Z frýdecké kostelní věže až na Nový Zéland aneb Bilance neklidné sezony v Galerii Věž

„Věž a lampa. Básník bude číst / z plamene pohnutého k snění,“ napsal Vladimír Holan v textu Jaro na Jestřebí. Z plamene pohnutého k snění četl 28. října ve frýdecké Věži i básník Petr Čichoň (1969). Poslední žijící žák Jiřího Kuběny (1936-2017), kterého poeta připomněl obdivnými poklonami ale i satirickou vzpomínkou, jak Mistr na brněnském autobusovém nádraží nakupoval kornouty zmrzliny s deseti kopečky, které pochopitelně neodolaly procesu tání ani zemské gravitaci.

Petr Čichoň v Galerii Věž. (Foto: Galerie Věž, Marek Malůšek)

Rodák z Ludgeřovic na Hlučínsku a autor svébytných Pruských balad a Slezského románu vzpomínal na literární Brno a Olomouc v ranných devadesátkách. „Měl jsem prostě ohromné štěstí, že jsem mohl u Jiřího Kuběny, šéfredaktora nakladatelství Vetus Via a literárního časopisu Box několik let pracovat jako výkonný redaktor. Majitelem nakladatelství byl rovněž vynikající básník a ostravský rodák J. E. Frič, který v té době pobýval v Olomouci, ale do ´práce´ jsem docházel v devadesátých letech do brněnského bytu k Jiřímu Kuběnovi,“ líčil Čichoň.

Dnes už legendární jména se v jeho vyprávění míhala jak záblesky z literárního Parnasu. Někdy na redakci zaklepal Zdeněk Rotrekl, jindy Zeno Kaprál a posléze třeba Václav Havel. Na frýdecké slezské půdě musel zaznít i Čichoňův mystický portrét rodného kraje: „Slezsko zná jen rtuť, / milenci v něm zemřeli, zemřeli i mniši. / Ach, lásko má, mrtvý Ti odsud píši…“

Galerie Věž je v provozu vždy od počátku května do konce října, kdy cihlově-kamenná stavba farního kostela sv. Jana Křtitele ve Frýdku dokáže udržet snesitelný divácký komfort. Jinými slovy, diváci se v podvěží netřesou zimou. Letos se začínalo 1. května výstavou Tomáše Mitury (1988). A hned na startu sezony se snoubilo výtvarné umění s poezií, jak je tady dobrým zvykem. Miturův projekt s názvem Pondělní dítě vycházel z takřka dadaistické básně o Solomonu Grundym, kterou sepsal shakespearovský badatel James Orchard Halliwell (1820-1889):

Solomon Grundy,
Born on a Monday,
Christened on Tuesday,
Married on Wednesday,
Took ill on Thursday,
Grew worse on Friday,
Died on Saturday,
Buried on Sunday,
That was the end,
Of Solomon Grundy.

Ještě v květnu uvítala Věž také Pavla Novotného, který rovněž spontánně pracuje s poezií všedního dne. S pondělím, úterým, pátkem i nedělí a vším tím slovním průjmem, který během týdne „vys..e“ lidstvo.

Pavel Klusák. (Foto: Galerie Věž)

A pak už to ve frýdecké Věži frčelo: Ewald Murrer, Marek Timko, Michal Jordán, Pavel Klusák, David Jedlička, Jana Vondrů, Radim Hanousek a uprostřed léta další vernisáž. Už výše zmiňovaní architekti Jan Adamus (1991) a Ondřej Bělica (1990) středověkou kostelní věž pojali jako raketu, která dokáže prostřelit planetu. Skrz naskrz, proto instalace dostala název SKRZ. Alespoň tak jejich výtvor vidí autor tohoto textu, neboť je známo, že současné zásoby jaderných pum dokážou celkovou ničivou silou doslova roztrhnout planetu Zemi.

Je to protiválečná a zároveň ekologická výstraha architektů, kteří v neklidné válečné sezoně pracovali s LED páskami, videem i zrníčky písku, symboly lidské konečnosti. Stačí, když to Putin zmáčkne… Efektní instalace zároveň návštěvníky přenášela až na druhou stranu Země, kde by se snad jaderná válka dala přečkat. Když se totiž věž farního kostela zapíchla do planetární masy, její špice protnula Nový Zéland. Výtvarná hra, která dráždila smysly, římskokatolickou církev i hlasatele různých zásadních pravd. A hlavně dobrá volba kurátorů Galerie Věž, tedy Dagmar Čaplyginové a Tomáše Rozehnala.

Rozehnal kromě kurátorství také celou sezonu vtipně glosoval domácí i světové kauzy na kulturní scéně: „On dral se hložím / v pustých pak polích mezi strašáky / sám se učil krákat.“ A jeho poslední glosa? „Nezapomeň, pane, že všude je jogurt o dvou kulturách.“

Rozehnal, Čaplyginová a Čichoň v Galerii Věž. (Foto: Galerie Věž, Marek Malůšek)

Tak samozřejmě, umění nemá být „vygrantovanou selankou“, musí i provokovat. Hledat nové cesty a soupeřit s balastem, kýčem či plagiátory. Do frýdecké Galerie Věž byli letos pozváni výhradně umělci, kteří o svých tvůrčích činech dokážou také zapochybovat, což je primární podmínka pro vzájemný dialog tvůrců. A po akcích ve Věži to občas pořádně vřelo, až se někdy zdálo, že někomu straší ve věži. Omyl. Tyhle zdánlivě bratrovražedné půtky v půlnočních frýdeckých a místeckých hospodách mají stejný cíl. Dělat umění tak, aby vyvěralo z vnitřního plamene, jak také výše píše Vladimír Holan.

Básník Radovan Jursa. (Foto: Galerie Věž)

A pokud si mohu dovolit lehce parafrázovat rukopisné verše básníka Radovana Jursy, jemuž ve Věži patřil letošní předposlední večer, tak „každá tvůrčí vteřina musí zářit, jako by uvnitř hořela“. Letošní sezona Galerie Věž je u konce a Rozehnal s Čaplyginovovou (ale také Eva Landsbergrová, Petr Mecner či Konstantin Čaplygin) už myslí na tu další: „Děkujeme za vaši přízeň! Připravujeme sezonu 2023.“

Pramen J. Křtitele od P. Korbičky, ve Věži od roku 2011. (Foto: I. Mottýl)

Kdo sezonu 1. května 2023 zahájí, je zatím tajemství. Je však možné, že v té době ještě napadne sníh. A s takřka stoprocentní jistotou lze říci, že první autorské čtení bude opět doprovázet i dunění hodin na svatojánské věži, zatímco pozvaný básník bude opojen věžním výhledem na frýdecké náměstí. V předčítaných verších pak zazní láska, bolest i utrpení, jinak by ta schůzka s poezií ani neměla smysl. A minimálně s takovým nátiskem, jako ho pociťujeme třeba z básně Sloky, kterou před sto lety napsal Jiří Wolker.

Pohled z Galerie Věž na frýdecké náměstí. (Foto: I. Mottýl)

Jiří Wolker

Sníh padá na město, na město zšeřelé,
v tvém oku roztává se v louže popele

a s věží hodiny jak panny zrazené
padají v náměstí, v jezero kamenné.

Jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým
a proto se ti zdá, že trpíš světem vším.