Věrně nevěrní ve Staré aréně: Rozpačitá inscenace, kterou zachraňují jen herecké výkony

Divadelní hra Sleeping Around (Věrně nevěrní v překladu Marie Špálové) je jakousi volnou adaptací na dříve známý „dekameron“ Rej od Arthura Schnitzlera z konce 19. století (jehož aktuální premiéra pro porovnání se koná 3. listopadu ve Stavovském divadle). Uvedení Reje bylo ve své době velmi šokující. Podobné cíle měli také autoři dobově pojaté adaptace Sleeping Around. Hilary Fannin, Stephen Greenhorn, Abi Morgan, Mark Ravenhill sestrojili dvanáct po sobě jdoucích etud, které na sebe navazují v opakujících se zákonitostech, aby na konci vztahového mišmaše uzavřeli vše v jeden komplexní příběh. V roce 1998, kdy tato hra vyšla, reflektovala generaci „samotářů“, kteří se zmítají v neukotvených vztazích a jedinou touhu vidí ve společnosti druhého člověka.

Ačkoli toto téma je pochopitelné a z inscenace jasně čitelné, všudypřítomné odkazy na dobu devadesátek jsou samy o sobě vypovídající. Tato inscenace je určena především pro svou dobu, je to jakýsi experiment, který odkazuje pouze sám na sebe, nepřináší žádná šokující sdělení, nedostává se žádná katarze, protože dnes už témata v ní obsažená nejsou nikterak aktuální, ani šokující. Proto bych očekávala, že pokud se tvůrci rozhodnou takovouto inscenaci vzkřísit, musí dojít k drastickému dramaturgickému zásahu, který by text přetavil do vtipné satiry tehdejší doby, humorně by se odkazoval na jednotlivá témata a nebral by je tak doslovně vážně, protože tohle už opravdu nefunguje.

Z inscenace Věrně nevěrní. (Foto: Stará aréna)

Rozpačitost inscenace doslova drží nad vodou pouze dva stabilní pilíře, a to Natálie Janyšková a Jiří Krupica. Oběma hercům funguje vzájemná chemie, jejich převtělení do jednotlivých postav je velmi čitelné, ohraničené, nikterak nekarikující. Proměnlivost emocí především Natálie je místy fascinující, až mi přicházelo na mysli, že je škoda energie na takovouto inscenaci. Natálie má v sobě přirozený talent, který je mi velmi sympatický a baví mě její jevištní pohyb a projev.

Jiří Krupica střídá bravurně humorné a inscenaci zachraňující postavy s těmi labilními až sebevědomými a s Natálii tak vždy vytvoří velmi kompaktní pár. Oba herci buď inscenaci velmi věří, nebo vytvářejí naprosto přesvědčivý dojem.

Nesourodá směsice neuvěřitelných partnerských etud se odehrává na minimalistické jevištní scéně, kterou vytvořila Kateřina Pražáková. Její pojetí nabízí příležitost především hercům, kteří využívají ústřední prostor coby místo setkání nebo kovovou konstrukci k vytvoření iluze benzinky či zasedačky.

Inscenace odkazuje na mnohá témata – souboj značek Coca-coly a Pepsi, šílenství kolem hračky Tamagotchi či strach kolem šíření viru HIV. Vše se zdá s odstupem dvaceti let jako něco, co už nás dneska nechává chladnými, ačkoliv témata máme podobná, jen v jiném kabátku, a to je škoda, že s touto paralelou si tvůrci nepohráli a nevyužili tyto opakující se historické principy.

Z inscenace Věrně nevěrní. (Foto: Stará aréna)

Hudební produkce je jedna z věcí, která vás šikovně zavede do zmiňovaných devadesátek, abyste si znovu prožili pubertu svou, svých dětí nebo jen nechápavě zírali, co se to tehdy poslouchalo a matně to k vám doplulo v prenatálních stádiu.

A to byla jedna z otázek, kterou jsem si celou dobu kladla, pro koho je tato inscenace určena? Pro mileniály, generaci MTV? Já jsem součástí této generace a inscenace mě ani nešokovala, ani nostalgicky nepřenesla do té doby a rozhodně mě nijak moc nebavila.

Kromě obou výborných herců, které už jsem posléze sledovala spíše jako samostatnou část představení, mě inscenace velmi zklamala.