Vadí mi převaha prvoplánové fantasy, říká Aleš Koval z ostravského Klubu literární fantastiky

Počátky Klubu literární fantastiky v Ostravě spadají do tuhé normalizace v roce 1982. Jak jste vnímali sovětskou literaturu?

Pozor, na sovětské scéně se našla jména jako Arkadij a Boris Strugačtí, Genadij Gor, Kir Bulyčov a mnoho jiných, za které by se nemusela stydět jakákoliv science-fiction na světě. A pokud už, tak co Michail Bulgakov? Úžasný je třeba Gogolův „Vij“.

Co pro vás tehdy znamenaly sci-fi a fantastika?

Tehdy to pro nás bylo dobrodružství, objevování jiných světů. Každý z nás věděl něco. A to něco jsme si poctivě předávali a rozšiřovali si takhle obzory. Sci-fi není ghetto, to si z něj dělají čtenáři a někteří autoři sami. Kvalitní sci-fi patří neodmyslitelně ke krásné literatuře.

Existoval tehdy v ocelovém srdci republiky nějaký jiný dejme tomu „underground“?

Jako „sci-fisté“ jsme byli sami, ale literárně tvořících bylo více a o muzikantech už ani nemluvím, to byl také svět „jinde“.

Scházeli jste se v knihkupectví u později významného antikváře Jardy Struhaly, pak v nějaké pionýrské klubovně v Mariánských Horách, bylo to dostačující zázemí?

Jarda Struhala byl underground sám o sobě, skvělý člověk, geniální antikvář, tam se brousily názory a národní podnik Kniha se svou zasedačkou v Mariánských Horách byl jen na chvilku. Oni nás tam tak nějak nechtěli. Skousla, přežvýkala a pak nás polkla až PKO Černá louka, kde jsme vydrželi nejdéle. A dlužno podotknout, že se k nám chovali slušně. I do Polska, které bylo v těch dobách zakázané, jsme se dostali.

Ptám se nejen na literární sci-fi, ale i na další její formy, co třeba hudba? Říkal jsi, že bys rád udělal jedno z témat jako sci-fi v populární hudbě. Co se dalo v rámci sci-fi slyšet na počátku 80. let v hornické Ostravě?

Z žánru nic moc, zabrousili tady Progresi s komponovaným pořadem podle Dněprovovy povídky  „Mozek“, tehdy s nimi zpíval a hrál na kytaru Ostravák Aleš Bajger. Jestli tady byli se svým asi nejslavnějším projektem Dialog s vesmírem, to nevím. Vím ale, že ten byl na záznamu a já ho viděl v televizi.

The KLF, to byla ve své době hodně populární kapela, neukradla vám ten název?

Neznám The KLF, ale „beztak“.

Ostrava byla vždy hodně vázaná na přilehlou zahraniční scénu. Kdy a jak jste začali navazovat první kontakty s polskými sci-fi fanoušky?

Už v roce 1983. Poláci byli v tu dobu už dále. Byl to Klub milosnikow fantastiky z Katowic a tahle vzájemná náklonnost nám vydržela dodnes. Spolupráce s Poláky byla vždy bezva a trvá dodnes.

Mohli jste se navštěvovat i v době pečlivě hlídané hranice státními příslušníky, kteří asi o sci-fi neměli moc ponětí?

To je na delší povídání, ale bylo to vždycky dobrodružství plné napětí. Pomáhali jsme si navzájem, jak se dalo, a musím chválit, nestalo se nikdy, že bychom nebyli přes hranici puštěni. Někdy byly ty přejezdy docela groteskní. Převáželi jsme třeba obrazy Káji Saudka na Polcon a jeden z těch uniformovaných si nějaký chtěl nechat. No, povedlo se nám z toho vyvlíknout, ale bylo to napjaté.

KLF, to nebylo jen setkávání u piva nebo vína a klábosení, začali jste vydávat i vlastní publikace,  knihy, fanzin. Jak to fungovalo nebo nefungovalo?

Tak jako staré, ojeté a unavené auto. Doba se změnila, požadavky fanoušků taky. Ale fanzin neumřel. Tehdy se jednalo vlastně o jakýsi druh samizdatu. A souviselo to, samozřejmě, s těmi výše uvedenými vyměňovanými informacemi.

Bylo náročné si prosadit některé autory, byl tady vliv cenzury?

V klubovém fanzinu jsme se nikdy nikoho na nic neptali, Černá louka zamhouřila oči. A jinak, asi nad námi drželo a stále drží ochrannou ruku na začátku zmíněné strašidelné UFO.

Měli jste obavy, že budou oplétačky s úřady?

Prý se nám několikrát na schůzce objevili i civilem maskovaní orgáni. Nikoho nezavřeli, nikdo nebyl nikdy (alespoň pokud vím) někam předvolán. Možná to byli taky sci-fisté. Nevím. Tuhle informaci mám od několika členů klubu. Mi se „nepoštěstilo“ se s nimi setkat. Naštěstí.

Kolik měl KLF členů v době své největší slávy či popularity?

Ono se to pohybovalo mezi 50 a 70 lidmi. Maximum byla stovka. Nebylo nás málo a těch informací bylo, že by se daly přehazovat vidlemi. A hlavně, měli jsme k sobě podstatně blíž. Takhle to už dnes, bohužel, moc nefunguje.

Nedílnou součástí KLF se staly pravidelné roční srazy fanoušků sci-fi v nedalekém malebném městečku Bílovec. Letošní ročník se zaměřil po covidové pauze na výročí z polské oblasti sci-fi. Jak jsi toto v podstatě čtyři desítky let trvající setkávání se vnímal?

Naštěstí jako vždy, od osmdesátých let, kdy Bilcon vznikl, se vždycky jednalo o setkání, o radost z toho, že jsme spolu a že si můžeme „pokecat“. Jenom nějak stárneme a mladých přibývá jako šafránu. A já osobně jsem si to moc neužil, pořád jsem byl součástí organizačního týmu. A pokud jsem mohl, tak jsem se schoval na nějaké přednášce, koncertu nebo projekci filmu.

Prý jsi přestal číst sci-fi? Je to nějaká forma sebereflexe? Že by únava scénou, stále stejné nápady?

No tak úplně jsem nepřestal, už si ale podstatně víc vybírám. Vadí mi silná převaha prvoplánové fantasy, nenacházím tolik radosti při četbě žánru, který mě provází celý život. Kdybych úplně přestal, asi by mě začalo navštěvovat to strašidelné UFO.

Sraz příznivců žánru Parcon v Bílovci ještě před covidem v roce 2018 se věnoval tématu „Bez překladu to nejde“.  Stal se ti třeba někdy nějaký překladatelský lapsus?

No, o pár překladů jsem se pokusil, ale nevím, není to asi tak úplně moje parketa. Rád připomenu ten slavný bonmot „překlad je jako žena, buď je věrná a není hezkáj, nebo je hezká a…“. Dnes už je to záležitost v podstatě profesionálů, kteří se za ty roky vyprofilovali. Ty doby, kdy se čtenář mohl setkat s českým překladem angličtiny, ale překládaným třeba z rumunštiny, už asi vymizely.

Na příští rok se v Bílovci chystá opět speciální díl setkání příznivců fantastiky. Tentokrát bude spojen s oslavou tvých sedmdesátin. Můžeš prozradit, o čem bude?

Nevím, nechám se překvapit. Ale bude to všechno věnováno zcela jistě fantazii.