Zimní Slunovrat 2022 v Opavě: Znamenitý koncert Roberta Křesťana a Druhé trávy i skvělý James Harries

Fotograf Tomáš Vocelka na sebe upoutal pozornost už v loňském roce, kdy dostal prestižní nominaci na Sony World Photography Awards. Ty patří mezi nejuznávanější oborové ceny, které bývají označovány za fotografickou obdobu filmových Oscarů. V Opavě Vocelka představil své fotografie v cyklu Města a útěky v Galerii Eisler Obecního domu. Slunovrat nezůstal jen u vernisáže a v sobotu nabídnul také prohlídku komentovanou autorem.

Fotograf Tomáš Vocelka (vpravo). (Foto: Tomáš Rychtář)

Velké účasti veřejnosti se těšila debata s farářkou Martinou Viktorií Kopeckou v kostele sv. Václava i cestovatelská přednáška o Libanonu, kterou přichystala nepostradatelná členka festivalového týmu Magdaléna Hájková. Spojení hudby a slova nabídnul literárně-poetický pořad Procházka Turnovým hájem. Jeho protagonisté spisovatelka Eva Turnová a hudebník Tomáš Hradil ve svých písních a četbě z nové knihy dali zapomenout na všednodenní starosti v magické atmosféře nejstaršího opavského kostela.

Farářka Martina Viktorie Kopecká. (Foto: Tomáš Rychtář)

V kostele sv. Václava se také odehrál jeden z nejlepších slunovratích koncertů v jeho dosavadní historii. Robert Křesťan a Druhá tráva vydali letos Díl druhý, jakési volné pokračování skvělého a oceňovaného Dílu prvního, který vyšel už před dvěma lety. Během koncertu se ukázalo, že i nové písně mají velkou sílu a jejich výpovědní hodnota je obrovská. Kapela se svým frontmanem zahrála nejprve ochutnávky z aktuálního alba, posléze přišly album pokřtít tři „sudičky“ Magdaléna Hájková, Renáta Hoffmannová a Martina Viktorie Kopecká.

Křest alba Roberta Křesťana a Druhé trávy. (Foto: Tomáš Rychtář)

Kapela s Křesťanem posléze zahrála své největší hity a elektrizované publikum ji v závěru vyprovodilo mohutným potleskem i tancem. Je nepochybné, že Křesťan a Druhá tráva patří k absolutní špičce toho, co může tuzemská hudba nabídnout. Takovou sehranost, dechberoucí muzikantské výkony, sofistikovaný zvuk a geniální texty v českém kontextu nejsou vůbec běžné.

Dramaturgie zimního Slunovratu myslela i na písničkářskou scénu. Britského písničkáře Jamese Harriese jsem zaregistroval prvně v devadesátých letech na festivalu Zahrada. Od té doby neztratil nezaměnitelný zpěvák a kytarista ani špetku ze své přímočarosti a autentického projevu.

James Harries v klubu Art. (Foto: Tomáš Rychtář)

V klubu Art se Harries v sobotu představil jako milý a skromný chlápek, který bavil publikum svými hláškami o elektrickém šoku a vyprávěl své začasto šílené příběhy. Jeho vlastní muzika je poklidná a kolébavá, umí se ale utrhnout z řetězu do bezmála grungeové extatičnosti. Harries je fenomenální zpěvák s extrémním rozsahem, což se ukázalo i během jeho koncertu, který si publikum zaplněného klubu velice užívalo. Zmínku si zaslouží i způsob, jakým písničkář uctil památku svého zesnulého kamaráda: v pravém rohu pódia byla vystavená jeho fotografie.

Slunovrat ve své zimní edici opět ukázal své výsadní postavení na festivalové mapě České republiky. Kognitivní dramaturgická linka není nikdy samoúčelná, vždy se věnuje aktuálním tématům a věcem, kterým je nezbytné v nepřehledném současném světě porozumět. A vždy je u toho vynikající a kvalitní hudba, která říká něco pravdivého o světě, v němž žijeme, nebo v kterém bychom chtěli, či spíše nechtěli žít.