Bato a Lato v Divadle loutek opět vtahují nejmenší diváky do hry. A děti jsou i tentokrát nadšené

Bato a Lato pokračují ve svém dobrodružství! Mimořádně úspěšné první setkání s roztomilými okatými loutkami má své pokračování pro starší děti. Ale vezmu to od začátku a na chvíli se vrátím o čtyři roky zpět. Tehdy jsem se synem, kterému byl rok, navštívila úžasné představení Bato a Lato, které bylo určeno právě pro ty nejmenší. Děti se tak měly seznámit se světem divadla bez mantinelů a byly tak společně s roztomilými postavičkami Bata a Lata ústředními postavami, které se zapojily (více či méně) do samotného příběhu dvou nově nalezených kamarádů.

Také v prosinci, ale tohoto roku, jsme se vydala na premiéru Bato! Lato! Kde je světlo! a tentokrát jsem se do věkového rozmezí trefila s dcerkou. Úžas v očích dětí byl stejný jako před lety, neznalost prvního setkání děti nijak neomezuje a zážitek je hluboký i pro rodiče. Atmosféra každého představení bude jistě rozmanitá, ale věřím, že téměř až meditativní energie bude působit na děti pokaždé.

Z inscenace Bato! Lato! Kde je světlo! (Foto: R. Polášek)

Koncepce celého představení je opět v rukou Hany a Tomáše Volkmerových. Ač se na první pohled zdá, že je scéna totožná s první inscenací, pozorný divák si všimne drobných, ale velmi nápaditých nuancí, které děti rozhodně ocení. Rozmanité hudební nástroje, které vytvářejí dokonalou souhru, vás odtrhnou od všedních myšlenek a mile vás ukolébají. Nedílnou součástí je scénická hudba, jejímž autorem je Dan Skála.

Dramaturgyní představení je Tereza Agelová. Za úžasnými dřevěnými instalacemi stojí opět Petr Dvorský a má můj opakovaný obdiv za znalost dětské hravosti. Děti využívají každého komponentu, a tak se mohou klouzat, lézt, prolézat, točit, stavět, vytvářet i bourat. Děti se tak nenásilně seznamují s formou scénografie, kterou má na starost Tomáš Volkmer.

Velká změna je ve hercích, kteří se postaviček ujali. V prvním díle vedou postavy Karolína Hýsková a Ondřej Beseda a jsou o poznání rozvernější, poznávají se, takže se i bojí, jsou zvědavé, ale nakonec se spolu mile spřátelí. V pokračování jsou již Bato a Lato rozumnější, vyspělejší, ale stále mají neutuchající touhu poznávat. Jejich největší zájem je o tmu a světlo, a tak se část představení odehrává v intimním šeru a pomocí světelných efektů vytvářejí ostatní herci lákavé hry pro zaujaté děti. Technické osvětlení a zvuky má na starosti Lukáš Kocián.

Z inscenace Bato! Lato! Kde je světlo! (Foto: R. Polášek)

S BatoLaty si tentokrát hrají Anna Jurčíková a Jakub Georgiev a dokonale se doplňují. Jejich pojetí je klidnější, dávají prostor dětem se zapojit, ale jejich projev neruší ty, které se plně věnují jiné činnosti. Vzniká tak několik mikrosvětů v jednom velkém, které se vzájemně nenásilně prolínají.

Z inscenace Bato! Lato! Kde je světlo! (Foto: Roman Polášek)

K ještě preciznější souhře dochází pomocí ostatních herců, kterými jsou Tomáš Volkmer, Hana Volkmerová, Jana Vozáriková a Vojtěch Havle. K představení je možné si také koupit program, nicméně tady bych ocenila ten, který jsme si zakoupili k prvnímu představení. Je zde totiž malý komiks, díky kterému jsme se k příběhu mohli vracet i doma a připomínat si ho. Program letošní premiéry v sobě sice ukrývá kouzlo, ale efekt není tak dlouhodobý jako u prvního.

Z inscenace Bato! Lato! Kde je světlo! (Foto: R. Polášek)

Před čtyřmi lety jsem byla nadšená a dnes jsem ještě nadšenější. Bato! a Lato! Kde je světlo! dokazuje, že živé představení bude vždy lákavé i v dnešní přetechnizované době a že děti si přirozeně hrají, stačí jim dát prostor. Pokud máte tu možnost, určitě si nenechte ujít obě představení, ani jedno vás nezklame a vaše děti už rozhodně ne.