Výklopník uhlí v Dolních Vítkovicích se proměnil ve skvostnou galerii. Tři patra zaplnil sochař Čestmír Suška

S dílem Čestmíra Sušky, pražského rodáka a někdejšího člena dnes už legendární umělecké skupiny Tvrdohlaví, se Ostravané mohou potkávat řadu let i v toku běžného života. Například na křížení ulic Reální a Poštovní v centru města stojí Suškova bronzová plastika Hvězdice a v areálu Karoliny hned dva ocelové objekty: Rezavé květy a Koule rezavých květů. Kdo chce nyní sochařovo rozsáhlé dílo poznat podrobněji, má jedinečnou šanci ve vítkovické výklopně uhlí, kterou najde pod věží těžní jámy bývalého vítkovického Dolu Hlubina a naproti Národnímu zemědělskému muzeu.

Výklopník uhlí s mlýnicí. (Foto: Ivan Mottýl)

Výklopník s mlýnicí se ve Vítkovicích zjevil náhle jako první letošní sněhová vločka. Zatímco okolní a zatím v mnoha případech chátrající objekty (včetně vysokých pecí č. 3 a 4) jsou zahaleny do temně rudých industriálních cihlových odstínů, nový kulturní prostor prozařuje podzimní světlo bílou barvou. Projekt architekta Milana Šramla skvěle souzní s již realizovanými stavbami v Dolní oblasti, pod nimiž je podepsán Josef Pleskot. Výstavu Čestmíra Sušky zrealizovala „laboratoř budoucnosti“, jak zní podnázev neziskové společnosti Sobic.

Z výstavy Čestmíra Sušky. (Foto: Ivan Mottýl)

Nadneseně řečeno, také sochař Čestmír Suška je laborantem, který myslí na budoucnost. V uměleckých kruzích se mu přezdívá Velký recyklátor, protože často pracuje s použitým materiálem. V posledních dvou dekádách sochař proslul především recyklací kovových předmětů, se kterou začal při pracovním pobytu v americkém Vermontu. Do zbytných kovových nádob nejrůznějších tvarů tehdy začal vyřezávat takřka látkové vzory, často s exotickým nádechem, jindy jsou to ale i realistické motivy.

Suškova cisterna. (Foto: Ivan Mottýl)

Po návratu do České republiky se podobným způsobem pustil třeba do zpracování vyřazených cisteren ze smíchovského pivovaru, k nimž později přibyly další nádrže všech druhů a velikostí, které šly do důchodu v nejrůznějších průmyslových odvětvích. A jedna taková cisterna vítá i návštěvníky Výklopníku a mlýnice ještě před vlastním vstupem na výstavu.

Z výstavy Čestmíra Sušky. (Foto: Ivan Mottýl)

V jednom starším rozhovoru pro Lidové noviny Čestmír Suška svoje okouzlení cisternami popsal tak uhrančivě, že je teď z Mistra nutno citovat: „Když jsem začal pracovat s cisternami, to bylo ještě ve Spojených státech, brousil jsem z nich barvu, chtěl jsem, aby to bylo jenom rezavé, takové jako umělecky čisté, jestli mi rozumíte. Pak jsem pochopil, že to je nesmysl. Že s těmi nádržemi budu pracovat prostě tak, jak jsou. I s těmi všemi šrámy, s těmi jejich různými nátěry. Protože on je to vlastně nějaký záznam. Jako když má člověk u doktora svůj chorobopis. No a když se to vyřeže, tak zase nechám čas, aby na to působil. Jak prší, rez se rozlejzá a požírá tu barvu, mění se to. A to mě baví pozorovat.“

Suškova rez na papíře. (Foto: Ivan Mottýl)

Rez začala Sušku zajímat po všech směrech a vznikly i působivé „grafiky“ technikou „rez na papíře“, které jsou také vystaveny ve Vítkovicích. A vůbec celá umělcova expozice je převážně kovová, takže působí jak ušitá přímo na míru Dolní oblasti. Tedy prostoru, v němž se od roku 1828 do devadesátých let 20. století rodilo železo, ale dnes je tu doma hlavně koroze. Stačí od Výklopníku pohlédnout směrem k vysokým pecím č. 3 a 4., kde se takzvané industriální dědictví mění v horu rzi.

Z výstavy Čestmíra Sušky. (Foto: Ivan Mottýl)

Kulturní prostor Výklopník uhlí s mlýnicí vznikl rekonstrukcí stejnojmenných zchátralých průmyslových provozů. Mlýnice sloužila k rozemletí černého uhlí, které putovalo do koksárenských baterií sousední koksovny. Ale protože Důl Hlubina nedodával dostatečné množství uhlí vhodného ke koksování (antracit), přijížděly do areálu každý den také vlaky s uhelným nákladem. Výklopník uvedený do provozu v roce 1952 dokázal za hodinu vyložit až 10 vagonů s takzvaným černým zlatem.

Z výstavy Čestmíra Sušky. (Foto: Ivan Mottýl)

Čestmír Suška se ve Vítkovicích nepředstavuje jen jako milovník železa, se stejnou intenzitou se ve svém díle věnuje dřevu. Výhradně pracuje s odumřelými staletými kmeny, které vlastně také recykluje. „Některé vertikální dřevěné stély respektují původní základní tvar kmene i jeho hrbolatý zvrásněný povrch,“ píše se v kurátorském textu Daniely Kramerové, který provází návštěvníky výstavy.

Z výstavy Čestmíra Sušky. (Foto: Ivan Mottýl)

Dřevěné objekty jsou soustředěny v části přízemí třípatrového výstavního prostoru. A například Velký žebřík z roku 2008 je nejen sochou, ale pořád zůstává i stromem, jejž návštěvník hladí očima pod kůrou i po letokruzích. Pro Sušku je to asi dost symbolický objekt, který souvisí s jeho pozdní a komplikovanou cestou ke křesťanské víře. Možná je to Jákobův žebřík, autor tohoto textu ale žebřík tady v průmyslovém areálu vnímá i jako požární čili záchrannou pomůcku. Únikové schodiště z vysokých pecí anebo z koksárenského plynojemu.

Z výstavy Čestmíra Sušky. (Foto: Ivan Mottýl)

V dalších místnostech převažuje kov a nejvyšší poschodí galerie je věnováno nerealizovaným návrhům či prostě Suškovým vizím a snům. „V někdejší skupině Tvrdohlaví patřily Suškovy práce k robustnímu kyklopskému pólu, na kterém se vedle náklonnosti k archetypům, určitým zemským mýtům a středoevropským tématům projevoval i respekt k řemeslné tradici,“ napsala o Suškovi v roce 1997 kunsthistorička Věra Jirousová. A dodala, že podstatný je i jakýsi škleb ve stylu školy české grotesknosti.

Rytíři Čestmíra Sušky. (Foto: Ivan Mottýl)

Slova Věry Jirousové platí dodnes. „Zemské mýty“ lze ve Vítkovicích najít třeba v sousoší dvou kovových a trochu pajdavých panáků, které Suška sestrojil z vyřazených kotlů. Jsou to takoví tuzemští rytíři Smilové a Švejkem říznutí donkichoti.

Z výstavy Čestmíra Sušky. (Foto: Ivan Mottýl)

Kyklopské póly jsou zase patrné například u vystavených a jen čtyři roky starých prací Váza či Malá roura. Starověcí obři s jediným okem uprostřed čela, podle Homéra nevzdělaní a suroví. A takové bývaly i Vítkovické železárny v raném kapitalismu, nevzdělané a surové, kde život dělníka skoro nic neznamenal. „Znáte ten jeřáb z Vítkovic? / Tiše ta potvora jezdí, / co chvíli dělníka — (co je víc?) — / obluda přitlačí ke zdi,“ napsal v roce 1916 slezský básník Arnošt Chamrád.

Návštěvník Výklopníku uhlí se může na svět podívat i Kyklopovým okem. A to na hned na více místech expozice, kde narazí na skrznaskrz provrtaná díla Čestmíra Sušky.

Z výstavy Čestmíra Sušky. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstava dostala poeticko-enviromentální název: Věci venku. Udržitelné umění pro budoucnost. Věci venku nás vnáší do atmosféry éry, v níž Čestmír Suška vyrůstal a nabíral rozum. Do konce padesátých let i roků šedesátých, do éry takzvané poezie všedního dne. Podtitul Udržitelné umění pro budoucnost je odkaz na žhavou současnost či spíše na budoucnost. Udržitelné umění by totiž mělo být recyklovatelné, což Suškovy práce splňují. Železné objekty mohou skončit ve vysokých pecích nedaleké ocelárny Liberty Ostrava a ty dřevěné se prostě nechají zetlít na břehu řeky Ostravice. Mistr by jistě s takovým koncem svého díla souhlasil.

Z výstavy Čestmíra Sušky. (Foto: Ivan Mottýl)

*

Čestmír Suška: Věci venku. Udržitelné umění pro budoucnost. Futureum – Výklopník uhlí s mlýnicí, Dolní oblast Vítkovice. Výstava je zpřístupněna vždy od čtvrtka do neděle od 10 do 18 hodin. Potrvá do 31. prosince 2022.