Jiří Slavík o novém vánočním albu Cesta světla: Přál jsem si, aby hudba působila bohatě, protože spojuje mnoho lidí

Jak vaše album Cesta světla natočené orchestrem lidových nástrojů VUS Ondráš vznikalo?

Ondráš mě před časem oslovil, jestli bych neměl zájem pokračovat v nějaké tvůrčí práci. Já pro tento soubor v roce 2019 napsal pásmo kRok za kRokem, což bylo docela kontroverzní dílo, protože šlo o mou autorskou hudbu, která byla folklorem inspirovaná, ale nevycházela přímo z existujících písní. Ondráš každoročně připravuje vánoční program, v archivu už toho má od skvělých autorů a aranžérů spoustu. Většinou může jenom otevřít archiv a udělat skládačku z osvědčených hitů.

Přesto jste zkusil vymyslet něco nového?

Nabídl jsem, že bych si tu roli taky zkusil a řekl jsem jim: pojďme to pojmout zase z jiného úhlu a zkusme předložit dobře známé koledy trochu jinak. Hlavní háček, který mě směroval, bylo zjištění, že většina upravených koled, které jsem znal, nevypráví svůj příběh dramaticky. To znamená, že první sloka zní stejně jako ta pátá. Jenomže mezi tou první a pátou slokou se v příběhu leccos důležitého odehraje a hudba to už neodráží. Takže jsem se rozhodl písně zdramatizovat, možná i melodramatizovat, a proto vzniklo tohle pásmo.

Album se jmenuje Cesta světla. Co vás k tomuto názvu přivedlo?

Stačí se podívat do minulosti. Jakmile se lidé dozvěděli o té události, že se má narodit Spasitel, byla to pro ně cesta. Šli z dalekých krajů, aby se podívali do jednoho konkrétního místa. Byla tam Betlémská hvězda, která jim pomáhala. Jestli tedy věříme tomu, co je nám v evangeliu řečeno, Ježíš nepřišel na svět běžnou cestou, kterou jsme přišli my. Součástí jeho s nadsázkou řečeno „DNA“ byl Duch svatý, který musel přijít odjinud. Představuji si to tak, teď ovšem vyvstává otázka odkud. Jestli z nebe, nebo z vesmíru? To je na jinou debatu, kterou by měl vést mnohem povolanější člověk než já – nejsem žádný teolog. Ale když jsem si začal tyto věci představovat a zamýšlet se nad tím, co v tomto kontextu všechno je, celé to na mě působilo jako cesta. Jak těch lidí, tak i mne samotného.

Jak je nahrávka koncipována?

První polovina alba, která pojednává o narození Ježíše Krista, je trochu obsáhlejší než ta druhá. Člověk vždy přemýšlí o vyváženosti, o tom, aby něčeho nebylo moc, tj. v nepoměru s druhou stránkou. Věděl jsem, že jestli mám něco říct k Vánocům a chci, aby to bylo osobní, tak jedna věc, nad kterou se musím zamýšlet, je právě Ježíšovo narození. Nějak celý ten příběh popsat a současně vyjádřit radost a údiv, který z tohoto fenoménu lidé měli. Proto první polovinu alba vyplňují koledy líčící Ježíšovo narození, jako např. Nesem vám noviny, Narodil se Kristus pán nebo Michnova krásná píseň Vánoční noc, dnes především známá jako Chtíc, aby spal.

A co ta druhá půlka s názvem Lidové vánoce?

Druhá věc je to, co znamenají Vánoce pro člověka obecně. Pro mě a pro nás pro všechny. Tady vidím dva aspekty. Je to samozřejmě doba velmi radostná, kdy se svět může trochu zastavit nebo změnit. Můžeme se společně sejít. Ale současně vidím i druhou stránku a tu bych chtěl zdůraznit: Pro všechny nemusí tyto svátky znamenat dobu úplně radostnou. Jsou mezi námi lidé, kteří o Vánocích ještě hlouběji pociťují, že je to doba, kdy žijí v nedůstojných podmínkách. Nemají materiální zajištění, které mají jiní. Nemohou se vrátit do svých rodin třeba kvůli různým vztahovým komplikacím. Tito lidé většinou musí Vánoce nějak přetrpět a není to pro ně nejlehčí období. Na albu je jedna koleda, která tohle téma vyjadřuje od pradávna.

Která to je?

Sedí pantáta. Tato koleda líčí, jak koledníci vidí pantátu ve světnici, kde nejspíš bylo teplo. Dokázali si přestavit, že tam ten pantáta má všechno, co potřebuje a má se velmi dobře. Oni se od něj snaží něco dostat s tím, že první je nahý, druhý bosý, a dále zpívají: „něstojíme my na peřině, ale na převeliké zimě”. V ten moment se už nemůžeme bavit o Vánocích spojených s Ježíšem a Judskou pouští, kde určitě není mínus dvacet a spousta sněhu, jak to bylo běžné u nás. Právě ta zima je pro některé lidi velmi těžká, což možná bohužel zažijeme znovu i letos.

Vaše hudební evokace Vánoc je podivuhodná. Krásná, tajemná, mystická, ale i vesele rozjívená. Jakoby zachycovala zázrak, ale nezapomněla ani na pevnou půdu pod nohama. Bylo to vaším cílem?

Přál jsem si, aby hudba působila bohatě, protože spojuje mnoho lidí. Mám rád, když je jedna melodie doprovázena druhou melodií a člověk najednou vnímá obě, ale neví, kterou si má vybrat. První koledou našeho alba je Nesem vám noviny. Snažil jsem se v ní hudebně zobrazit, že ty noviny, jinak řečeno nové zprávy, přicházejí úplně ze všech stran v různých podobách. Proto jsem tuto koledu koncipoval vlastně jako jeden velký kánon, kde téma hraje téměř každý nástroj. Někteří ho trochu modifikují, někteří ho hrají v jednom konkrétním tempu, jiní zase v jiném. Celé se to takto různě přeskupuje, mění a skládá až do momentu, kdy nastoupí sbor, který konečně zazpívá text, jejž dobře známe. Jen je v jiném metru, než jak jsme zvyklí: Většinou tuto koledu známe v třídobém metru, tady je v metru sudém.

Jestli tomu dobře rozumím, zachoval jste původní melodie, ale napsal jste originální aranžmá. Čím jste byl ovlivněn?

Samozřejmě jsem ovlivněn různými žánry a různou hudbou na bázi toho, co ve svém hudebním životě dělám. Nicméně zde konkrétně jsem chtěl zachovat sílu toho původního narativu. I když jsem původní lidové nápěvy různě květnatil a zdobil, chtěl jsem, aby melodie byly pořád po ruce a lidé je mohli hned identifikovat.

Takže posluchači poznají své oblíbené koledy, jen je najdou v jiném hávu?

Poznají je určitě, jen je dostanou jinak, než jak jsou zvyklí.

Jak byste popsal spolupráci s Ondrášem? Dopadla z vašeho pohledu dobře?

Úplně nejlépe, jak mohla. Jsem strašně vděčný, protože všichni účinkující tomu dali maximum. Možná to bude znít zvláštně, ale hodně nám pomohl covid. Hudbu k Cestě světla jsem napsal v roce 2020, zkoušeli jsme ještě v tomtéž roce, když se mělo jet vánoční koncertní turné. To se téměř zrealizovalo, ale pak bylo jasné, že z toho nakonec nic nebude. Podobný scénář se opakoval o rok později. To znamená, že Ondráš se vždy musel tento repertoár naučit na poměrně dobrou úroveň. Všichni zpěváci, zpěvačky i děti měli hodně času na to, aby hudbu poznali a zažili jí. Nedávno jsme natáčeli Cestu světla pro Českou televizi a sboristky zpívaly celý program bez not. To mi přijde dost neuvěřitelné, když vezmeme v potaz, že jde o amatérské zpěvačky, které studují vysokou školu nebo normálně chodí do práce. A přesto jsou schopné si ta moje aranžmá zapamatovat.

To je skvělé. Sám jste univerzální muzikant, zahrál jste si na albu také na nějaký nástroj?

Je to moje první deska, kde jsem nezahrál ani notu. Já tam v uvozovkách pouze diriguji, hrají jiní. Žádný zvuk, kromě nějakých vzdechů a dýchání tam ode mne neuslyšíte (úsměv).

To je nečekané. Nesvrběly vás trochu ruce?

Ani ne, protože dirigování si vezme taky svoje. Během nahrávání jsem, myslím, byl  tím, kdo se zapotil nejvíc. Poprvé jsem si tuto roli vyzkoušel naplno a byla to skvělá zkušenost. V nejbližší době si na dvou koncertech zahraju violoncellový part, protože žádného náhradníka na pozici violoncella (které je teď v Ondráši neobsazené) jsme pro tyto termíny bohužel nenašli. Tak budu muset zaskočit.

To si jenom tak zaskočíte na violoncello?

Jo.

Budete muset asi trochu cvičit, ne?

No, ten violoncellový part není zase nějak těžký. Tu hudbu jsem už tolikrát slyšel, že jí mám opravdu hodně naposlouchanou.

Tradičně jste se podílel také na zvukové podobě alba. Jak tato práce u vás probíhá?

Nejprve jsem album smíchal nahrubo sám. Hodně práce dělám sám, a když se mi výsledek líbí, tak ho můžu poslat jiným, kteří už chápou, o co mi jde. Mají ten hrubý materiál a udělají další práci ještě lépe. Tím člověkem je Milan Cimfe ze Sono Records, který se mnou dělal už hodně nahrávek včetně Mateřštiny. V Ondráši se mnou v tomto spolupracuje i hudební režisér Antonín Špaček, který tu hudbu taky už zná do poslední noty.

Každopádně se vám všem povedlo opravdu zajímavé a hluboké vánoční album. Jde podle mého názoru ve stopách nadčasových nahrávek Luboše Fišera a Jaroslava Krčka, to byl také jeden ze záměrů?

Oba vámi zmiňované pány samozřejmě znám, ale jejich vánoční alba jsem neslyšel. Děkuji za tip, musím si je poslechnout. Šlo mi o to, udělat něco jinak než ostatní. Lidé už asi věděli, že se mnou to ani jinak nedopadne (úsměv). Šli jsme cestou, k níž možná posluchači budou hledat nějaké záchytné body, aby věděli, o co nám šlo. Ale to je zřejmě přesně to, co jsme chtěli. Aby to nebylo na první dobrou, jako třeba Vánoce s rolničkami a jinými doplňky, které jsou možná trochu automatické a vlastně i kýčovité.

Ano s tím souhlasím, kýč je něco, co posluchač na vašem albu nenajde. Je to prostě krásná deska, která se poslouchá jedna radost. Vyzařuje z ní jakási upřímná víra. Patří křesťanství do vašeho životního názoru?

Poslechněte si tu hudbu a pak si tuto otázku položte ještě jednou. Měl byste v tom najít odpověď.

Mám v tom celkem jasno. Takovou muziku nemůže napsat člověk, kterému jsou podobné hodnoty vzdálené. Myslíte, že si vaše album najde své posluchače?

Prorokem tohoto typu opravdu nejsem, to se uvidí. Pro nás je podstatné, že se nahrávku podařilo vydat u Supraphonu, což je skvělá konstelace. Programový ředitel Matouš Vlčinský, který má desky tohoto typu na starosti, je náhodou také z Havířova jako já. Jeho maminka mu dala moji Mateřštinu, a když jsem mu napsal o záměru nového alba Cesta světla, reagoval pan Vlčinský ihned pozitivně. Cítil jsem, že to bude možné. Vydat desku u velkého vydavatele je další splněný sen, takhle jí mohou totiž slyšet přes různé streamovací platformy lidé po celém světě.

To je skvělé, že do celého světa bude zářit právě vaše Cesta světla v podání Ondráše. Musí to být splněný sen i pro tento soubor…

Pro Ondráš je to obrovská příležitost, protože za téměř sedmdesát let své existence nikdy desku u Supraphonu nevydal. Vůbec za posledních třicet let, co je Ondráš profesionálním tělesem, nebylo myslitelné, aby u nějakého komerčního subjektu jeho deska vyšla. Tohle byl taky zázrak, že se nám to podařilo na ministerstvu obrany prosadit a vydat album u Supraphonu.

Ještě se vás chci zeptat na fotografii na titulní stránce alba. Co je to za objekt? Pevnina? Mlhovina?

K tomu se váže příběh. Loni o Vánocích během mého pobytu ve Francii jsem měl zrovna covid. Byl jsem v izolaci a sledoval různé události. 25. prosince byl na oběžnou dráhu vypuštěn nový revoluční teleskop Jamese Webba. A tak jsem četl různé články, díval se na ty fotky a sledoval, co všechno se musí stát a povést, aby se tento teleskop dostal tam, kam má a začal fungovat tak, jak si vědci z NASA představují.

To byl velmi složitý proces, viďte?

Je to něco naprosto šíleného, úplně z jiné dimenze myšlení a příprav, než co zažíváme my muzikanti. Takže jsem tomu projektu skrytě fandil. Když pak šly do tisku první fotky, které teleskop pořídil, byla mezi nimi právě fotografie Mlhoviny Carina, která je paradoxně vzdálená „pouhých“ sedm a půl tisíce světelných let. Na určitých místech Země je tato mlhovina viditelná i pouhým lidským okem, pokud samozřejmě člověk ví, kam se má dívat.

Už začínám chápat, kam tím míříte…

Když jsem tu fotku viděl, působila na mne velmi pozemsky. Ten objekt vypadá téměř jako Judská poušť v noci i s tím betlémským světlem. Přitom jde o část vesmíru s obrovskou hvězdou, která je přibližně stopadesátkrát větší než naše Slunce a pět milionkrát svítivější. A je to přitom jedna taková tečička, která tam někde v prostoru je. Když jsem to viděl, řekl jsem si: Tohle je ono! To je ta cesta světla, které k nám postupně doputovává a my si vůbec nemůžeme uvědomit, z jak velkých zdrojů a vzdálených míst tohle světlo přichází.