Pozitivní vlny havířovských Ajdontker jsou více kytarové, ale s přetrvávajícím důvtipem a popovými nápěvy

Kdysi se bubeník Ajdontker Jakub „Dodo“ Doležal nechal slyšet, že dokud bude zpěvák Hrnec schopen napsat dobrou písničku, Ajdontker budou pokračovat v tom, co dělají a co má úspěch. Vše se stále děje, a to i přes určité personální změny, které jsou poměrně viditelné – z původních tří členů jsou čtyři, navíc pouze mužského zastoupení – zmizela baskytaristka Kejt, jemný element, co po dlouhá léta zdobil (ale nejen to!) koncerty. Tento krok však kapelu v mnohém posunul i hudebně, protože písničky znějí plněji a strukturovaněji.

Titulní skladbu Na vrchol psal Martin „Hrnec“ Hronek jako jakousi mantru pozitivní nálady. Nepůsobí tak však jen ona sama, nýbrž celé album, které v podstatě navazuje na to, co Ajdontker započali ještě za éry, kdy neměli na kontě desku žádnou. Produkce alba Pozitivní vlny nesklouzává ke kýči, ale naopak pozvedává klasický feeling skladeb Ajdontker, který byl i přes onen vývoj zachován – stále se jedná především o písničky, které si s kapelou zpívají lidé pod podiem.

Když jsme u zpívání a srozumitelnosti textů, je nutné se opět lehkým oslím můstkem vrátit k textům Hrnce a jeho velké schopnosti přetavit seriózní téma do slok a refrénů, které není problém si zapamatovat, ale které zároveň nepůsobí hloupě a mají co říct i přes jednoduchý leitmotiv. V tomto ohledu na novém albu výrazně převyšují už tak dobrý standard songy Hvězda a Matka Země.

Důvtip a originalita textů by se dala směle přirovnat k českým pop-rockovým kapelám, které jsou někdy v pejorativním smyslu vystavovány kritikám o komercializaci a zbytečné snaze „být velkou kapelou“, avšak ruku na srdce – tento vývoj je zcela logický a také Ajdontker mají poctivě odpracovanou mnohem více než dekádu hraní, během které se ukázalo, že to s hudbou pro publikum myslí skutečně vážně.

Album pod drobnohledem

Skladba, která je v pořadí první a v podstatě titulní, je příjemným rozjezdem a ukázkou, že produkční posun v případě Ajdontker nastal, avšak stále se stejnou hravostí detailních hudebních prvků a líbivostí textů. Jeden z vrcholů desky pak přichází poměrně brzy, jakožto druhá skladba Hvězda. Ta je velmi vzestupně gradační a má skutečně singlový potenciál, ostatně jako mnoho dalších na albu. Také Hrncův vokální projev v jejím závěru dokazuje, že do své interpretace dává mnoho.

Song Potápíme lodě máme možnost už nějaký ten pátek znát, protože vyšel před rokem i s nápaditým videoklipem, nicméně v kontextu desky dává i text ještě větší smysl, protože navazuje na motiv letní bezstarostnosti, co zahřeje u srdce i v tomto období. A na letních festivalech pak tím spíš. Následuje singl Král, který si velice důmyslně hraje se svou harmonií a návykově nutí člověka pobrukovat si: „Že s kytarou v ruce nebudu král – Moderní doba – Vem si do ruky mop – Jestli neumíš pop – Vem si do ruky mop!“ Ajdontker však umí. Přinejmenším popové nápěvy, které i přes větší snahu o kytarovku latentně stále hrají.

„Prošla jsem drobnou proměnou,“ zase skrze Hrncův text zpívá planeta Země ve skladbě Matka Země a jemnou formou klade lidem na srdce, aby si možná více vážili míst, kde žijí, míru a celkově světa. V současné době je možná tato „nenápadná“ skladba větším poselstvím, než by se mohlo zdát. Tím spíš, že obsahuje výrazný důvtip, expresivitu i gradační backvokály v pozadí, které prohloubí atmosféru. Matku Zemi střídá kontrast skladby Náhodou, jež je příjemně „ajdontkerovská“ a reflektuje přesně ten feeling, který v kapele přetrvává z dob jejích začátků.

Lehce taneční disco charakter zastupuje song s názvem Mezi námi a hned za ním následuje důvtipná píseň s výmluvným názvem Duety, která je překvapivě…duet. Skladba ve spolupráci se zpěvačkou Vali Angel se povedla po melodické stránce, nicméně právě tato položka i díky featuringu působí jako z jiné desky, protože i náběh na zkreslené efekty dělá ze songu čirý popík.

Velmi zdařilá je skladba Architekti budoucnosti, která si hraje se slovy a rýmy chytrým způsobem, aranž se opět velice dotýká tolik zmiňovaného popu, avšak rozhodně ne v jakkoli záporném slova smyslu. Následující Květina pluje v pomalejším tempu, což zjemňuje celkovou rytmickou strukturu desky, a singl Pondělí (také již nějakou dobu plující na vlnách éteru) je další gradací, avšak zase zcela jinou – humorný rytmus a skvělá produkce dělá ze skladby zapamatovatelný kus hodný mnohem větší pozornosti.

Velkolepou aranž má song Gravitace, kterou doplňují uvědomělá slova, a deska se pomalu chýlí ke konci. Nářez Já vím se jakožto předposlední skladba hodí do logického uspořádání playlistu a onen punk-rockový nádech člověka ještě naposledy roztančí. Skladbu Je tady noc považuji za krásné vyústění celku, opět se v ní objevuje leitmotiv Vesmíru, který se prolíná celou deskou několikrát, a také nadějeplná lyrika, ostatně ta, kterou Ajdontker umějí možná lépe než cokoli jiného.

Je tady noc, kdy oslavíme život
Je tady noc, kdy ochutnáme víno
Zamotaný v labyrintu snů
Je konec všedních dnů!

Ajdontker neřeší

Jak již z fonetického názvu kapely plyne, jejich přístup ke spoustě věcem je možná lehce flegmatický. Ne však ke snaze hrát pro publikum stále hudbu, kterou si posluchači mohou s kapelou zazpívat a prožívat společně. Ony popové nuance, za které si již kapela vysloužila nejednu kritiku, ve výsledku vůbec neškodí, ale dělají hudbu přístupnější pro širší publikum. Myslím si, že však není prioritou „být velkou kapelou pro davy“, ale „být kapelou, která hraje hudbu pro lidi“.

A není se za co stydět. Z Ajdontker se stala kapela, která poctivě odehrála spousty koncertů a která dobře ví – i díky střídmému manažerskému přístupu, který si zajišťuje sama – co lidé chtějí. Jen neusnout na vavřínech úspěchu a dál se snažit o rozezpívání davů!

Jak už bylo mnohokrát zmíněno, Hrncova lyrika fanoušky stále oslovuje stejně, ale je nutno zmínit i to, že se také posunula dál – kapela už dávno není partou, která by stavěla na vylévání si srdíček ve vztahových textech a romantických písničkách, ale naopak chce skrze texty komunikovat s obecenstvem v…pozitivních vlnách.