Vůjtkův triptych Tohle není Višňový sad dotahuje satirické jednoaktovky A. P. Čechova k dokonalosti

Tohle není Višňový sad je jakousi postmoderní adaptací na Antona Pavloviče Čechova. Ten patří neodmyslitelně k české divadelní scéně, a tak není divu, že se občas vedle klasického zpracování objeví i originální adaptace. A takovou je právě Vůjtkův pelmel známých jednoaktovek – Labutí píseň, Medvěd a Námluvy. Síla inscenace, která na závěr zvedla ze židle premiérové publikum, tkví především ve vynikajícím výběru skvělých herců.

V případě, že znáte Labutí píseň, pochopíte kouzlo implementace dalších dvou aktovek právě do tohoto textu, jenž slouží jako prolog a epilog. Paralela s Čechovem, odkazy na další osobnosti tehdejší doby a ve stejné tónině ladící program dokonale dokresluje to, co dělá Arénu Arénou.

Pokud nejste Čechovem políbení nebo jste jednoduše udolaní rozmanitými adaptacemi a jeho satirické texty vám nic neříkají, Aréna vám svou novou inscenaci servíruje na dřevěném stole s šaškovskou čepicí a zakápnutou vodkou. Jednoduše, při tomto představení texty známých her dostávají nový rozměr, vystupují ze škatulek a baví svou barvitostí a hravostí. Herce nic nedrží zpátky a se svými etudami si hrají jako šašek s rolničkami. Parádní podívaná nemá konce a graduje, až se divadlo otřásá v základech.

Z inscenace Tohle není Višňový sad. (Foto: Roman Polášek)

Režie inscenace se ujal Roman Polák a vytvořil velmi dynamickou a energickou rošádu, kterou bylo náročné usledovat, natož uhrát. Každopádně dobře postavená konstrukce celé inscenace udržela herecké partnery v dobře namazaných kolejích, aby bezpečně dojeli až k závěrečné děkovačce. Roman Polák vytušil velmi dobře hloubku možností jednotlivých hereckých jmen a nešetřil jejich energií a už vůbec ne talentem.

Světlovidov, herec, který si svou labutí píseň odehraje před zraky prázdného publika, za asistence Nikity, jenž hercům dělá nápovědu a v divadle přespává. Do Labutí písně Vůjtek zasadil také „tu druhou“, herečku, jenž vyplní ženské postavy v nejlepších kusech Světlovidova hereckého života. Vladislav Georgiev, Milan Cimerák a Renáta Klemensová. K těmto hercům netřeba plýtvat slovy, která by jen opakovala to, co všichni moc dobře víme, tedy že jsou naprosto úžasní.

Z inscenace Tohle není Višňový sad. (Foto: Roman Polášek)

Renáta Klemensová si od Čechova jen tak neodpočine, ale v kontrastu s její Raněvskou, kterou ztvárnila dříve, je úžasné vidět její humorné ztvárnění postav světoznámého dramatika. Vůjtek ani Polák Klemensovou nešetří. Na jeviště přichází coby noblesní Popovova, vdova po statkáři s dolíčky ve tvářích, zahalená v černém tylu s laním pohledem odolávajícím vymahateli dluhu Smirnovovi, aby se záhy proměnila v hašteřivou, uštěpačnou Stěpanovnu v květovaných šatech, která se chce vdávat, ale neodpustí si jakoukoli poznámku, která rozvíří prudkou hádku mezi ní a jejím nápadníkem Čubukovem. Oním nápadníkem, stejně jako vymahatelem, je Vladislav Georgiev, jehož věkový kontrast s původním věkem postav je do očí bijící a dokresluje onu Labutí píseň.

Vladislav Georgiev. (Foto: Roman Polášek)

Démonické polohy Vladislava Georgieva střídající se s těmi komediálními jsou prostě famózní, v roli milovníka je kouzelný a v kombinaci s éterickou Renátou Klemensovou posouvají oba milostnou etudu do klenotnické sbírky svých nejvýraznějších hereckých výkonů.

Milan Cimerák, jehož Nikita touží pouze po spánku, vychází vstříc Světlovidovi a hraje s ním jeho hru na jednotlivé etudy. Proměňuje se ve sluhu Luku, jehož ztvárnění je dokonalé a podtrhuje humor v textu nejen Čechova, ale především Vůjkova překladu a úpravy. Přeměna v otce vdavekchtivé dcery je mírně kostrbatá a následně jeho postava zbytečně hurónská, nicméně Milan Cimerák dokonale představuje přesně ty postavičky, které jsou tak typické pro hry ruského spisovatele.

Z inscenace Tohle není Višňový sad. (Foto: Roman Polášek)

Scénografii si na míru vytvořil sám Roman Polák a doslova jí naplňuje čechovovskou tradici účelového využití jednotlivých rekvizit a dotahuje celou tuto podstatu do absurdní vkusné dokonalosti. Katarína Hollá se ujala kostýmů, aby tak na míru svým postavám dotvořila charakterové vlastnosti. Celou inscenaci během premiéry dokreslila hra na klavír v podání Petera Gábora ml.

Co závěrem dodat. Snad jen, že tuto inscenaci si nenechte ujít, i za předpokladu, že Vám Anton Pavlovič Čechov nic neříká. Po této úpravě na něj možná změníte názor a na jeho inscenace už se nebudete dívat stejnýma očima jako doposud.