Vyzrálý a poetický sochařský jazyk Sabiny Knetlové v havířovské Galerii Krystal
2.1.2023 13:20 Jaroslav Michna Obraz & Slovo Recenze
Mladá talentovaná sochařka a absolventka Ateliéru sochařství ostravské Fakulty umění Sabina Knetlová (*1996) vystavuje v havířovské Galerii Krystal. Výstavní prostor, i když k němu mám své výhrady, instalaci soch sluší a rozhodně stojí za to výstavu navštívit. Autorka pod kurátorským dohledem Valentýny Ondřejové potvrzuje opravdu výrazný a osobitý sochařský rukopis.
Z výstavy Sabiny Knetlové.
Foto: Daniel Livečka
Sochy Sabiny Knetlové jsou poetickým opakem vnějšího světa plného hluku, překotností a proměn. Svět zmítaný strachem a bezmocí rozkládá pocity stability a ticha. Vše nevyzpytatelně meandruje.
Mladá sochařka, jejíž práci je aktuálně možné vidět v Galerii Krystal, nám nabízí zcela jiné spektrum emocí rozprostírajících se od tichého rozjímání k prožitkům spojeným s vnímáním čistoty sochařského tvaru. Právě ona zjednodušená čistota výrazu jakoby u sochařky vyvěrala zcela spontánně. Vidíme vyzrálou uměleckou práci, která je až kontrastní k věku autorky. Sabina Knetlová si zvolila pro svůj vyjadřovací jazyk beton. Každá socha je díky postupu odlévání jediným originálem. Forma, z níž vzniká, je při výrobě zničena.
Aura samojediného originálu ale není to, čím jsme při kontaktu s jejími sochami fascinováni. To čím si získá naši pozornost, je čistota forem, ozvláštněná subtilními posuny, křehkou sofistikovanou sémiotikou a promyšlenými kompozicemi, které nejsou zbytečně „upovídané“ a spektakulární. Důležitou roli hraje detail, někdy se vychylující do bizarních poloh překračujících rámec výchozí sdělnosti. A tak se při vnímání soch sice zklidníme, zároveň se ale ocitáme na šikmé ploše. Sochařka provokuje nenásilně a subtilně se pohybuje i v promýšlení adice užitých materiálů.
Pokud vyslovíme pojem Arte povera, může nám vyvstat představa divokých materiálních proniků a kompozicí. Sabina Knetlová, jakožto sochařka 21. století, má již v podvědomí zakódovány tvůrčí postupy fungující na bází obohacování tradičních forem sochařské práce, tedy modelace tvaru, kompoziční fúzí s utilitárními předměty. Aktuálně se autorka uchyluje k průniku betonu a průsvitné zahradnické hadice, což je na aktuální výstavě možné evidovat pouze u jedné sochy. Je to ovšem princip u ní více frekventovaný. Hadice, trčící z tělesných fragmentů, z trupu a končetin evokují aorty. Jsou sice stejně umělé a studené jako beton, přesto mají potenciál sochy oživovat. Tuhost se potkává s ohebností. Detail adice ale nikdy nenarušuje komplexní vyznění sochy. I zde musím zdůraznit velkou vyzrálost v nakládání s umírněnou konceptualizací sochy.
Knetlová domýšlí i způsoby instalace, kdy sochy, které vykazují velkou míru kultivovaného projevu, pokládá nikoliv na sterilní hladké bílé sokly, nýbrž na tvarové kompozice sestavené z dílců ztraceného bednění. To dává autorce další možnosti v posilování komponovaného tvaru, tentokráte ve smyslu celkového vyznění výstavy. Opět zde rezonují principy Arte povera nebo odpadového umění, ovšem aplikovaného kultivovaně a promyšleně. Konstrukce dílců ztraceného bednění je robustní a vzdušná zároveň. Je stejně tak oporně stabilizující jako vizuálně křehká a neinvazivní. Každopádně je to beton, tedy autorčin genom. V jednotlivých sochách, i když konkrétně na výstavě nepojmenovaných, nalézáme ukryté příběhy i emoce. Ostré hroty kuželovitých hmot, na nichž je položena hlava, stejně jako je jiná hlava uvězněna mezi dvěma kapkovitými útvary, mohou vynášet pocity úzkosti. Jiná, osamocená hlava, tiše sedí na okraji „zdi“, jindy obývá vysokou věž.
Emoce jsou vykresleny podprahově a lze je sekundárně číst také díky kompozicím a instalaci samotné. Modernisticky radikálně stylizované tváře jsou na první pohled ve své emocionální výpovědi neutrální, přesto z nich vyvěrá osobitá tvářná energie, kterou autorka velice úspornými prostředky modeluje. Lehkou domalbou fyziognomie, jež ale zároveň není nasměrována k čitelné portrétní interpretaci, utváří spíše charakter otevřeného vizuálního pole, do něhož se vměšují neurčité abstrahující tvary a také pohyb. Autorka při těchto domalbách opět postupuje obezřetně a křehce, jako bychom poslouchali zvláštní hudební kompozici, ale velmi potichu. Jindy sochařka hlavy naklání jak ve vertikálním, tak horizontálním rozvrhu, nebo pracuje s kontrastní barevností či zdvojováním.
Sochy Sabiny Knetlové nesou ještě další výraznou polohu, pohybující se na pomezí antropomorfního a animálního tvaru. Lidské končetiny metamorfují v prazvláštní drápy či pětiprsté kráčivé končetiny obojživelníků, které v kontrastu se vznešenými rozvrhy hlav vyvolávají kontrastní napětí myšlenkové paraboly o člověku, který se všemožně skrývá za kódy civilizace, šaty, make-upem či vzorci chování, přesto v něm přebývají zvířecí pudy a archetypy.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.