Josef Trojan z Divadla Petra Bezruče: Že jsem synem slavného otce? To mám v sobě dávno vyřešené

Široká veřejnost vás má mimo jiné před očima ve filmech Šarlatán nebo Abstinent. Když se dílo podařilo, byly to momenty, kdy jste si řekl, že byste se opravdu mohl herectvím živit?

To je zajímavý dotaz na úvod. Asi jsem se na tohle nikdy sám sebe neptal, jestli by měl být nějaký film milníkem mé herecké profese. Spíše jsem si kladl otázku, jestli je to skutečně něco, co by mě naplňovalo a dotvářelo. Taky beru herectví jako určitou formu autoterapie a příjemně strávený čas.

Když jsem na zmíněné filmy koukal, říkal jsem si, že musíte být naprosto pohroužen do svých postav. Je to tak? Jak je pro vás potom složité, když se dotočí, navrátit se do reálného života?

Řekl bych, že v českých podmínkách, byť je mám rád, není možné se do postavy natolik ponořit, aby z vás pak nemusel onu postavu vymítat nějaký terapeut. Na takovou tu devastaci sebe sama jsme sice zvyklí u různých jmen americké či britské kinematografie, ale myslím si, že v Česku se to příliš neděje. Víte, když na nějaké postavě pracujete třeba několik měsíců, snažíte se proniknout do podstaty věci, proč by vám vlastně něco mělo dělat radost a jiná věc ubližovat. Chtě nechtě si některé mechanismy osvojíte do takové míry, že potom na place už to může vypadat vlastně přirozeně. V určitých okamžicích pak při natáčení přestávám přemýšlet jako Josef Trojan a řídím se tím, co mám naučené a zakódované, takže je pravda, že někdy se mě některé okamžiky dotýkají více. Jako příklad uvedu film Šarlatán, kde jsem popravil člověka. Potom jsem byl opravdu deset minut v transu. Musel jsem se nějak přepnout do reality, o které jste hovořil.

Ve filmu Abstinent. (Foto: CinemArt)

Proč jste vyměnil Prahu za Ostravu?

Protože mi zavolali Bezruči a ti se neodmítají (smích)… Na tohle se ptá spousta lidí, což přičítám faktu, že v Praze je Ostrava stále zbytečně poněkud démonizovaná. Myslím, že Ostrava je velmi krásné město, když se budeme bavit o historickém centru, krásné přírodě, kterou je Ostrava obklopená, nebo o určité srdečnosti a upřímnosti zdejších lidí. Přiznám se, že i když mám k Praze krásný vztah skrze rodinu a přátele, tak musím říct, že Praha mi dlouhodobě nevyhovuje kvůli své atmosféře. Je to tam příliš rychlé, lidnaté a ambiciózní. V Praze je enormní tlak na výkon a mám pocit, že tam přestávají žít lidi tak nějak hezky obyčejně, což se v Ostravě podle mě pořád děje.

A nebral jste to taky jako lepší start vaší kariéry? V Praze by asi opravdu každý říkal, že tohle je ten mladej Trojan, syn slavného otce.

Tohle je jedna ze životních otázek, kterou mám v sobě vyřešenou. Lidé si mohou myslet ledasco, ale druhá věc je, nakolik se mě to dotýká, a musím říct, že se tím nenechám svazovat. Od nějakých patnácti let už jsem s tím srovnaný a mám to v sobě vyřešené. Vím, že jsem svébytná jednotka. Nikdy jsem se neprosil táty o nějakou pomoc a zvýhodnění v rámci herecké profese, takže to neberu z tohoto pohledu jako lepší start do kariéry, nicméně odšpuntovat kariéru v Divadle Petra Bezruče bez jakéhokoliv hereckého vzdělání, to je neuvěřitelně výhodný start.

Upřímně snad neznám žádného tak mladého herce bez hereckých škol, který by byl nominován na Českého lva a získal angažmá v prestižním divadle. Čím si to vysvětlujete?

Abych se přiznal, tak nad tím nepřemýšlím. Je to pro mě takový neuvěřitelný sen. Každý den narážím na své herecké limity, a že jich je požehnaně. Ono se to prostě všechno kolem mě tak nějak děje a já už skoro ani nestačím být vděčný.

Josef Trojan. (Foto: archiv)

Řada lidí od fochu může mít dojem, že herec bez štemplu není herec. Setkal jste se někdy s osočením, že jste protekční dítě?

U lidí, co znám, se mi to nestalo. V internetových diskuzích jsem to samozřejmě párkrát zaznamenal. Fér je ale říct, že já vlastně do určité míry protekční dítě jsem, ať chci, nebo nechci, i když už jsem zmiňoval, že nikdy jsem na to nespoléhal. Příjmení Trojan mi bezpochyby hned od začátku pomohlo v tom, že jsem byl na očích, což je mnohonásobně výhodnější pozice než pro řadu třeba i talentovanějších mladých herců. Zároveň je to ale stejnou měrou i negativní startovní pozice, protože nároky jsou na vás kladeny mnohem vyšší.

Chodíte si za tátou pro rady?

Občas sice utrousím, že mi něco dělá těžkosti, ale nechodím za ním s něčím konkrétním.

Často se rodiče herci snaží svým dětem vymluvit herecké řemeslo, protože vědí, jaká je to někdy řehole. Byl to případ i u vás doma? Bylo by totiž dobré zmínit, že i vaše maminka je herečka, taky dědeček a strýc.

Nesnažili se rozmluvit mi moje rozhodnutí, spíše se mě snažili připravit na všechna potenciální úskalí této profese.

Co říkali doma na váš přesun do Ostravy?

Abych byl upřímný, byli nadšení, protože Divadlo Petra Bezruče pochopitelně znají, taky vědí, že bylo vždy mým snem hrát divadlo a nějaké nabídky v Praze jsem už odmítnul. Chtěl jsem jít na místo, které pro mě bude inspirativní a budu z něj čerpat poznatky i do budoucna a najednou to přišlo. Takže jedním slovem nadšení, sbalil jsem si svých pět švestek a vypakovali mě (smích)…

V inscenaci DPB Sen čarovné noci. (Foto: Petr Hrubeš)

Nedokončil jste kvůli herectví ani gymnázium. Nebojíte se, že vás někdy nedostatek oficiálního vzdělání dožene? Žijeme v zemi, kde se velmi hledí na tituly.

Nebojím se, nemůžu se toho bát, protože si za svým rozhodnutím skálopevně stojím a udělal bych to znovu. Máte pravdu, že Česká republika je takhle nastavená, ale chtěl bych říct, že díky bohu za to, protože bych skutečně nechtěl, aby mě operoval doktor, který nemá dostudovanou medicínu. Ve spoustě profesí je potřeba projít vzdělávacím procesem. Pak jsou třeba umělecké profese, kde není potřeba papír. Za nás mluví spíše autenticita, přemýšlivost, hloubavost, chuť přicházet věcem na kloub. Tohle jsou aspekty, které vás nemohou definovat maturitním vysvědčením.

Pardon, skutečně máte pocit, že v umělecké branži to takhle funguje? Neumím si úplně představit, že jiný dvacetiletý kluk bez hereckého vzdělání dostane angažmá třeba u Bezručů.

Myslel jsem to tak, že to není potřeba lidsky. Systém je jiná věc, tady by byla namístě další otázka, jestli je to systémově nastaveno dobře. Bohužel to tak je a myslím si, že obecně se v českém školství často udupává kreativita jednotlivce, ale to bychom tady byli skutečně dlouho, kdybychom se měli bavit o českém školství.

Mechanický pomeranč u Bezručů byl pro vás vůbec první činoherní vystoupení v životě se vším všudy. Dovedete popsat své pocity při premiéře?

Už jsem zapomněl. (smích) Ono to tehdy bylo okořeněno tím, že jsem vlastně alternoval, takže nebyl čas na nějaké sáhodlouhé zkoušení. Jak se ale říká, neplavce nejlépe naučíte plavat, když ho hodíte do vody. To se mi přesně stalo. Přímo své pocity na jevišti nedokážu popsat, protože si je skutečně nepamatuji. Byl jsem v takovém transu, že vůbec nevím, co se dělo. A co se týče nervozity, ta byla obrovská, ale zároveň jsem věděl, že jsem dobře připraven a kolegové v divadle mi to všechno usnadnili svým vlídným přístupem.

Teď je to doslova pár dní, kdy za sebou máte premiéru Snu čarovné noci. Jak vnímáte celou inscenaci?

Pro mě je moc důležité, že diváci s tou inscenací jdou, jak se říká. Musím dodat, že i když jsem měl u některých situací pochybnosti spíše kvůli své nezkušenosti, tak mi to režisér Michal Hába vysvětlil a moc dobře to funguje. On totiž herec někdy vidí jen jakýsi malý kroužek, ale režisér je ten, který vidí ten obrovský kruh. Myslím si, že se jedná o moc vydařenou inscenaci.

Tomáš Čapek a Josef Trojan v inscenaci Sen čarovné noci. (Foto: Petr Hrubeš)

Váš oblíbený autor je Franz Kafka. U Bezručů se chystá Proces. Co to pro vás znamená? Předpokládám, že ještě před rokem jste o tom ani nesnil, že budete u Bezručů, a ještě v Procesu.

Znamená to pro mě jeden ze splněných snů. Kafku mám extrémně rád jako literáta, ale je to jeden z řady těch, kteří jsou mému srdci blízko. On mě však fascinuje i svým lidským příběhem. Mám pocit, že máme dost společného skrze umělecké vnímání světa.

Polská režisérka Agnieszka Holland, se kterou jste již spolupracoval na filmu Šarlatán, chystá film o Franzi Kafkovi. Už jste byl osloven? Za mě by se to docela nabízelo, protože vy jste Kafkovi dokonce i fyzicky docela podobný.

Pokud vím, tak film je ve fázi příprav, osloven jsem zatím nebyl, ale samozřejmě by to pro mě byla nebetyčná čest, nicméně o tom asi nechci moc mluvit, abych si sám v sobě nějak tuto myšlenku nenadnášel a pak byl případně zklamaný.

Narodil jste se v roce 2001. Jak vnímáte svou generaci? Říká se třeba, že se jedná o generaci s mobilem v ruce.

Pozitivně. Myslím si, že je to jedna z těch přelomových generací, která má v sobě zakódováno, že je potřeba věci posouvat kupředu. Pokud chcete měnit věci z místa a hned, tak se většinou nepotkáte s úspěchem, ale už jen to, že se mezi mladými otevírá celá řada globálních témat, mi připadá jako docela příznačný jev mojí generace. A co se týče těch mobilů, my za to úplně nemůžeme. Věřím tomu, že kdyby někdo našim rodičům za totáče dal do ruky iPhone, tak moc rádi opustí hřiště a jdou si někde do sluchátek pouštět Led Zeppelin. Zároveň ale určitě dodám, že máme i spoustu negativ. Ač nechci zobecňovat, tak mám dojem, že nám chybí jakási kontinuální pracovitost a vůle. Chybí nám asi vlastnost dotahovat věci do konce.

Kým by byl Josef Trojan, kdyby nebyl hercem?

Basketbalistou, případně bych hledal talenty na basketbalové či fotbalové scéně.