Režisérka Tereza Tara: Umění je pro mě neoddělitelná součást života. Když netvořím, chřadnu

Jaké byly reakce na vaši ostravskou školní projekci? A které své oblíbené scény jste si vy sama z dob studií „promítla“ ve své mysli?

V Ostravě jsem promítla své první krátké filmy Hormonální akvárium a V čem je háček? pro čtyři sta studentů a studentek gymnázia. Na celý film Let viny bohužel nebyl čas, protože jsem měla k dispozici pouze dvě vyučovací hodiny a na besedě jsem mluvila hlavně o mé profesní cestě k filmové režii. Takže jsem jen promítla ukázku a pár studentů pak přišlo i na večerní projekci. Bylo to pro mě zajímavé ohlédnutí, protože jsem ve stejný den slavila dvacet let od maturity se svými bývalými spolužáky. Přišla za mnou studentka, která by se chtěla hlásit na FAMU, a dostala jsem otázku, zda jsem se nebála točit osobní film se svou matkou. Ano, bála. Musím říct, že po příjezdu do Ostravy jsem si vzpomněla i na pár traumatických pubertálních zážitků, ale přebila to jednoznačně pozitivní zkušenost ze setkání s mladými lidmi a se svým bývalým třídním Jiřím Hruškou, kterému bylo tehdy snad osmadvacet, bral nás na historické exkurze, do jeskyní a na festivaly divadla a poezie. Myslím, že kulturně naladěný pedagog má moc inspirovat studenty ve vztahu k umění. To je podle mě potřeba stejně jako cizí jazyky nebo exaktní vědy.

Váš dokument, který je absolventským snímkem dokumentární režie na FAMU, vznikal poměrně dlouhou dobu, snad až deset let. Jak se jeho forma postupně měnila a co bylo úplně na začátku?

Původně jsem chtěla natočit krátký film o ledvinách z hlediska psychosomatiky. Měla jsem zdravotní potíže a chtěla jsem vědět, jaký vliv můžou mít naše vztahy na stav našeho těla. Když jsem začala pronikat hlouběji do tématu, viděla jsem, že mi téma přináší možnost vyjádřit široké spektrum souvislostí a rozhodla jsem se pro celovečerní formát. Bylo nutné najít hlavní postavu, a protože je to vyprávění intimní, rozhodla jsem se postavit před kameru sama. Být hlavní postavou s sebou nese nutnost se divákům otevřít a v rámci natáčení jsem si mohla mnohé věci zcela autenticky prožít. Role režisérky mi umožnila zase větší míru sebereflexe a tvůrčí činnosti, kdy jsem se musela celkem odosobnit a vnímat své mladší já trochu jako cizího člověka, abych mohla vystavět příběh o cestě k uzdravení těla i vztahů.

Z natáčení filmu Let viny.

Co rozhodlo o tom, že se dílo podařilo dokončit?

Film jsem stříhala dvakrát, jednou před porodem naší dcery a poté po něm. Uvědomila jsem si, že je potřeba, abych svůj příběh pověděla do konce. První verze filmu totiž neobsahovala scény s mojí dcerou a mým mužem a ani z mého dnešního pohledu zásadní rozhovor s mou matkou o době mého dospívání. Film se díky časovému odstupu a mému vnitřním přerodu v matku stal příběhem o vztahu matky a dcery. A myslím, že díky tomu mnoho lidí ve filmu najde i své téma.

Měla jste chvíle, kdy jste si říkala, že jej třeba vůbec nedokončíte?

Ano, opakovaně, neměla jsem žádnou jistotu, že film dokončím. Po této zkušenosti vím, že je důležité si ujasnit své vnitřní priority a tvořit podle svého vnitřního vedení. Překážek je mnoho, podpora je důležitá, ale často se jí nedostává a člověk si musí všechno podstatné odpracovat sám. Až postupem času se našli spolupracovníci, se kterými jsem film mohla dokončit, zejména koproducenti Jan Bodnár a Jan Hubáček z produkční společnosti Gnomon, se kterými jsem se seznámila poté, co jsem se přistěhovala do Brna, abych byla blíž svému muži a také krajině Moravského krasu, která celým filmem Let viny prostupuje.

Zleva Karel Vachek, Teresa Tara a Sai Kijima. (Foto: archiv TT)

Vaším pedagogem na FAMU byl také legendární Karel Vachek, pověstný svým osobitým dílem, ale také originálním přístupem k výuce. Čím na vás zapůsobil a které jeho rady jste si vzala nejvíce k srdci?

Karel Vachek je můj osudový muž. Ovlivnil mě zejména tím, jaký byl. Rebel, umělec, skvělý pedagog a duchovní člověk. Prostě ho buď milujete, nebo nenávidíte, případně se to střídá a je v tom život. Líbí se mi, že opravdu vždy byl sám sebou a říkal lidem co si o nich myslí. A říkal to zcela jasně. Jeho filmy vyjadřovaly jeho samého a v tom si myslím, že je přínos a smysl pedagogické činnosti, dovést lidi k tomu, aby našli a uměli vyjádřit sami sebe, nikoli aby napodobovali nějakou formu. Karel Vachek bral studenty do svého světa a na FAMU byl prakticky neomezeně k dispozici. Každý s ním mohl diskutovat a také být účasten procesu tvorby jeho filmů. Díky němu a na jeho pozvání jsem se vrátila po sedmi letech na FAMU a prožila s ním intenzivní čas v posledních letech jeho života.

Dokument je možno vnímat i jako vaší autoterapii během léčení onemocnění ledvin. Mimo jiné se v něm usmiřujete i se svou matkou, kterou je známá ostravská rozhlasová moderátorka Dagmar Misařová. Jak na to maminka reagovala, potřebovala nějaké režijní vedení?

Moje maminka je emancipovaná žena, tvůrčí člověk a profesionál v oblasti médií. Sama vytvořila bezpočet rozhlasových dokumentů, kde proniká do intimního prostoru jiných lidí. Můj záměr byl představit tuto ženu ve filmu jako matku, aniž bychom toto všechno věděli. Ve filmu bylo potřeba vytvořit intimní atmosféru k rozhovoru matky a dcery. Dá se říci, že jsem jako režisérka postupovala jako u jiných lidí, se kterými točím. Znají můj záměr a motivaci a mají ke mně důvěru. Vytvořím situaci, v tomto případě jsem vzala maminku do Macochy a na další posvátná místa v jeskyních Moravského krasu, a ptám se na to, co mě zajímá. Jako režisérka instruuji hlavně štáb a na účinkující se intuitivně napojím. V tomto případě jsem se musela před kamerou z režisérky proměnit v dceru. Prostě pustit kontrolu a být v křehkosti a zranitelnosti. Moje máma má velkou odvahu a myslím, že mě respektuje jako tvůrkyni. To, co nás spojuje, je jednak tvorba a také záměr otevřít téma pro ostatní matky a dcery. Přestože to může být někdy bolestné, může dojít ke katarzi.

Z natáčení filmu Let viny.

Umění obecně má nepochybně i léčivou sílu nebo energii, pomohlo vám i nějak osobně?

Umění je pro mě neoddělitelná součást života. Když netvořím, tak chřadnu. Samozřejmě není nutné vždy točit osobní film, ale obecně tvorba očišťuje duši. Sama pracuji s umělci i v kurzech rozvoje kreativity a vím, že tvůrčí síla je mocná a když je zablokovaná, je zablokovaná i životní energie. Tvorba filmu Let viny mě zavedla do oblastí, kde jsem mohla poznat lépe sama sebe, a to jak venku, tak uvnitř. A uzdravila jsem se i na fyzické úrovni.

Jaké máte oblíbené filmové tvůrce? Myslíte, že nějak inspirovali i vaší tvorbu?

V minulém roce jsem se ponořila intenzivně do studia filmové historie a musím říct, že v každé době byli inspirativní tvůrci a tvůrkyně, v podstatě bez jednoho by nebyl druhý. Ne vždy se talent pojí s charakterem, například velmi inovativní z filmového hlediska jsou propagandistické dokumenty, a je dobré znát historii a umět rozlišovat, zasadit vše do kontextu. Inspirují mě filmy, hrané i dokumentární, hudba, tanec, poezie, příroda, banální konverzace, vědecké texty, výtvarné umění, setkání s mystiky. Konkrétních tvůrců je mnoho a odpověď přesahuje rámec tohoto textu.

Na diskusi v klubu Atlantik vzbudila pozornost zejména scéna s hercem a improvizátorem Jaroslavem Duškem. Jak se vám s ním natáčelo?

Jaroslava Duška jsem oslovila úplně na začátku své  filmové cesty, měla jsem o něm sen a napsala jsem mu e-mail, že točím film o ledvinách a o vztazích, hrála jsem si se slovy LED VINY a LET VINY. Jaroslav mě pozval, abych si do filmu natočila představení divadla Vizita. Lidé v sále volají slova, na základě kterých pak společně s dalšími, Pjérem la Šé‘zem  a Zdeňkem Konopáskem, dvě hodiny  improvizuje. Zařvala jsem tedy „ledvina“, další slova z publika byla „cesta“, „srážka“ a „třicet tři“. Ve filmu jsem pak úryvky z představení použila například  ve scénách plavby po ponorné řece. Mají v sobě živou energii improvizace, jsou trochu šamanské až morbidní, syrové, prostě je to ono.

Z natáčení filmu Let viny.

Bylo od začátku jasné, že se řada scén bude odehrávat kolem známé jeskyně Macochy?

Ano, propast Macocha a Punkevní jeskyně jsou pro mě silná místa, kde se člověk dostává do hlubšího kontaktu se sebou. Jsou vizuálně krásná a umožnila mi pracovat s vizuálními metaforami. Jeskyně je jako lidské tělo zevnitř, se všemi tkáněmi, orgány a tekutinami. Plavba po ponorné řece Punkvě je pro mě cestou do podsvětí, nebo chcete-li do prostoru snů, symbolů, někde za racionální myslí. Později jsem se dozvěděla díky archeologovi Martinu Golcovi o historii Býčí skály. V dávných dobách i na našem území měly ženy významné postavení ve společnosti. To bylo celkem překvapivé, protože ani v dnešní době to není zcela běžné.

Jaké jste na film získala nejzajímavější reakce?

Na premiéře mě překvapily nečekaně silné emotivní reakce mužů. Myslela jsem si totiž, že film zaujme spíše ženy. Myslím, že film může mluvit k něčemu v nás, co je skryté a ne úplně lehce definovatelné. Co někteří z nás důvěrně znají, ale je zapotřebí obrazů, zvuků, útržků rozhovorů, situací, aby se to propojilo. Někteří lidé mi říkali, že film Let viny viděli znovu ve snu…

Co připravujete dalšího?

Jednou o Vánocích jsem odjela na řecký ostrov Amorgos s japonským performerem a umělcem Saiem Kijimou. Sai na tento v zimě téměř opuštěný ostrov odjíždí pravidelně, aby zde vytvářel loutky – panenky z odpadu, který nalezne na plážích. Kusy půvabných dřev se propojují se zbytky plastů a s panenkami, kterým říká „Ningyó“, pak hraje divadlo v dalších evropských zemích.  Se Saiem už jsem natočila jeden film, Kalado, o vztahu s otcem a jeho tanečním umění. Sai je mou múzou a propojuje v sobě mě blízká témata – umění, ekologii, minimalismus, zen. Tento film je upcycling, ze starého, v podstatě odpadového materiálu se vytváří nová hodnotná  a funkční věc. Hodně se teď mluví o green filming, a ekologicky uvědomělém filmovém průmyslu. Myslím, že cesta může být často mnohem jednodušší, vylovit ze svého archivu natočené materiály a tvůrčím způsobem je pozvednout.