Dehydratace: Jakmile začneš tvořit, aby ses někomu zalíbil, tvá hudba ztratí identitu a ustrneš

Ve druhé polovině října jste pokřtili vaše debutové album Na suchu. Jaké jsou vaše nejsilnější momenty ze křtu, který se konal v ostravském klubu Garage?

Milan Svitek: Křest našeho prvního alba beru jako zadostiučinění za naše skvělé tři roky strávené s tou nejlepší partou podobně praštěných lidí jako jsem já v nezkušebně a pak už ve zkušebně. Ještě před dvěma lety by mě nenapadlo, že vydáme album. A stalo se. Nejsilnější moment každopádně byl celý křest, kdy jako hosté vystoupily kapely Štolwerk, Czech System Of A Down a Kostrakola. Za to jim chci moc poděkovat. Prostě to bylo úplně bomba.

Vojta Kačor: Mraky lidí. Vedro. Nervozita. Ta ale opadla, jakmile přišel náš čas a já si sednul za bicí. Pak jsem si už jen užíval tu jízdu. Na pódiu si vždy připadám jako v jiném časoprostoru. Miluju živé hraní. Ten pocit, když se nás pět spojí v jedno a začnou se dít kouzla – tomu se nic nevyrovná. Každé vystoupení beru jako odměnu za všechnu tu práci ve zkušebně. Ale první album křtíte jen jednou v životě, a to činilo tento večer výjimečným a nezapomenutelným.

Jakub Kotala: Křest byl úžasný. Byli jsme sice nervózní, ale nakonec jsme si to užili. Pro mne nejsilnější byli fanoušci, kteří dorazili v hojném počtu a skvěle nás podpořili. Tímto všem velké díky.

S jakým záměrem jste debutové album nahrávali?

Jakub Kotala: Spousta lidí si chtělo naši hudbu pustit, poslechnout nejen na koncertech, a tak jsme do toho šli. No a co jsme si vytyčili? Být samozřejmě rockové hvězdy. (smích)

Milan Svitek: Splnit si svůj sen. Vyzkoušet si to na vlastní kůži, co zažívají hudebníci v nahrávacích studiích. A řeknu vám, žádná prdel. (smích) Ale placka je doma!

Standa Schattke: Šli jsme do toho s jednoduchou představou, že máme sadu písní, které nějak umíme a prostě je jen nahrajeme. Nakonec celá cesta byla trnitější a delší, než jsme čekali. Naštěstí šikovní lidé kolem nás nám pomohli a s výsledkem myslím můžeme být spokojeni.

Vojta Kačor: Všichni jsme cítili, že naše písně chtějí do studia. (smích) Existovaly pouze v nás a na pár amatérských záznamech z koncertů. Lákavá byla i myšlenka, co bychom s nimi dokázali udělat pod dohledem zkušeného zvukaře. No a podle mě se pár skladeb skutečně vylouplo až tam. Samotné nahrávání bylo náročné, skutečná výzva. Spousta naivních představ tehdy zmizela v nenávratnu… Nicméně všichni jsme zabojovali a finální produkt rozhodně předčil naše očekávání. Jsem na tu desku „pyšný jak cyp“. (smích)

Ve vašich písních je patrný odkaz na 90. léta 20. století, kdy se muzikanti nehnali za nějakým perfekcionismem, ale hráli spolu především proto, že je to bavilo. Jaký máte recept na to, abyste si tento přístup zachovali, ale abyste hudebně neustrnuli? Na druhou stranu, je tento přístup dostačující?

Elizabeth Vráblová: Perfekcionismus se hodí ke klasické hudbě. A k čemu má být dostačující? Každou další zkouškou, novou věcí, se někam posouváme. Jsme otevření k experimentování. Pro někoho to vždy dostačující nebude, ale to je riziko povolání. My cítíme posun pokaždé, co se spolu sejdeme.

Standa Schattke: Určitě nejsme žádní profíci, ba naopak jsme vlastně samouci. Prostě nás to spolu baví, a pokud je to z té hudby cítit, tak je to fajn. Navíc si myslím, že i když každý z nás poslouchá něco jiného, tak devadesátky máme všichni rádi.

Vojta Kačor: Člověk podle mě musí dělat muziku, která se líbí jemu samotnému a tak, jak on sám chce. Jen tak může být jeho tvorba upřímná. To je to, co děláme my. Jak říká Bety, s každou další zkouškou nebo koncertem jsme o něco lepšími muzikanty. Na nic si nehrajeme, a to je náš recept. Jakmile totiž začneš tvořit, aby ses někomu zalíbil, ztratí tvá hudba identitu, zbude jen parodie… A ustrneš.

Ačkoliv se hlásíte k punku, tak ne všechny písně jsou vysloveně punkově laděné. Jak byste tedy definovali svůj vztah k punku?

Jakub Kotala: Vysloveně punková kapela nejsme. Máme sice něco v tomto stylu, například Nepudu domů, ale ne že bychom byli pankáči. Kapela vznikla spojením hudebníků různých žánrů, proto je tvorba specifická a nezařaditelná do škatulky hudebního stylu. Hrajeme, jak to cítíme, jak se nám líbí, a vyznačujeme se texty ze života, kde si každý najde to svoje.

Elizabeth Vráblová: Pankáči určitě nejsme každým coulem. Prvky punku u nás najdete, ale vysloveně punk nehrajeme. Každý z nás má kousek punkera v sobě, touhu po svobodě, touhu občas překročit hranice, pozlobit, přijít domů až za dva dny (smích) a taky naše zkoušky a koncerty jsou občas trochu punk. (smích)

Standa Schattke: Pro mě osobně punk znamená svobodu, která je ale svázaná s respektem k ostatním. A toto si myslím v naší kapele funguje na jedničku. Díky tomu se člověk může více otevřít a dát volnost svým emocím.

Vojta Kačor: Punk je filozofie a styl života. Zaškatulkovat punk jako hudební styl je divné. Důležitý je spíš postoj a myšlenka. Jakýkoliv hudební styl může být punk, pokud v sobě má nespoutanost.

Občas ve vašich písních zaznívají sprostá slova. Máte nějaké vnitřní kritérium, kdy takové slova zařadit a kdy ne, aby to nepůsobilo jako pěst na oko a to slovo do textu pasovalo?

Jakub Kotala: Samozřejmě by ta slova tam nemusela být. Ale bo jsme z Ostravy, tak zpíváme, jak nám pysk narostl. (smích)

Elizabeth Vráblová: Všechno používáme intuitivně a neřešíme, jestli to někde pasuje, nebo jak to bude působit.

Některé z vašich písní jsou postaveny na ženském zpěvu. Podle jakých pravidel se rozhodujete, zda upřednostníte mužský, či ženský zpěv?

Jakub Kotala: Oba jsme textaři a oba i basáci. Takže si rádi jak zahrajeme, tak i

zazpíváme. Navíc každý do svého textu i hudby dá svou duši, což je nenahraditelné a nenapodobitelné. Žádné pravidla to nemá.

Elizabeth Vráblová: Souhlas s Kubou. Každý si ty své osobní a choulostivé texty chceme odzpívat sami a taky si každý z nás potřebuje zahoblovat a schovat se trochu dozadu. (smích)

Jednou z povedených písní na albu je Cool, kde zaznívá i podnětná myšlenka: „…život je můj, život je náš, život je tvůj, tak se ukaž…“ Proč si mnohdy nechceme připustit, že život je opravdu náš a že my sami můžeme být těmi, kdo náš život tvoří? Takže hledáme chyby vždy mimo nás…

Jakub Kotala: Přesně tak! Člověk samotný rozhoduje o svém životě, jaký bude člověk, jak se zařadí do společnosti, jaké vzdělání bude mít, jaký život povede a podobně. Je to náš boj, není to jen o pozlátku, ale i o člověku samotném. Jak zaznělo v písni: „…na co šperky a drahé věci, co máš v hlavě je lepší přeci…“

Elizabeth Vráblová: Je těžké za svůj život a za své činy převzít zodpovědnost. Stojíte tváří tvář sami sobě a jediný před kým se zodpovídáte, jste vy sami. Tohle se nikomu dobrovolně podstupovat nechce. (smích)

Ve skladbě Náměstí se zpívá: „…mluvíš, stále jenom mluvíš, ale mluvíš…“ Proč tedy raději mluvíme a mluvíme, a nechceme druhé poslouchat, což následně vede k mnoha nedorozuměním?

Elizabeth Vráblová: Uvedený příspěvek měl poukazovat na to, že kolem nás spousta lidí vede jen prázdné řeči bez hlubšího smyslu. A tak pořád jen mluví, ale vlastně o ničem. A ano, také protože nechtějí poslouchat, jelikož je to zdánlivě jednodušší cesta než poslouchat druhé, protože to už není jen o nás. A to je v dnešní době sobeckosti nepříjemné.

Píseň Oči tvé se trochu odlišuje od ostatních skladeb, protože ji zdobí určitá ponurost. Snad i dokonce taková gotická ponurost… Za jakých okolností song vznikl?

Jakub Kotala: Ano, je spíše taková depresivní s pomyslně šťastným koncem. Myslím si, že text písně mluví za vše. Každopádně bych chtěl té osobě vzkázat: „Děkuji za tvou lásku, kterou jsi mi dávala, a já si jí nevážil.“

Jaký význam přikládáte vaším hudebním aktivitám? Považujete kapelu jako zábavu, nebo třeba i smysl života?

Jakub Kotala: Za mě určitě vše zmíněné. Navíc odreagování i vyjádření pocitů hudbou. A kdyby to nebyla zábava, tak to ani neděláme, že?

Elizabeth Vráblová: Myslím si, že nikoho neurazím, když řeknu, že pro každého z nás má hudba v životě obrovský význam a pro mnohé z nás stojí na piedestalu.

Standa Schattke: Někdo hraje karty, někdo chodí na pivo. A my si rádi zahrajeme. Asi bych v tom nehledal smysl života. Ale určitě to má veliký význam v našich životech a člověk tomu rád něco obětuje.

Jakub Kotala: Ale to pivo samozřejmě nesmí chybět! (smích)

Vojta Kačor: Mám to štěstí, že mohu dělat to, co mě baví a zároveň i opravdu naplňuje. Pro hudbu jsem se narodil a lidé z kapely jsou mou druhou rodinou. Dá se říct, že žiju svůj sen.

Jakým směrem chcete, aby se vyvíjela vaše další tvorba?

Jakub Kotala: Směr jak směr, ale je třeba, aby nás to dále bavilo, měli jsme co říct a hlavně aby to bavilo posluchače a fanoušky.

Elizabeth Vráblová: Nadále chceme dělat a tvořit věci, které nás baví a které ze sebe skrze hudbu potřebujeme dostat ven.

Standa Schattke: Ono se to tak nějak vyvíjí samo. (smích)

Vojta Kačor: Cesty velbloudí jsou nevyzpytatelné…

Co vás čeká v nejbližší době?

Jakub Kotala: V nejbližší době chceme nahrát pár videoklipů a chceme se věnovat nové tvorbě, kterou máme již rozpracovanou. Koncerty přes zimu neplánujeme, ale jak nějaké budou, tak určitě všem fanouškům a posluchačům dáme vědět přes naše sociální sítě. Přes letní sezonu nás určitě uvidíte naživo na různých akcích, o kterých budeme s předstihem informovat.

Standa Schattke: Určitě další zkouška. (smích)

Dehydratace: (smích)