Inscenace hry Lenky Lagronové Jako břitva (Němcová) se Slezskému divadlu příliš nepovedla

Vyrovnat se úspěšně s jevištním provedením textu Jako břitva (Němcová) znamená v první řadě si správně odpovědět na otázku, co vlastně jeho autorka Lenka Lagronová napsala. Po hlubším ponoru do textu je odpověď zřejmá: Lagronová nenapsala klasickou činoherní divadelní hru, jejíž hlavní postavou je Božena Němcová, obsahem její život a tématem osud české světoznámé spisovatelky.

Stěžejním tématem Lagronové je totiž tragický střet Boženy Němcové jako výjimečné tvůrčí lidské bytosti s realitou, ve které ona sama žije a umírá. Obsahem pak jsou příčiny jejího umírání a předčasné smrti ve dvaačtyřiceti letech. Hlavní postavou je pak vše, co Němcovou obklopuje. Shrnuto: Lenka Lagronová vytvořila osobitý portrét doby a všeho, co Němcovou zabilo.

Ani toto poznání však nemusí vést k úspěšné divadelní inscenaci, pokud inscenátoři nenajdou s Lagronovou společnou řeč, obsahující na jedné straně laskavou, ale na druhé straně i neúprosně sžíravou až odsuzující ironii, se kterou jako autorka nahlíží na lidi procházející životem Boženy Němcové. A to včetně humoru, který textu při vší vážnosti toho, co pojmenovává, rozhodně nechybí.

Pod dramaturgií inscenace je podepsána Alžběta Matoušková. Pokud bylo cílem dramaturgie vyjádřit promítnutí názvu, pod kterým se inscenace hraje, tedy že Božena Němcová se nejen ke svému muži, ale i ke svému okolí chovala jako ostrá břitva, moc se to nepovedlo. Příčina tkví v tom, že v režijně-dramaturgické koncepci se režisér Peter Gábor snaží scény, ve kterých jedná postava Boženy Němcová (Tereza Bartošová), odehrát tak, že v centru jeho pozornosti je právě Němcová. A to je jádro problému.

V centru pozornosti autorky je totiž v těch okamžicích chování všech a působení všeho, co Němcovou obklopuje! Navíc mnohé scény vyznívají ukřičeně a pateticky. Němcová v nich vypadá tak, že divák se stále více a více v průběhu dění ptá, kde je ta ostrá břitva.

Z inscenace Jako břitva (Němcová). (Foto: Slezské divadlo Opava)

Hraje se na scéně Michala Syrového. Scénograf využívá téměř celou hloubku opavského jeviště. Pro první dějství, odehrávající se na Žofínském plese, je využíván prostor před oponou, po vytažení opony se následně hraje v přední i zadní části, kam je otevřeným průchodem vidět do tanečního sálu. Ve druhém dějství se koná výprava na bájnou horu Blaník, jejíž vrcholek je znázorněn poněkud ironicky oválným půlmetrovým balvanem, což při zmiňovaných spících blanických rytířích působí poněkud úsměvně.

Stromy, ale i křoví a větvoví Michal Syrový zobrazuje několika křivolakými, v různých směrech do prostoru zavěšovanými černými pruhy. Pro závěrečné dějství probíhající na nádraží jsou na stěnu pomyslné nádražní haly zavěšeny velké hodiny, jejichž ručičky se nepohybují, jako by inscenátoři chtěli (neznámo proč) vyjádřit zastavený čas. Po smrti Boženy Němcové se hodiny promění ve stříbřitý kruh pomalu odplouvající vzhůru do věčnosti. Scéna působí monumentálně a pateticky, a podobně zní i hudba Petera Gábora mladšího.

Z inscenace Jako břitva (Němcová). (Foto: Slezské divadlo Opava)

Kostýmní výtvarnice Alena Schäferová pečlivě oblékla jednající postavy do dobových kostýmů z poloviny 19. století, pečlivě se věnuje i dobovým účesům dam. Představení tím získává charakter historické hry a iluzi minulosti.

Režisér Peter Gábor si s charakterem textu, který postrádá pevnou linii příběhu, na kterou by mohl zavěšovat postupně na sebe navazující dějová fakta, příliš neporadil. Je to dáno tím, že Lenka Lagronová záměrně nenapsala klasický činoherní dramatický text. Autorka jde spíše cestou publicistickou. V obrazech, které divák zná už ze základní školy, kdy se v hodinách literatury o Boženě Němcové a jejím trápení mluví už snad sto let mluví pořád dokola, se snaží těmto klišé vyhnout. Gábor je naopak podtrhuje.

Lagronová se snaží ironicky a velmi často s úsměvným nadhledem popsat vše, co v těchto pro Boženu Němcovou zásadních okamžicích života necharakterizovalo ji, ale její okolí a celou tehdejší společnost. Gábor však zobrazuje spíše její krutý osud. A tak se míjí s autorkou stejně, jako se tehdejší společnost míjela s Boženou Němcovou, což autorka výstižně vyjadřuje dvěma větami postavy paní Frau (Hana Vaňková), německé nakladatelky, která jen řekne: „Kdyby byla Němcová naše, německá spisovatelka, chovali bychom se k ní jinak.“

Text snad až na jednu chvíli, kdy Josef Němec (Martin Valouch) manželku v hádce fyzicky napadne, nenabízí mnoho situací s vypjatými individuálními střety. Publikum místo nich poslouchá nekonečný proud slov a sleduje aranžmá, během kterého se postavy pohybují v prostoru jako figurky posouvané režisérem tu a tam. Výsledkem je v hledišti stále více narůstající nuda.

Z inscenace Jako břitva (Němcová). (Foto: Slezské divadlo Opava)

Ze všech herců se tuto nudu daří nejúspěšněji rozptylovat Kamile Srubkové, hrající matku Johany, Annu Rottovou. Srubková využívá maximálně komického potenciálu postavy a daří se jí úspěšně probouzet smích v hledišti vykreslením Rottové jako omezené a prostořeké ženy.

Také Sabina Muchová v postavě služebné Majdy jde cestou odlehčení převažující patetické atmosféry. Každé její vystoupení ve dvojici s další služebnou Ankou (Karolína Hýsková) přináší alespoň trošku oživení a tolik scházejícího humoru, který však v textu je, ale nedaří se ho na jevišti zpřítomňovat.

Třetí herečkou, která na sebe úspěšně poutá pozornost, je Hana Vaňková v postavě paní Frau. Vaňková působí jako přirozená autorita, aniž by se o to nějak očividně snažila. Herečka je mimořádně nadána schopností navazovat kontakt s divákem od prvního kroku, při kterém vstupuje na jeviště. Také Ivana Lebedová se v postavě Báry, stejně jako její kolegyně hrající ostatní ženské představitelky, úspěšně vyrovnává s nárokem na přirozenost a pravdivost ve své roli. Andrea Zatloukalová jako Sofie a Soňa Křepelová v postavě Johany mladistvým projevem také poněkud čeří jinak nudně plynoucí proud děje.

Tereza Bartošová hraje Boženu Němcovou s velkým nasazením. Očividně se snaží vyjádřit lásku i znechucení, bolest i radost co nejsilněji. Méně by však v tomto případě bylo více.

Z inscenace Jako břitva (Němcová). (Foto: Slezské divadlo Opava)

Postavy českých intelektuálů, které ztvárnili Jakub Stránský, Daniel Volný, Jiří Hába, Michal Stalmach a Pavel Zavadil, vedle Frau Hany Vaňkové vypadají jako maloměstské figurky. Martin Valouch se v postavě manžela Boženy Josefa Němce chová tak, jak je Němec obvykle vyobrazován: místy jako násilník a přízemní muž, jen sem a tam výjimečně hrdý na svou ženu.

Jednotlivé mizanscény režisér buduje s geometrickou přesností. Viděno shora se uspořádání pozic herců ve skupinových formacích mění jako postavení cvičenců na pověstných spartakiádách. Divák má pocit, jako by bylo slyšet režijní povely: Ty půjdeš sem, zůstaneš stát až do té a té repliky, pak přejdeš sem a budeš se dívat tam a tam. Pryč je horoucí život, skutečná bolest, radost i vášeň, projevy skutečných citů nahrazuje předvádění emocí. Erotická scéna vypadá jako pohybová kreace naprogramovaných robotů. Kde je ta pravda o životě, které si všichni na Boženě Němcové na jejím díle cení nejvíce? A to vše, jak už bylo řečeno, je podmalováváno patetickou hudbou.

Jedna věc se ale režiséru Gáborovi přece jen povedla: Ve scéně hledání Boženy Němcové v lese při cestě na Blaník muži včetně jejího manžela dlouho a opakovaně běhají křížem krážem přes jeviště až do zákulisí a volají Boženo, Boženo! Boženo Němcová! Němcová! Výstižněji vyjádřit nemožnost opravdového setkání lidí i jejich duší, myslí i srdcí, tedy toho, co Božena Němcová po celou dobu svého života postrádala nejvíce, snad ani nelze.

Určitě byla celá práce na inscenaci všemi aktéry odevzdávána se snahou o co největší přesnost a poctivost. Určitě se všichni snažili vyrovnat se se svými úkoly podle požadavků režie. Bohužel ale je třeba konstatovat: škoda tolika vynaloženého úsilí, které vede převážně jen k chladnému a neživotnému divadlu. Opavská inscenace hry Lenky Lagronové Jako břitva (Němcová) se prostě nepovedla.