Výstava Kristýny Krutilové v Galerii Půda ilustruje autorčinu cestu z města na venkov

Co na první pohled zaujme na výstavě maleb Kristýny Krutilové, je poměrně široký formální rozptyl. Obrazový jazyk je v mnoha případech odlišný a celek výstavy nesourodý. Ne že by mi to vadilo, naopak, cítím zde potenciál hledání. A hledání je vždy doprovázeno kreativitou a zájmem o věc.

Mladá malířka, absolventka ateliéru Daniela Balabána na ostravské Fakultě umění, se před nedávnem vydala se svým partnerem, rovněž malířem, na venkov. Dali se všanc rurálnímu životu. Žít mimo město a mimo systém je na jednu stranu osvobozující, na stranu druhou krkolomné. Viskozita tohoto pobývání ve světě utváří disbalanční volby preferencí.

Kristýna Krutilová: Methods of Elimination

Opravdový malíř by se ale měl k malbě uchylovat i ve chvíli, kdy má málo času a energie. I ve dnech, kdy se o pozornost vehementně hlásí třeba slepice, jehňata, hlávky zelí nebo sazenice rajčat. V Kristýně malování naštěstí opět rozkvetlo a k malbě se po chvíli odmlky vrátila.

Tematicky, jak už i název výstavy napovídá, se ocitáme právě na venkově. V celku výstavy nedominují primárně těžkosti, spíše tichá poetika usvědčující autorku z lásky k tomuto světu. Do středu pozornosti se dostávají konkrétní signální body venkovského světa, ošatka pokrytá čistou utěrkou čeká na upečený chléb. Nenaplněný obsah ale stejně tak může být znakem nedostatku a nucené střídmosti. Studie hlavy krocana, zachycená nekompromisně zblízka a zasazená do středové kompozice obrazové plochy, budí respekt. Působí trochu jako bojová maska. Její stoická sošnost proměňuje zvíře chované pro maso ve vznešeného tvora.

Kristýna Krutilová: Maska

Jakoby malířka odrývala původní náboženský charakter těchto amerických bažantovitých ptáků. Dle archeologických analýz byli ve starověkých kulturách na území střední Ameriky spíše součástí náboženských rituálů, nikoliv domácího chovu na maso. Každopádně z obrazu rezonuje fascinace z blízkosti osobního soužití s tímto zvířetem.

I další znaky venkova se na obrazech dostávají do nekompromisně centrální pozornosti. Černé rajče a detail jeho „pupeční jizvy“, původního spojení s rostlinou, působí spíše jako výjev z vesmírného prostoru.

Kristýna Krutilová: Hvězda (rajče)

Dva slimáci plazící se přes sebe sice útočí na hlávku zelí, ale jakoby levitovali ve své strukturální kráse. Dekorativní znaky vznášející se v prostoru. Krásný tordovitý pohyb a výrazné barevné schéma působí vznešeně jako tanec, který malířka následně snáší na zem a odkryje tak druhou sémantickou rovinu obrazu. Slimák totiž není jen zvláštní a krásný tvor, je to odvěký nepřítel pěstitelů a hledání jeho nejefektivnějšího ničení tkví v kontaktu se solí. Ta je na obraze přítomna jako vtipná, a zároveň rezignovaně krutá upomínka tohoto věčného souboje člověka s přírodou.

Úderně centrální je rovněž zachycení vaječné mašličkové těstoviny. Odzbrojující kontakt. Jednoduchý tvar v sobě ukrývá pocity líbezné folklórní estetiky.

Kristýna Krutilová: St. Farfalle

Vedle těchto zazoomovaných znaků nalezneme na výstavě i jiné obrazové konstrukce. Pro mě překvapivým je obraz ženy včleněné do rytmu polních brázd. Zde je silně cítit vliv estetiky autorčina partnera, malíře Filipa Nádvorníka. Strnulost pohybu, anatomická disproporce, rytmus, insitní akcent a výstavba části obrazové plochy jakožto abstrahovaně-dekorativní zkratky silně odkazují na Nádvorníkův rukopis. Přesto obraz nese autonomní atmosféru. Je zpovědí ženy lopotící se v poli za obživou.

Důležitým a vlastně tak trochu pro autorku symptomatickým aspektem sdělení je pak jistá subverzivní složka, která se v tomto případě projektuje do plavek, v nichž je figura oděna. Plavky jsou vlastně symbolem genderově stereotypního zneužití ženského těla pro tržní mechanismy, které jsou zevrubně pojmenovány pojmem mladá dívka pocházejícím z levicovového anarchistického kolektivu Tiqqun.

Kristýna Krutilová: Zatímco slunce zapadalo, měnila se ve stroj

Na obraze Kristýny Krutilové se však autorka dostává do pozice předmoderní ženy a doslova ryje rukama v zemi. Její krásná tvář nehraje roli, vlastně je zcela popřena, vymazána. Hlava, tedy symbol myšlení, racionality, potažmo symbol dvacátého a jednadvacátého století, zde téměř neexistuje. Zůstaly ruce, monumentalizované, působící spíše jako mohutná strojová rypadla. Obraz mnoho vypovídá o osobní zkušenosti autorky, která se příčně městskému a uměleckému světu ocitá v prostých brázdách hlíny, v nichž jsou ženskost a intelektuální složka vlastní osobnosti tak trochu potlačeny ve prospěch úrody.

Centrální štítové pole půdní galerie je prostorem, na němž dochází k radikálnímu mísení odlišných autorčiných estetik. Vedle obrazu s ženou v poli se nachází zcela odlišná figurální výpověď.

Kristýna Krutilová: Trofej (svatozář)

Nahá „balabánovská“ žena na druhém z obrazů, u níž jsou naopak jasně rozpoznatelné ženské křivky, sedí na stažené kůži z daňka. Obraz by mohl působit jako kritika nadvlády člověka, který se svévolně zmocňuje živé přírody. Malířka ale nahrazuje tvář ženské figury zamračeným emotikonem. Primitivní, ale výmluvná zkratka, odkazující na současnou komunikaci ve virtuálním prostoru, rozkrývá spíše osobní problematický vztah malířky k zabíjení zvířat a konzumaci masa.

Jak již bylo řečeno v úvodu, výstavní koncept, který krásně svým zádumčivým textem obohatil kurátor Václav Rodek, je do jisté míry konzistentní zpovědí autorky o obratu vlastního života projektující se do tematických obsazení většiny prací. Zároveň na výstavě nalezneme vychylující vizuální disproporce, které jí dodávají zvláštní náboj a především ukazují na různé možnosti malířského vývoje mladé autorky.

Je dobře, že se Kristýna Krutilová k malování vrací, a doufejme, že u něj natrvalo zůstane.

*

Kristýna Krutilová: K městu zády, k lesu čelem. Galerie Půda, Kulturní a společenské středisko Střelnice, Střelniční 256/1, Český Těšín. Otevřeno v pondělí až pátek od 9 do 20 hodin. Výstava je k vidění od 2. prosince 2022 do 20. ledna 2023.