Nomádská fotogalerie Díra u Stodolní ulice připomíná počátky vietnamské migrace do ČSSR

Fotografická Galerie Díra se na sklonku září přestěhovala z Domu kultury města Ostravy do Musorgského ulice číslo 3237/14a, to je na doteku se Stodolní ulicí. Vlastně se do výstavní síně vchází přes parkoviště z ulice Škroupovy. Dveřmi, nad kterými se skví nápis v magickém fontu: „TA MAGIKA.“ Ano, už je tomu tak, slavnou tančírnu z počátku milénia vystřídala galerie. „Houseový taneční klub plný nefalšované house music,“ tak o klubu básnila dobová reklama. Teď je to místo zaslíbené nefalšované fotografii, ačkoliv v konceptuální éře lze fotografické médium také různě „zfalšovat“.

Galerie Díra. (Foto: Ivan Mottýl)

„Jsme nomádská galerie,“ vítá mě v nových prostorách jedna z kurátorek Terezie Foldynová, tou druhou je Petra Damašková – Pištorová. Obě absolventky ateliéru fotografie Michala Kalhouse na Fakultě umění Ostravské univerzity. Galerie Díra vznikla už v roce 2016 v rámci Provozu na Dole Hlubina ve vítkovické Dolní oblasti. V covidové éře přišlo stěhování do kulturáku a letos do tančírny. Kam nomádské kurátory odvane budoucnost, to zatím nikdo neví.

Interiér Galerie Díra. (Foto: Ivan Mottýl)

Fotogalerie Díra v někdejší tančírně nyní působí jen sto metrů od Fotografické galerie Fiducia. Je to její mladší a alternativnější sestra. Díra trochu připomíná nezávislé ostravské výstavní prostory, třeba Galerii Saigon anebo Galerii Rubrum s Tajnou krčmou čili Nibiru. Je to nevytápěný a lehce vybydlený (vlastně vytančený) prostor s nenapodobitelnou atmosférou. Černě vymalovaná diskotéka s mnoha zrcadly a zvěrokruhem na podlaze má něco z fantasy románů a z Alenky v říši divů i jejího pokračování Za zrcadlem a co tam Alenka našla.

Z výstavy Libuše Jarcovjákové. (Foto: Ivan Mottýl)

Zároveň je to černá díra bez oken, ideální fotokomora i takřka dokonalá dimenze pro vystavování fotografií, možná hlavně těch černobílých. První expozici v bývalé tančírně věnovaly kurátorky nedávno zesnulému Otakaru Matuškovi (ostravský Miroslav Tichý), na tu druhu pozvaly legendu sociálního dokumentu Libuši Jarcovjákovou.

Z výstavy Libuše Jarcovjákové. (Foto: Ivan Mottýl)

Nějak se to prostě přihodilo, že když na počátku osmdesátých let přijela do Československa největší část tehdejší „družební komunity“ vietnamských občanů, ocitla se Jarcovjáková mezi kantory, kteří se je měli pokusit naučit alespoň trochu česky.

A tahle paní učitelka si do práce brala i fotoaparát. Záhy přitom s lítostí poznala, že vesměs přátelsky naladěné Asiaty přijímá československá společnost krajně xenofobně.

„To, co Vietnamci zažívali mimo svou komunitu, bych nikomu nepřála. Přitom jim bylo v podstatě namluveno, že jedou zachraňovat náš průmysl, takže oni měli pocit, že my je potřebujeme, že nám jedou pomáhat. Pak přišla realita a totální deziluze a izolovanost. Proto se silně semknuli a snažili se přežít,“ líčí Jarcovjáková v rozvoru pro katalog výstavy. A mimochodem, katalogy vydávané Galerií Díra v časopiseckém formátu jsou počinem, který si zaslouží zvláštní pozornost i ocenění.

Nad katalogem výstavy. (Foto: Ivan Mottýl)

Katalog si po prohlídce výstavy pročítám v jednom ostravském výčepu a znova si vybavuji všechny ty rozhovory, které jsem coby novinář vedl s českými Vietnamci. Třeba o tom, jak se americkou invazí zocelení veteráni náhle ocitli v „bratrské“ socialistické zemi, kde je čeští pivaři a knedlíkaři rozhodně nevítali. Jenže Vietnamci si na těžké počátky stěžují jen výjimečně, dnes jsou to šedesátníci a sedmdesátníci, kteří s vrozenou slušností stále děkují Československu za vlídné přijetí.

Z výstavy Libuše Jarcovjákové.

Bylo to ovšem trochu jinak. „Všudypřítomné pohrdání, tykání, zacházení s těmi lidmi jako s lidmi nižšího druhu, zkrátka to byli rákosníci,“ líčí Jarcovjáková postoje našinců k vietnamské komunitě, jak je zaznamenala v prvé půli osmdesátých let. Právě totální nepřijetí podle ní Vietnamce nakonec vybudilo k jiné činnosti, než se pokoušet družit s nevrlými Čechy. Díky své pili a obchodnímu talentu tak vytvořili v socialistickém Československu jakýsi ostrov šedé ekonomiky, který nakonec zajímal skoro každého. Vždyť třeba jinde téměř nedostupné digitální hodinky, které se daly v osmdesátkách koupit od Vietnamců za docela příznivou cenu, to byl najednou hit i pro majoritu.

Z výstavy Libuše Jarcovjákové. (Foto: Ivan Mottýl)

Ale to už je jiná kapitola. Libuše Jarcovjáková zachytila především prvotní československé dojmy Vietnamců. Třeba jejich setkání s chlapy někde na dílně, kteří sedí u lahváčů a nelibě koukají, kdo se jim to vkrádá do jejich českého „smrádku a teploučka“. Je to snímek natolik působivý, že i po čtyřiceti letech se z něho linou slzy, vztek, nenávist, nedůvěra, zděšení, pohrdání i mnoho dalších emocí. Jarcovjáková zdokumentovala střet kultur, který nařídily dvě komunistické vlády (československá i vietnamská), takže o to bylo vzájemné poznání složitější.

Trocha historie. První stovka Vietnamců přišla do Československa v roce 1956, celá tato skupina se však později vrátila do vlasti. Další vlna migrantů přijela vlakem přes Sibiř v roce 1973 po vietnamské vládní návštěvě v Praze, která oficiálně požádala o vyučení asi dvanácti tisíc občanů. Ještě týž rok přijelo tisíc Vietnamců, v dalším roce čtyři tisíce. Zůstávali v Československu čtyři roky, právo na dovolenou v původní vlasti měli jen ženatí a vdané po dvou letech pobytu v ČSSR.

Vůbec největší skupina Vietnamců, celkem 30 tisíc, přijela do Československa v letech 1980 až 1983. A právě tuhle vlnu dokumentovala Libuše Jarcovjáková. Po revoluci v roce 1989 část migrantů zůstala v zemi natrvalo, časem přijeli příbuzní a posléze se samostatná Česká republika stala vyhledávanou migrační destinací i pro další Vietnamce. V roce 2021 se k vietnamské národnosti přihlásilo 38 723 obyvatel České republiky. Podle ministerstva vnitra žije v ČR také 65 tisíc Vietnamců v pozici pracujících cizinců. Odhadem tak nyní komunitu tvoří hodně přes 100 tisíc jedinců.

Z výstavy Libuše Jarcovjákové.

Československá omladina v osmdesátkách pošilhávala především po západním zboží a muzice. Každý chtěl nesehnatelné džíny a poslouchat hity z britských hitparád anebo rockovou klasiku. Na vrcholu byla „máničkovská kultura“ a všechno americké bylo nejlepší. A tak navzdory zkušenostem s americkým bombardováním si také čeští Vietnamci nechávali narůst dlouhé vlasy, poslouchali Deep Purple a Led Zeppelin, nosili kovbojské klobouky a trička propagující marlborka.

Citlivost a empatii ve snímcích Libuše Jarcovjákové asi není nutno speciálně vyzdvihovat. Prostě ví, kdy to „zmáčknout“, aby snímek vzbudil pohnutí, dokonce celou škálu emocí. Tahle paní fotografka ale není nikdy jednostranná a nechce divákům něco vnucovat. Platí to i o jejím velkém vietnamském cyklu z osmdesátek, který imigranty představuje v mnoha polohách. V těch snímcích je více štěstí než pláče, oba stavy se ale neustále prolínají. Taková je asi každá migrace…

Z výstavy Libuše Jarcovjákové. (Foto: Ivan Mottýl)

Před týdnem mi jeden Vietnamec vyčetl, že jsem se nikdy nenaučil ani základní vietnamský pozdrav. Xin chào! Ahoj, dobrý den. Ač o vietnamské komunitě občas píšu více než čtvrtstoletí, imigranty z jihovýchodní dodnes neumím pozdravit v jejich mateřštině. Jsem to ale ignorant, zastyděl jsem se a začal vyptávat na základní vietnamské fráze. Lam on. Xin loi. Cám on. Prosím. Promiňte. Děkuji.

A náhoda je vždycky následkem nějakého vnitřního rozrušení. Ve stejný den jsem si někde v hlubinách sociálních sítí všiml, že v ostravské fotografické Galerii Díra vystavuje Libuše Jarcovjáková vietnamský dokument z počátku osmdesátých let. Tak jsem tady, v Díře. Přijďte také, stojí to za vidění.

Galerie Díra. (Foto: Ivan Mottýl)

A snad kurátorky pozvou i ostravské Vietnamce. Banánové děti, jak se říká dětem prvních přistěhovalců z osmdesátých let, pro které je už čeština přirozeným druhým jazykem. Z Vietnamu přitom stále proudí i noví migranti, které dnešní Češi naštěstí přijímají s větším porozuměním, než jak tomu bylo v osmdesátkách. Ačkoliv třeba aktuální informace o tom, jak jsou vietnamští dělníci ožebračováni a ponižováni v soukolí Babišova Agrofertu, dokazují, že k normálnímu spolužití je pořád daleko.

A kde vlastně najdeme prvního Vietnamce na dohled od Galerie Díra? Myslím, že to bude Viet Cuong Nguyen, majitel vietnamského bistra Happy Bánh Mí v Nádražní ulici. Osmadvacetiletý živnostník patří právě ke generaci banánových dětí. „Školka, základka, střední průmyslovka a vysoká, všechno v češtině,“ rekapituloval Nguyen svoji cestu českým školstvím, když jsme si spolu letos povídali u příležitosti oslav příchodu lunárního roku Tygra.

Viet Cuong Nguyen, majitel bistra. (Foto: Ivan Mottýl)

Vysokou školu báňskou v Ostravě nedokončil. „Studoval jsem dva roky metalurgii, nebyl to asi obor úplně pro mě,“ vyprávěl mi s úsměvem. Jeho sestra však na „Bani“ odpromovala. A téma hovoru se záhy stočilo i tam, co československý komunismus mezi vietnamskými migranty přísně potíral. Víru. „Ty hlubší věci související s buddhismem jdou trochu mimo mě, to je spíš záležitost rodičů, kteří jsou skutečnými buddhisty,“ svěřil se Viet Cuong Nguyen.

Zítra letím do bistra s katalogem výstavy Libuše Jarcovjákové. A snad se pak majitel podniku do výstavní síně za rohem vydá i s rodiči a sestrou. V Galerii Díra si ale dovedu představit i literární večer, třeba s blogerkou Do Thu Trang, autorkou populárního blogu Asijatka.cz. Občas přitom píše i básně: Ó, stravo vietnamská / žádná klobáska nebo šunka parmská, / zato slepice se skurou dám si kus…“

*

Libuše Jarcovjáková: Vietnamská komunita v Československu v 80. letech. Galerie Díra. Otevřeno v pondělí od 9 do 18 hodin, jinak po domluvě na čísle 773 524 303. Výstava potrvá do 31. prosince 2022.