Krzywy kościoł v Těšínském divadle je silně emocionálním příběhem lidského i česko-polského soužití

Radovan Lipus se narodil v Třinci a jak sám uvádí, je rodákem z Těšínského knížectví. Renata Putzlacher je absolventkou polské filologie (1989) na Jagellonské univerzitě v Krakově a v roce 2009 obhájila doktorát z polské literatury na Ústavu slavistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde také vyučuje polskou literaturu a překladatelství. V letech 1989–2001 byla literární ředitelkou polské scény Těšínského divadla v Českém Těšíně. Byla i spoluzakladatelkou básnické kavárny Avion, která leží téměř na státní hranici mezi Českou a Polskou republikou u jednoho z těšínských mostů. Je i dlouholetou prezidentkou polsko-českého uměleckého sdružení Spolek-Towarzystwo Avion. Tyto skutečnosti dvojici přátel téměř předurčují ke společné práci na Šikmém kostele.

V tvůrčí dílně dvojice Renaty Putzlacher a Radovana vzniklo v minulosti několik velmi pozoruhodných divadelních projektů, například inscenace Těšínské nebe, která vznikla ve spolupráci s Jaromírem Nohavicou, nebo adaptaci románu Olgy Tokarczuk Denní dům, noční dům ve Slováckém divadle Uherské Hradiště.

Z inscenace Těšínského divadla Krzywy kościoł. (Foto: K. Dziadek)

V adaptaci Šikmého kostela pro polskou scénu Těšínského divadla se Renata Putzlacher zabývá událostmi z Karviné, Horní Suché a Orlové i z oblasti širšího českotěšínského regionu v letech 1894 až 1921, které popisuje Lednická v prvním díle své románové trilogie. Hlavním tématem inscenace v režii Radovana Lipuse je těžký život karvinských horníků a obyvatelstva prožívajícího převratné události rozpadu Rakouska-Uherska a zároveň také vznik polské národnostní menšiny na Těšínsku poté, co tato oblast byla vtělena do hranic nově vzniklého československého státu. Putzlacher a Lipus se nevyhýbají ani kořenům složitého soužití obyvatel polské a české národnosti v tomto dějinami tak těžce postiženém regionu. Jejich inscenace tím dostává silný sociální a politický rozměr.

Autorkou scény a kostýmů je Marta Roszkopfová. Scénografka nechává popředí jeviště prázdné a dává tím velký prostor pro hromadné i individuální herecké akce. Po stranách jsou dvě velké bílé plochy, další je umístěna v patře nad můstkem. Slouží k projekci, kterých režisér Lipus využívá jak při zobrazení důlních neštěstí, výbuchů a požárů, tak při promítání dokumentárních filmových záběrů z časů vojenského střetu mezi československou a polskou armádou v tzv. sedmidenní válce v roce 1919.

Velmi umně je režijně vystavěna vnitřní prostora kostela. Radovan Lipus zde doslova metodicky převádí do skutečnosti jednu z definic hereckého projevu, ve které se říká: herec svým pohybem definuje prostor a situaci. Stačí mu k tomu jen umístit postavu kněze nahoru nad jednu z postranních bílých ploch v přízemí scény, před kterou se v přízemí shromáždí zástup věřících při bohoslužbě. Režisér Lipus vůbec rád pracuje s vertikálami i horizontálami – například ve scéně, kdy vypravěč shůry z přechodového můstku podává dolů knězi očekávaný dopis od papeže z Říma. Scéna vypadá jako předávání skutečného daru z nebes.

Z inscenace Těšínského divadla Krzywy kościoł. (Foto: K. Dziadek)

Kostýmy Marty Roszkopfové jsou historické, převážně v černé barvě, a patřičně dokreslují těžký život i pochmurnou dobu v čase příběhu. Převažující černou scénografka narušuje jen trojbarevným kontrastním akordem. Barvami září barevné kloboučky mladých dívek, třpytí se bílý svatební závoj a nad hlavami lidí se občas mezi temnými mraky na obloze objeví modrá s bílými mráčky. K barevné škále pak patří i rudá barva krve a rudě ozářené nebe nad hořícím dolem i černý dým požáru. Scénografie Marty Roszkopfové je velmi dynamická.

Pod hudbou k inscenaci je podepsána Dorota Barová. Vychází hlavně z místních lidových písní a hornického folklóru. Zní tu písně melodií velmi dobře známých zejména na Těšínsku nebo v havířských hospodách.

Dá se říci, že výchozí text je hercům polské scény Těšínského divadla ušit na míru. Všichni představitelé jednotlivých osob se ve svých hereckých postavách pohybují jako doma. Soubor polské scény zde opět dokazuje své herecké mistrovství, které spočívá nejen v dokonalé interpretaci mluvní, ale i ve zpěvu jak sólovém, tak sborovém. Specifické je však projevování emocí, při kterém se polští herci nebojí patosu. Ten však nepůsobí teatrálně, ale patřičně podtrhuje hloubku a sílu prožívaných emocí jak ve šťastných, tak i v tragických okamžicích lidského bytí.

Z inscenace Těšínského divadla Krzywy kościoł. (Foto: K. Dziadek)

I když v prvním díle románu Karin Lednické je velké množství postav, osou inscenace jsou životy dvou žen, Barbary Matuszek v podání Małgorzaty Pikus a Julky Siwek, kterou hraje Barbara Szotek-Stonawski. Dojde i na životní peripetie dcery jedné z žen a jejího milého.

Režisér Lipus tyto osudy zobrazuje na pozadí událostí dotýkajících se života všech hornických rodin, mužů a jejich synů, kteří následují své otce do hlubin uhelných dolů, kde umírají v důlních katastrofách. Vykresluje život hornických vdov, snažících se uživit své osiřelé děti a dobře provdat své dcery a syny za jejich milé a milované. Tomu všemu se věnuje většinou v první části před přestávkou. Druhá část, o něco kratší, pojednává o založení Lázní Darkov, a hlavně se týká dopadů první světové války a sedmidenní války. I zde nechybí láska mezi mužem a ženou, ovšem poznamenaná tím, že probíhá v době válečné.

Vypravěče a průvodce celým dějem hraje Jan Monczka. Herec však nezůstává jen ve vypravěčském odstupu, ale velmi silně a emotivně prožívá vše, co popisuje ve svém vyprávění. Po celou dobu představení je Monczka v těsném kontaktu s publikem a z tónu jeho hlasu, z intonací sdělovaných vět je cítit silně jak radost, tak bolest a tragika života karvinských havířů a jejich rodin na přelomu 19. a 20. století.

Z inscenace Těšínského divadla Krzywy kościoł. (Foto: K. Dziadek)

Małgorzata Pikus a Barbara Szotek-Stonawski hrají své postavy naprosto věrohodně a pravdivě, s velkým osobním nasazením. Právě v životních příbězích této ženské dvojice nacházejí obě herečky dostatek zdrojů pro velmi dobře herecky ztvárněný vnitřní život i podobu boje o vlastní štěstí. To vše právě díky velmi kvalitním hereckým výkonům sledují diváci s napětím a místy i silným dojetím.

Mezi další velmi silné postavy patří manžel Barbary Pawel Matuszek v podání Tomasze Kłaptocze, mladý havíř Karol Kristiana Stonawského, Franciszka Katarzyny Kluz a výrazně se do paměti diváků zapíše i Kamil Mularz v roli Ludwika Pospíšila.

Kněze (ale také jednoho z horníků) hraje Karol Suszka. V této postavě využívá svého komediálního nadání a zároveň dokáže být předobrazem skutečného duchovního správce.

Z inscenace Těšínského divadla Krzywy kościoł. (Foto: K. Dziadek)

Mira Kłaptocz, Joanna Gruszka, Lidia Chrzanówna, Halina Paseková, Dagmara Foniok, Anna Paprzyca a Joanna Litwin hrají ženy a dcery horníků. Všechny společně silně osloví publikum hned v první scéně, když některé z nich přinášejí do Karviné na zádech v těžkých nůších sůl ze solných dolů z Wieliczky.

Zbyšek Radek, Grzegorz Widera, Kamil Mularz, Adam Milewski, Tomasz Pala i Karol Suszka spolu se shora vyjmenovanými muži vystupují i v hromadných scénách zobrazujících horníky jak při odchodu k fárání do dolu, tak při záchranných pracích v okamžicích důlních neštěstí. Marcin Kaleta, který hraje Jurka Žebroka, podává mezi muži jeden z nejvýraznějších hereckých výkonů.

Spolu s ženskými členkami hereckého souboru pak všichni vykreslují i chvíle oddechu a zábavy v hornické hospodě. Tomasz Pala ukazuje i své muzikantského schopnosti.

Krzywy kościoł polské scény Těšínského divadla přispívá do soužití Čechů a Poláků v prostoru bývalého Těšínského knížectví pravdivým pojmenováním všeho, co lidé v kraji kolem řeky Olše v nedávné minulosti prožívali a dodnes prožívají. Inscenace je to velmi potřebná a umělecky i společensky velmi cenná. Dlouhý potlesk premiérového publika ve stoje je toho dokladem.