Hrdá Ostrava Václava Fajfra a Acustria: Blýská se na lepší časy?

Album Hrdá Ostrava je v pořadí druhou nahrávkou sestavy Acustrio. Nahrávka byla pořízena ve studiu S1 Českého rozhlasu Ostrava. O zvuk se postaral hudební režisér Aleš Huber. Acustrio hraje ve složení Václav Fajfr (akustická kytara, heligonka, zpěv), Petr Žoch (sopránsaxofon, flétna, ukulele, perkuse, zpěv) a Liliana Kaletová (piano, zpěv). Na albu si zahostovali také Josef Pak na kontrabas, Petr Džetro Ritzka na kytaru a foukací harmoniku, Aleš Huber na altsaxofon a Dagmar Misařová (hlas).

„Nad ní se vznášely myšlenky poutníků…”, ozývá se v první písni Hrabovské rybníky na verše básníka Viléma Závady. Táhlé posmutnělé sólo saxofonu a všudypřítomná melancholie, která se ozývá i v potemnělé barvě Fajfrova hlasu. První píseň svou náladou definuje atmosféru celé nahrávky, která rozhodně nepatří k bezstarostným vstupenkám do idealizovaného světa konzumu.

Druhá píseň s názvem Hrdá Ostrava je velmi symbolická. „Blýská se na lepší časy,” přemítá Fajfr v textu, který vzpomíná na industriální minulost města, ale svou podstatou míří do přítomnosti, k současným lidem. Schéma písně zůstává podobné. Sloku a refrén střídá imaginativní sólo sopránsaxofonu. Člověk by si chtěl ještě zazpívat jednou refrén, ale písnička končí. V nejlepším je dobré přestat.

V pomalém tempu plyne i píseň Hodili mě přes palubu. Opět mollová tónina a podobná harmonie slok vede k jistému stereotypu, ale vyhrávka saxofonu má své kouzlo. Zajímavostí písně je, že v podstatě nemá refrén, který zastupuje ostinátní instrumentální mezihra. „Dokud dýchám, tak se neloučím,” slibuje Fajfr, který ke konci písně s neskrývaným rozhořčením a důrazem pojmenovává svou kritiku politických establishmentů: „Takových už tady bylo, kde je konec neomylné vrchnosti?”

Zasmušilý charakter alba se vytrácí až ve čtvrté písni, kterou je kvaziromantická Gigolova zpověď. Fajfr si v ní decentně utahuje z iluzorních a utopických představ, dost možná se jedná o sebereflexi vlastních ideálů, které během života vzaly za své. Humornou stránku jeho tvorby slyšíme také v songu Dělej co ti řikam!, který zahajuje monolog typické ostravské hysterky, která slovně „masíruje” svou drahou polovičku. Další skladba Až vyhraju v loterii je zjevně inspirována Jaromírem Nohavicou, ani ne kvůli heligonce, ale podobnou výstavbou písničky. Zajímavější a přesvědčivější polohu Fajfr a Acustrio představili v poctivém Sousedském blues. To Fajfrovi jde od srdce, včetně přirozeného frázování zpěvu.

Zajímavou písní je Malá mořská víla, kterou otevírá náladové klavírní intro. Verš „Malá mořská víla, požíračka citů, malá mořská víla, ničitelka mýtů” naznačuje, že se Fajfr na bájnou pohádkovou bytost podíval z jiného a překvapivého úhlu pohledu.

Láska na druhou je z ranku písní, které tvrdě vycházejí z reality. Rozchody, chlast, sliby a pády. Známe to všichni. Diskutabilní je přítomnost nadbytečných banalit, pejorativa a násilí, které píseň v textu otevřeně uvádí: „Ta krvavá rána pod tvým okem moc mě mrzí, jenže nebyla to moje chyba, nesmíš důvod dávat, abych potrestal tě.” Možná by stačilo v závěru místo buranského „tak mi nalej” naznačit, že to tak sice často chodí, ale tahle cesta nikam nevede.

Hojivě naopak působí Nádherná a krásná, byť je opět rozeklaná hořkosladce. Jednoznačně nejintimnější milostné vyznání Fajfra, postupně však písničkář strhává fáče a ukazuje, že láska má i své temné stránky.

Protestsong Takhle ne! překvapí něžnou melodií zobcové flétny a sympatickým ironickým nadhledem: „A tak plujem lehounce nad hladinou, nemáme mnozí už šanci jinou. Do práce v sobotu jít i v neděli, takhle jsme to přece nechtěli.”

Bonusovou písní je coververze Streichlova hitu Padesát dva týdnů. Vynikající hudba Pepy Streichla a text nenahraditelného Jaroslava Wykrenta, hravé aranžmá a jakási úlevná pohoda, to vše je ideální tečkou za albem Acustria Václava Fajfra, které je ostravsky rázovité. Je to nahrávka, která zdařile kombinuje hořkou životní zkušenost s nadějí a typicky ostravskou vlastností, že když je člověku zle a úzko, stále je důvod to nevzdávat, protože vždy může být ještě hůř.

Písně Václava Fajfra nepatří k prvoplánovým hitům, které opustíte, jakmile dozní. Jako textař má Fajfr smysl pro přirozený rytmus a frázování, občasné textové nejapnosti jsou až na výjimky v únosné míře. Po pěvecké stránce je jasné, že Fajfr zpívá tak, jak mu Pánbůh nadělil. Intonace někdy hapruje, ale on to bohatě nahradí výrazem, který dokáže servírovat od lyrických poloh po dramatické akcenty.

Potěšující je naprosto samozřejmá sehranost muzikantů, kteří na albu nechali pěkný muzikantský otisk. Vyhrávky jsou šikovné, skromné a možná proto se vryjí do paměti. Deska Hrdá Ostrava svým názvem trochu klame.

Rozhodně nenabízí písně hrdé a panovačné. Jsou to písně buřičské, nepodbízivé, odbojné a bezručovsky zlověstné. Ani láska v nich není procházka rozkvetlou alejí.

Ale tak to chodí, když se rodí ostravský den…

*

Václav Fajfr & Acustrio: Hrdá Ostravy. Celkový čas 38:27. Vydáno vlastním nákladem v roce 2022.