Režisérka Marta Gerlíková o nové pohádce Největší dar: Písně Davida Stypky nás drží nad vodou

Do kin míří tvá pohádka Největší dar s hudbou Davida Stypky. Máš zásadní podíl na tom, že film putuje k lidem. S čím vším jsi musela bojovat?

Chceš to fakt vědět?

Chci. Některé věci by neměly být zapomenuty.

Lidé mají v dnešní době plno starostí, tak jim je přeci nemusím přidávat. Ale dobře. Nebylo a není to jednoduché. Pandemie ovlivnila životy mnoha lidí nejen v kultuře. V březnu roku 2020 jsem měla pocit, že se mi všechno sesypalo pod rukama. Nemohli jsme do kin a někteří partneři nemohli dostát svým závazkům. Pak mě potkaly dva bolavé odchody mých milovaných kolegů Davida Stypky a Franty Segrada.

To byli oba úžasní lidé, kteří uměli rozdávat naději, viď?

Přesně, paradoxně i díky nim jsem sebrala všechny síly a postavila se k situaci čelem. Věděla jsem, že nemůžu nechat skvělou práci tak velkého týmu, a hlavně tak skvělých lidí jako byl David i Franta, upadnout v zapomnění. Hodně jsem se uzavřela a začala jsem postupně promýšlet a připravovat kampaň, chystat všechny materiály a vyčkávala jsem na ten správný okamžik. Ten právě nastal a já jsem moc ráda, že z reakcí diváků, kteří nás kontaktují na našich profilech, cítím, že to dvouleté sebezapření a dennodenní práce stály za to. Samozřejmě se těším také na reakce diváků, až film zhlédnou v kinech. Tímto všechny prosím, ať nám píší hodnocení na ČSFD. Těším se na jejich vzkazy.

Dosavadní zájem je fantastický. Na Facebooku a dalších kanálech má Největší dar téměř dva miliony reakcí. V pohádce účinkuje plejáda známých herců. Bylo těžké je přesvědčit ke spolupráci?

Nebylo. Oslovila jsem své přátelé a kolegyně Daria zase svoje kontakty. Vzniklo z toho takové valašsko-brněnské uskupení. S některými z nich už jsem dříve na nějakých projektech pracovala, tak to bylo pro mě jednodušší a setkání na place bylo o to milejší. Já mám ráda, když je to všechno v takovém rodinném duchu, a věřím, že když se herců zeptáš, jak se cítili, tak ti řeknou, že to tou rodinou „bylo cítit“.

Marta Gerlíková. (Foto: archiv M. G.)

Podělíš se s námi o nějakou historku z natáčení?

Jednu říkám skoro v každém rozhovoru: Je to ta, jak jsem nechtě polila Chantal Poullain kávou. Ta pak pronesla: „Vesna nosí jaro, Jezinka nosí průsery“. Chantal mi totiž v nestřeženém okamžiku nakoukla přes rameno a já jsem se jí samozřejmě lekla. A bylo vymalováno. Naštěstí bylo parné léto a vodou politý a vyčištěný kostým rychle uschl. Pro tebe mám jednu zcela novou historku. Znáš to, když má někdo silnou alergii na sečenou trávu, že jo?

Samozřejmě.

Tak přesně takovou měl Péťa Vančura. Jeho role však obnášela i to, že bude kosit trávu. Vyřešil to tak, že se na každý záběr schoval do sklípku a rychle vyběhl, zatajil dech, kousek posekl a utíkal zpátky. Herectví je řehole a role je role. Péťa má můj obdiv, že to skvěle zvládnul.

Další zářivou osobní stopu ve filmu zanechal nezapomenutelný David Stypka. Byla to jasná volba?

S Davidem jsme se znali mnoho let předtím, než jsme začali spolupracovat na pohádce. Znala jsem jeho systém práce a hlavně i jeho názory na věc. Hned při prvním telefonátu mi řekl, že do toho půjde, ale že to chce skládat sám, ne s nějakými „poradci“, a jakmile dostane svolení od vydavatelství, tak se do toho pustí. Svolení dostal a spolupráce začala.

Jak to probíhalo?

David nám často posílal své hudební motivy jen tak do mobilu, nazpívané a nahrané momentální nápady. Dodnes si je pouštím a opravdu jsou skoro všechny v pohádce. Pak se po pár diskuzích se mnou a kolegyní Dariou okamžitě vcítil do děje filmu a dodával nám do střižny neskutečné skvosty. Nejhezčí zážitek z naší spolupráce jsem měla z několikadenního natáčení ve Studiu V ve Zlíně. Tam s Lukášem Chromkem, Pavlem Sotoniakem, Petrem Vavříkem a Marcelem Gabrielem kouzlili zázračné melodie, přijel také pěvecký sbor. Při nahrávání měl David k ruce, tedy spíše k mikrofonům, i cimbálovou muziku Valašsko. David měl jasnou představu pro všechny zúčastněné. Dneska jsem si pohádku pustila a zasnila se do všech těch neuvěřitelných melodií. Chápeš, že složil filmovou hudbu pro cimbálovou muziku? David, kterého všichni známe z úplně jiného žánru? A ještě to s Pavlem dokořenili všemi možnými tóny piana a všeho možného…

Chápu a těším se na to, on byl David všestranný umělec a muzikant. Jak moc se podle tebe otiskl do své hudby?

David svojí hudbou prochází tak, že když si cokoliv od něj pustím, cítím jeho přítomnost. A nejen já. Jeho písně provází lidi v mnoha životních situacích, drží mnoho z nás nad vodou. Davidova muzika spojila a léčí duše lidí stejného smýšlení. Když se bavím s fanouškem Davida, je mi ten člověk blízký, i když ho neznám. Co je víc, než umění spojovat a léčit? Co se týká muziky v pohádce, je naprosto dokonale načasovaná, jemná, ale důrazná, nikde nepřebývá, nikde nechybí. Tam, kde je, hladí, mrazí, doplňuje. Takový dar, otisknout se do své práce, měl v mém okolí opravdu jen David.

Vím, že jste si byli s Davidem velmi blízcí. Jsou nějaké věci, které ti řekl a vzala sis je k srdci?

Ano. Když David viděl, že často pracuji v noci, káral mě za to. Tloukl mi do hlavy, že i když mám moc práce, musím spát. Teď je právě půlnoc, a myslím, že by mi huboval. Pak jsme spolu často řešili různé mezilidské vztahy a musím říct, že jeho nadhled mě držel nad vodou. Chybí mi jeho rady a nekončící optimismus. To, co já jsem viděla jako nepřekonatelný problém, nad tím David mávl rukou. S odstupem času mu dávám za pravdu. Některé lidi holt člověk nepředělá. Vždy mě ale vyslechl do konce, toho si moc vážím. A pak mi po chvíli poslal nějaké srandovní video, aby mě rozesmál. A taky mi jako první řekl „Martečko“, nikdo jiný mi tak nikdy neříkal. Teď, když mi tak někdo řekne, jako by mě někdo píchl jehlou. Prostě to byla čistá „davídkovina“, od něj to znělo nejsrdečněji a nejupřímněji.

Co bylo pro tebe jako spolurežisérku nejtěžší?

Pro mě to bylo náročné v tom, že jsem byla částečně i kreativní producent. Tedy jsem musela řešit věci tak, aby dobře vypadaly, ale také splňovaly nějakou normu rozpočtu. Také najít průsečík ke vší spokojenosti celého týmu a kolegyně. Řešili jsme také různé dotáčky, které byly potřeba do doladění děje, potom závěrečný střih, no bylo toho hodně. Ale musím s odstupem času říct, že to byla krásná práce. A něco pro odlehčení. A taky bylo pro mě těžké sehnat solitér dub (smích). Povedlo se. Je v Kozlovicích blízko penzionu Na mlýně. Když tam někdy pojedete, určitě se ke stromu projděte. Má božskou sílu.

Ten si najdu. Jaké poselství má vaše pohádka? Dá se nějak obecně a srozumitelně
vyložit?

Miluji klasické české pohádky. Obyčejné, skromné pohádky, které si na nic nehrají. Poselstvím Největšího daru je kromě neplánované a nečekané vzpomínky na našeho kamaráda Davídka Stypku také ponaučení, úsměv, který nic nestojí, léčí, a přesto je ho někdy mezi lidmi málo. Zkuste se na ulici na někoho jen tak usmát. Vsadím se, že i srdce největšího bručouna roztaje.

Děkuji za rozhovor a přeji vaší pohádce mnoho štěstí, úspěchů a rozzářených úsměvů!