Zemřel Eduard Ovčáček. Umělec, který si smysl tvorby pořád ověřoval novými výtvarnými postupy

Narodil se 5. března 1933. A často nad tímto datem i přemítal. „Na mé narozeniny zemřel sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin, to se stalo 5. března 1953. V té době jsem v Bratislavě studoval Vyšší školu hospodářských věd a už od rána jsem zajišťoval velké zásoby vína, abychom mé dvacetiny mohli s kamarády pořádně oslavit. Stalin natáhl brka kolem desáté dopoledne, a odpoledne už byla celá Bratislava zahalena v černé sukno,“ vyprávěl jednou ve svém třebovickém domě.

Mnozí lidé v bratislavských ulicích brečeli. Někdo upřímně, další z čirého pragmatismu, Ovčáček ale smrt diktátora pořádně zapil červeným. A za dalších devět dní zemřel i Klement Gottwald. Najednou všechno vypadalo nadějně a ten dvacetiletý student přemítal: „Ti dva už jsou v prdeli, teď bude lépe.“ Na komunistech ho nejvíce štvalo, že mu zakázali jeho milovaný skauting. „Když skauting utnuli, opravdu mě to hodně nakrklo. A vlastně na celý život zatvrdilo proti těm sviním komunistickým. A to tam napište, o těch sviních, na tom trvám,“ přikázal mi jednou, když jsem s ním dělal časopisecký rozhovor.

Eduard Ovčáček na snímku z roku 1963. (Foto: archiv E. O.)

Rád tenhle Ovčáčkův postoj připomínám i v den jeho smrti. Komunisti s touhle zemí pořádně zametli, a nejen s Československem. Mistr třeba litoval, že v Rusku bolševismus pořád neskončil, jen se k němu přidal oligarchismus. „Obsazení Krymu je okupace, stejně jako válka na Donbase, a teď už režim mlátí i opoziční demonstranty, Putin to tam teda pěkně drtí,“ řekl mi v roce 2019. Tři roky poté Rusové v Evropě rozpoutali největší válku od té druhé světové.

Ovčáčkův celoživotní a zásadní postoj si zkrátka žádá ocenění i v nekrologu. Komunisti jsou svině. O blížící se prezidentské volbě jsme si už nestačili promluvit, zcela jistě ho muselo děsit, že nejžhavějšími kandidáty jsou dva bývalí členové KSČ, navíc různě zapletení i s tajnými službami. Zato Ovčáček byl za normalizace signatářem Charty 77 a estébáci ho tahali po výsleších.

Eduard Ovčáček: RSQ 2010

Jeho dům býval jedním velkým ateliérem. Výstavní síní, která dokumentovala Mistrův umělecký vývoj. Fascinovala mě třeba vrtule umístěná v přízemí domu, dřevěná a pocházejíc z hangárů předválečného letiště v Ostravě-Hrabůvce. Ovčáček na ni vypálil kompozici z písmen a číslovek, takže celý objekt působil jako trojrozměrná báseň. Český informel z konce šedesátých let. Paráda!

V tom domě to byla samá „paráda“, dějiny českého moderního poválečného umění v kostce. Závan světové avantgardy na okraji Ostravy. Pod Výhonem. Pod komíny třebovické uhelné elektrárny. „Je pravda, že mnozí slavní výtvarníci měli záměrně klapky na očích a dělali si jen to svoje, třeba celý život pouze geometrickou abstrakci. Tohle mě nikdy nevyhovovalo,“ vyprávěl.

Eduard Ovčáček: Rodina (1990)

Ovčáček pořád zkoušel něco nového. Propalované koláže, sochy, instalace, prostorové formy, serigrafie či fotografie, nelekl se ani nových technologií a chrlil digitální tisky. Vlastně to byl i nadšený performer, s naprostou samozřejmostí považoval performance za další výtvarný postup, který prostě musel vyzkoušet. Jednoduše ho bavilo ověřovat si smysl umění různými způsoby. Proto si vždycky rozuměl i s nejmladší výtvarnou generací a mnozí studenti z Katedry výtvarné tvorby Ostravské univerzity na něho vzpomínají jako na pedagoga, který jim otevřel oči a dal jejich studiu skutečný smysl.

Eduard Ovčáček: Devátá Vlna (2009)

Propadl také vizuální poezii a lettrismu, ostravský výtvarný teoretik Martin Mikolášek ho označoval za vůbec posledního žijícího českého lettristu. „V roce 1964 jsem navázal kontakt s francouzským básníkem Pierrem Garnierem, který vydával časopis Les Lettres, v němž jsem v následujícím roce poprvé publikoval své vizuální básně,“ poznamenal při jiném třebovickém sezení. Jako by Paříž ležela v dosahu městské hromadné dopravy, pár stanic ostravskou tramvajkou.

Eduard Ovčáček: Kruh (1966)

V jeho ateliéru bylo možno potkávat „duchy“ českých duchovních elit. Třeba Vladimíra Boudníka, stačilo se zaposlouchat do Ovčáčkova vyprávění: „Boudníkovi jsem napsal někdy v roce 1960, ještě si pamatuji i na tu adresu: Kostnické náměstí 7, Praha–Žižkov. Pozval mě. Žil v takovém kutlochu, asi dva metry na tři, kde dělal ty svoje úžasné věci: aktivní grafiky. Mělo to atmosféru. Byl o devět let starší než já, na první pohled pozoruhodný a citlivý člověk. Svoje díla rozdával na ulici a hned při prvním setkání mi věnoval asi patnáct grafik.“

Eduard Ovčáček: Sdělení E3 (propalovaná koláž, 1964)

V třebovickém domě se zkrátka dalo chodit také avantgardní Prahou. Z jednoho ateliéru do druhého, z bytu do bytu. Od Jiřího Koláře k Bohumilu Hrabalovi, anebo od Mikuláše Medka k Milanu Kunderovi. Ovčáček přitom nebyl úplně vzpomínkový typ, spíš se díval dopředu a myslel na nová díla. Přesto čekal, že jeho vzpomínky někdo sepíše, především ty z normalizační éry, kdy se podílel například na vytváření samizdatových Alb. Na katalozích reálně neexistujících výstav, třeba Album 1976 představilo Naděždu Plíškovou, Adrienu Šimotovou, Karla Trinkewitze, Jiřího Valocha, Rudolfa Sikoru, Zdeňka Sklenáře anebo Stanislava Filka. Co jméno, to pojem z neoficiálních dějin československého umění.

Eduard Ovčáček na snímku z roku 1994. (Foto: archiv E.O.)

Zda ty memoáry nakonec někdo s Mistrem sepisoval, to mi není známo. V jedné vzletné juvenilní básničce s příznačným názvem ale Eduard Ovčáček napsal:

ZÁVĚREČNÁ

Byl jednou jeden…
tak začíná pohádka
a na konci bývá zvonec
Všechno má svůj začátek
někdy i dobrý konec.

To se psal rok 1957, bylo mu čtyřiadvacet let. A byť by na tomhle svět ještě nějaký ten rok asi rád pobýval, příběh Eduarda Ovčáčka má dobrý konec. Umělec odešel, v galeriích, archivech i soukromých sbírkách zůstává jeho mimořádné dílo.

Při přebírání Ceny Jantar za celoživotní přínos, 2019. (Foto: Petr Hlubek)