Odešel Miroslav Vlček, dlouholetý dramaturg ostravského klubu Atlantik, literát a „tanečník s vílami“

VZPOMÍNKA HANY ČICHOŇOVÉ:

Lehl si do postele, ale neumřel. Promarnil pár chvil. Vstal a šel si zakouřit fajfku. Palčivý smrad hořícího tabáku ho všude doprovázel. Díval se z okna a kouřil. Bylo odpoledne, zataženo, jaro, léto, podzim nebo zima. Přírodu měl rád. Možná půjde na houby nebo do Třebovic na maliny. Je tam takový keř, který nikdo nenašel, protože ho nikdo nehledal. Měli něco společného – on a ten keř – žili tiše a neokázale, skryti. „To musíte jít po louce rovně, pak u dubu zahnete doprava…“ Nikdy jsem ten keř podle jeho popisu nenašla.

Nebo si zajde na Slezskou, tam, jak je ten bizarní památník II. světové války. „Nechcete ho opravit?“ Vykal mi. A potom si zase lehne do postele a počká, jestli to nepřijde. Trpělivost mu nechybí, ale jak dlouho asi bude čekat? Stál u okna a kouřil. Pak si vzal štos papírů v umatlané složce, strčil je do mastné kabely, přihodil tabák. Dýmku ne, tu nosí v náprsní kapse. A šel. Co doma. Jeho oči se divily každému, kdo ho měl rád.

Smutek ho doprovází. Je to věrný nepřítel. Přemýšlí, protože kouří; kouří, protože přemýšlí. Duše křičí o pomoc, lape po dechu, ale tělo nedělá nic. Co s tělem? Objevila se občas otázka, kterou rychle zapudil. Šel houpavým pomalým krokem přes ruiny svého těla. Dům hrůzy, vypálený les na haldě Molybdenového psa, bažina s duhovými oky. Koupou se v ní vrabci. Švitořící hejno čeká na zborcené střeše. Jeden vrabec po druhém se noří do fialového bahna, které páchne po dehtu a po tabáku. Ještě není tak starý, ale visí na něm hejna dehtových vrabců.

A ruiny chátrají. Děravými okny prorůstají větve stromů. Je smutno a netečno a bolno. Srdce, plíce, hlava. A přece je důvod k nenápadné radosti.

Vrací se domů s kaštany a jmelím a plánem na večer: „tančit s vílami“. Kocour se bude dívat. Večer, jen co zašlo osamění, vynořil se smutek. Spláchnul ho bolestí a zajedl netečností. Otázku K čemu je život? vystřídala nevysvětlitelná touha projít až za jeho hranici. Udělat krok do prázdné tmy. „Já už bych měl umřít,“ říkal mi, když jsme se bavili o vymoženostech současného světa.

Klesal temnotou po kostěných schodech hluboko dolů, do sklepa svého srdce. Tiše, bez okázalých gest, si uvařil černou hustou kávu, ve které se po večerech dobrovolně topil. Mlíko si nedával, to kupoval jen kvůli mně a nosil mi ho do práce ve skleněné zavařovačce. Třeba se to dnes podaří, říkal si, když odkládal své zahnědlé oblečení na okraj dětského bazénku. Velké šedé dítě. Ještě si potáhl z dýmky a ponořil se do té tajemné lázně.

V neděli 18. prosince 2022 jsme přišli o jednoho vzácného člověka. Miroslav Vlček. Ostravský literát, milovník kultury a přírody, tichošlápek, vlk, můj nenápadný přítel: „Šel tančit s vílami.“ Sedm let jsem s ním spolupracovala v nakladatelství Montanex. Pohřeb nebude. Rozloučení s ním se plánuje na jaro 2023.

Restaurace Jindřiška na staré pohlednici.

DOVĚTEK IVANA MOTÝLA:

Vlastně byli stejně staří. Mirek Vlček a restaurace Jindřiška, spojoval je počátek šedesátých let. Stylový nápis z údajně zlaté éry se nad vchodem do hospody zachoval dodnes. Jindřiška. Jímavé dívčí jméno, uvnitř havíři z blízké šachty Jindřich, pro kterou někteří horníci používali i ženský tvar.

Nebyla to výlučně dělnická hospoda, spíše ostravská všehochuť. Studenti z Matičního gymnázia (Šmeralky) sem občas zavítali na smažený sýr se šunkou, pivo tam chlemtala i komunistická věrchuška, papaláši žijící ve vilách a bytech v rezidenční čtvrti u Komenského sadů. V zimě se tam chodilo na jedno po „bazenu“, v létě na tři po „kupaku“.

Různorodí štamgasti v podniku zůstali sedět i po sametové revoluci. A také v novém miléniu se tu potkávali hluční baníkovci, funkcionáři KSČM na čele s Josefem Babkou, horničtí penzisté i matky s kočárky, v rohu hospody si pak svoji odpolední pracovnu zařídil Miroslav Vlček. Oblíbil si dlouhou lavici u okna, a když mu plac někdo obsadil, naštvaně hosta probodl očima.

Potkávali jsme se tam nepravidelně několik let. Vlček se s propiskou v ruce věnoval svému syntetizujícímu „velkému“ dílu o Ostravě, já psal do notebooku „malé“ články pro časopis Týden a jiná média. Prohodili jsme pokaždé jen pár vět, nikdo z nás nechtěl být zbytečně rušen. Delší audienci u Mirka mohl mít jen jeho blízký přítel Herbert Procházka, to se pak od jejich stolu neslo hlasité pábení.

Mirkova kusá sdělení o vznikajícím díle mě podněcovala ke stále větší zvědavosti. Zvláště, když si práci rozložil na hospodském stole. Stovky stran tajemného spisu, něco takového prý o Ostravě zatím „nikdo nenapsal“, jak se několikrát vyjádřil.

Skládal i verše, o publikaci příliš nestál. Těch několik básní, které přece „pustil“ ven, prozrazovaly, že mu byla blízká meditativní poezie. Otázky bytí, plynutí, času i věčnosti. A podobný ponor měl zřejmě i jeho rukopis o Ostravě. Pár básní mu vyšlo v časopise Landek v roce 1998.

Jak už připomněla Hana Čichoňová, v poslední dekádě pracoval pro nakladatelství Montanex. Ostravská kulturní obec si ho ovšem pamatuje především jako dramaturga klubu Atlantik, který vznikl již v sedmdesátých letech v bývalém předválečném hotelu Atlantik v Revoluční ulici číslo 63 (dnes Českobratrská). Kousek od špitálu na Fifejdách. A Mirek Vlček se v klubu staral o program někdy od roku 1986.

Za perestrojky v druhé půli osmdesátých letech patřil Atlantik k místům, kde byla doma i takzvaná šedá zóna a někdy i rovnou disent. Tedy osoby trpěné či občas zakazované, Vlček pozval třeba Járu Ježka a jeho hipísáckou kapelu Čp. 8, Wabiho Daňka anebo multižánrového umělce Milana Knížáka.

V roce 1988 se klub přestěhoval do kočárkárny bytového domu v centru města na třídě Pabla Nerudy 7 (dnes Čs. legií), kde Vlček (společně s Renatou Jurdovou) záhy po sametové revoluci hostil pověstné Literární harendy. A o uvolněné atmosféře ranných devadesátek v Atlantiku svědčilo třeba i autorské čtení Petra Hrušky v rouše Adamově.

Po polovině devadesátých let se kolem klubu soustředili také studenti literatury z Ostravské univerzity, například seskupení Arkánum či Šelest s Ilonou Perutkovou (Rozehnalovou). A zatímco Vlček bafal z fajfky, v literárním pořadu Sulc se v roce 1998 poprvé představila básnířka Irena Václavíková (Šťastná) či poeta Oskar Mainx.

V kulturním životě devadesátek znamenaly vlny Atlantiku určitě více, než jak tohle vlnobití zatím kronikáři Ostravy stačili docenit. A za tím příbojem stál celá léta právě Miroslav Vlček. Dobrý chlap a tak trochu námořník, který s nedělním odlivem navždy zmizel v oceánu.

MIROSLAV VLČEK
*
Připustíme-li
že život opravdu vzešel z moře
je přeci víc než samozřejmé
že nám kdesi za očima
zůstala malá jezírka
se slanou vodou   

(z časopisu Landek, 4/1998)