Můj nový písňový cyklus vznikl v přírodě na Jesenicku, prozrazuje sopranistka Simona Mrázová

Odkud pocházíš, kde jsou tvé kořeny a jakou roli v nich hrála hudba a zpěv?

Narodila jsem se ve Zlíně, pocházím tedy z pomezí Valašska. Můj otec je Slovák, narodil se na Myjavě, takže ve mě koluje i divočejší slovenská krev. Pamatuji si z rodinných návštěv na Slovensku, že moje tety, jeho sestry, měly velmi zdravé a silné hlasy a byly tak nějak přirozeně muzikální. Doma ve Zlíně jsme nemuzicírovali, nicméně hudba byla vždy nějakým způsobem součástí života. První zkušenosti se zpěvem a hudbou jsem získala skrz folklor, přesněji folklorní soubor Maryjánek, kde jsme zpívali a tančili na lidovou hudbu. No a tady někde vznikla láska ke zpěvu potažmo přímo k lidové hudbě.

Takže jsi začala zpěvem a tancem lidových písní. Co bylo dál? Kdy jsi cítila, že se zpívání chceš věnovat profesionálně?

Ze začátku to byla spíše vůle mojí mamky, která mě do všech těch kroužků přihlašovala (úsměv). Dovedla mě na předzpívání do dětského sboru Cantica, který vedl skvělý sbormistr Jožka Surovík. Odtud jsem pak putovala na zušku k paní učitelce Míčové, která mě učila zpívat. Taky nesmím zapomenout na hodiny klavíru s paní učitelkou Dubenovou, ze kterých čerpám doteď. No a postupně ve mně rostl ten pocit nutkání, že chci zpívat stále. Jen jsem to v té době neuměla pojmenovat. Paní učitelka mě pak jemně navedla, ať zkusím zkoušky na konzervatoř… a tam jsem pocítila, že bych chtěla, aby mě zpěv v jakékoli formě provázel mým životem.

To je zvláštní, že jsi to vlastně zjistila až na konzervatoři. Kdo ti na té cestě nejvíc předal, ovlivňoval a pomáhal hledat směr?

Nejvíce moje paní profesorka zpěvu Marianna Pillárová. Byla tehdy jako moje druhá maminka, protože jsem se najednou v patnácti octla na internátě sto kilometrů daleko od domova. To ona mě naučila milovat hudbu a prožívat ji celým tělem, dala mi velkou svobodu vlastního vyjadřování a vlastního pojetí skladby. Hodiny zpěvu s ní pro mě byly velikou radostí a dodnes jí vděčím za mnohé. Také mi velmi pomáhala paní korepetitorka Marie Horáčková, která se mnou intenzivně nacvičovala všelijaké písně a árie. No a poté celá řada osobností, které jsem měla tu čest na konzervatoři potkat a pracovat s nimi, ať už to byla Eliška Pappová, u které jsem později studovala na Fakultě umění, Milan Báchorek, kterému jsem zpívala na mnoha koncertech, Jiří Pospíšil, který nás učil harmonii a říkal mi Mrazilka, nebo Eda Schiffauer, který mě vždy fascinoval.

Simona Mrázová. (Foto: archiv umělkyně)

Tvé moravské kořeny vyrašily v novém písňovém cyklu Ta naše láska. Prozraď nám něco o jejím vzniku. Vymyslela jsi k němu nejen slova, ale dokonce i nápěvy!

To jsi napsal hezky, že vyrašily. Je to pravda, i když to bude znít pateticky, ale ty písně se zrodily z přírody na Jesenicku. Psala jsem je na naší chalupě, která má kolem 400 let, takže je protkána spousty příběhy a událostmi. Nejdříve ke mně přicházely texty plné radosti, smutku a vlastně veškerých lidských osudů. Často mě napadaly v noci.

To je zajímavé! A melodie?

Melodie jsem v těch textech potom už slyšela, ani jsem se je nesnažila cíleně vymýšlet. Nechala jsem si prostě napovědět zvuky slov. Ona ta drsná příroda v Jeseníkách člověka vrací takříkajíc do normálu. Spojení se zemí tam vnímám velmi intenzivně. Vždy když tam přijedu a otevřu vrata na dvůr, říkám si, že tady je svět ještě v pořádku.

Tvým slovům a nápěvům dal konkrétní tvar a strukturu mladý skladatel a sbormistr Jiří Najvar. Jak probíhala tato spolupráce a proč sis vybrala právě jeho?

S Jirkou spolupracujeme už od našich studií na konzervatoři, tehdy mi zhudebnil moje texty k písňovému cyklu Střípky a já mu zpívala v jeho skladbě Cesta do zoo. Jirka mi rozumí a nebojím se říct, že jsme na sebe hudebně napojení. Vždy dokáže vystihnout přesnou náladu mých textů. Kdybych uměla komponovat klavírní doprovody, chtěla bych, aby to znělo přesně tak, jak to Jirka napsal. Já jsem už dopředu věděla, že bude jediný, komu ty texty a melodie svěřím.

Jak bys jeho klavírní stylizaci popsala?

Klavírní doprovod je převážně neofolklorní. Velmi citlivě tak dotváří lidový kolorit písní a zajímavě se doplňuje s tou „jednoduchou“ lidovou melodickou linkou.

Takže se můžeme těšit na smyslově opojnou hudbu s hlubokými texty. Jaká jsou témata jednotlivých písní?

Když to vezmu v publikovaném pořadí, tak první píseň se jmenuje Svatební a je o radosti ze svatby a návratu milého z vojny. Nicméně na pozadí smutku a utrpení, které vojna přináší. Na konci písně se zpívá „Tu našu lásku nic nezlomí“, tedy ani ta vojna. Druhá píseň je o pocitu osamělosti a zármutku, když dva zamilovaní mladí lidé rozdělení dálkou a vojnou čekají, než se shledají. Je také o obavách, zda jejich láska tyto zkoušky vůbec vydrží. Třetí píseň Ej, ten rychtář pojednává o lehkosti a sebevědomí mladého života, který se mnohdy dívá na svět s nadhledem a nepřipouští si žádné starosti, tak jako chudý chlapec, který „nepatří mezi pány”, nicméně si maluje, že jednou tím velkým pánem bude. Následuje píseň Spadl mně do dvora, která pojednává o vrtkavosti a mladické přelétavosti na pozadí obav o budoucí vztah rozdělený vojnou. Píseň Povedz ty mi je o čisté, naplněné a nekonečné lásce, kterou „nám v pravdě može celý svět závidět” No a poslední píseň v cyklu Skázala mě moje milá ukazuje, jak je strašné, když se mezi absolutní lásku dvou mladých lidí pletou rodiče, kteří mají jiné představy o partnerech pro své děti.

To je přímo ze života!

Jo, ten ty příběhy tvoří, ten obyčejný život.

Tvůj písňový cyklus je věnován vynikajícímu mladému barytonistovi Lukáši Bařákovi. To má zřejmě svůj důvod…

S Lukášem nás od dob studia na konzervatoři (my spolu dokonce bydleli) pojí přátelství. To věnování je takovou oslavou a připomínkou tohoto kamarádství a taky naší společné lásky k folkloru. I tady jsem od začátku věděla, že je chci věnovat jemu.

Přála by sis, aby se Lukáš stal také interpretem?

Určitě! Budu moc šťastná, když písně zařadí na některý ze svých koncertů. Jinak jsou písně určeny pro sólový hlas a klavír, může je tedy prakticky zpívat soprán, mezzosoprán, baryton i tenor. Jen jedna z písní je napsána v basovém klíči.

Ta je tedy svěřena výhradně basu, nebo basbarytonu?

Ta je pro baryton, basbaryton, záleží na rozsahu konkrétního pěvce. Nicméně rozsahy písní nejsou exponované.

Simona Mrázová. (Foto: archiv umělkyně)

Sama se úspěšně věnuješ interpretaci písní. Co je důležité pro správné, adekvátní provedení?

Pro mě je velmi důležité být pokorná k notovému zápisu a záměrům skladatele. Do nejmenších detailů poté písně studovat, protože k vystavění příběhu na tak malé ploše je potřeba velké množství drobných nuancí. Esenciální význam při intepretaci písní má samozřejmě text, přes který posluchačům vyprávíme děj písně. Také jako interpretka písní či duetů, které zpívám nejvíce, hledám své vlastní pojetí skladby, svůj osobní vklad emocí, nálad a různých pocitů, tak aby je pocítili i posluchači. My interpreti jsme vlastně takoví zprostředkovatelé emocí pramenících z hudby a textu.

Prozraď nám ještě prosím, kde si mohou čtenáři tvůj písňový cyklus zakoupit či sehnat?

Noty jsou k zakoupení na internetovém portále Notovna, kde byly také vydány. Ráda bych na tomto místě poděkovala panu Aleši Boříkovi z Notovny, díky kterému se vydání uskutečnilo. Kromě toho je publikace k zakoupení i v některých velkých e-shopech.