Vůjtkův triptych Tohle není Višňový sad dotahuje satirické jednoaktovky A. P. Čechova k dokonalosti
23.10.2022 15:22 Evelína Vaněk Síčová Divadlo Recenze
Komorní scéna Aréna nepatří mezi divadla, která by pracovala prvoplánově, nerozvážně nebo snad konzumně. Přesto inscenace, které zde navštívíte, dokážou zaujmout širokou škálu diváctva. Inscenace Tohle není Višňový sad odráží vše, co mám na Komorní scéně Aréna ráda. Představení v sobě skrývá mnoho vrstev, které rozklíčujete podle znalosti předlohy nebo kontextu, avšak i bez toho nemáte pocit handicapu a nebudete ochuzení o originální vjem.
Renáta Klemensová a Vladislav Georgiev v inscenaci Tohle není Višňový sad.
Foto: Roman Polášek
Tohle není Višňový sad je jakousi postmoderní adaptací na Antona Pavloviče Čechova. Ten patří neodmyslitelně k české divadelní scéně, a tak není divu, že se občas vedle klasického zpracování objeví i originální adaptace. A takovou je právě Vůjtkův pelmel známých jednoaktovek – Labutí píseň, Medvěd a Námluvy. Síla inscenace, která na závěr zvedla ze židle premiérové publikum, tkví především ve vynikajícím výběru skvělých herců.
V případě, že znáte Labutí píseň, pochopíte kouzlo implementace dalších dvou aktovek právě do tohoto textu, jenž slouží jako prolog a epilog. Paralela s Čechovem, odkazy na další osobnosti tehdejší doby a ve stejné tónině ladící program dokonale dokresluje to, co dělá Arénu Arénou.
Pokud nejste Čechovem políbení nebo jste jednoduše udolaní rozmanitými adaptacemi a jeho satirické texty vám nic neříkají, Aréna vám svou novou inscenaci servíruje na dřevěném stole s šaškovskou čepicí a zakápnutou vodkou. Jednoduše, při tomto představení texty známých her dostávají nový rozměr, vystupují ze škatulek a baví svou barvitostí a hravostí. Herce nic nedrží zpátky a se svými etudami si hrají jako šašek s rolničkami. Parádní podívaná nemá konce a graduje, až se divadlo otřásá v základech.
Režie inscenace se ujal Roman Polák a vytvořil velmi dynamickou a energickou rošádu, kterou bylo náročné usledovat, natož uhrát. Každopádně dobře postavená konstrukce celé inscenace udržela herecké partnery v dobře namazaných kolejích, aby bezpečně dojeli až k závěrečné děkovačce. Roman Polák vytušil velmi dobře hloubku možností jednotlivých hereckých jmen a nešetřil jejich energií a už vůbec ne talentem.
Světlovidov, herec, který si svou labutí píseň odehraje před zraky prázdného publika, za asistence Nikity, jenž hercům dělá nápovědu a v divadle přespává. Do Labutí písně Vůjtek zasadil také „tu druhou“, herečku, jenž vyplní ženské postavy v nejlepších kusech Světlovidova hereckého života. Vladislav Georgiev, Milan Cimerák a Renáta Klemensová. K těmto hercům netřeba plýtvat slovy, která by jen opakovala to, co všichni moc dobře víme, tedy že jsou naprosto úžasní.
Renáta Klemensová si od Čechova jen tak neodpočine, ale v kontrastu s její Raněvskou, kterou ztvárnila dříve, je úžasné vidět její humorné ztvárnění postav světoznámého dramatika. Vůjtek ani Polák Klemensovou nešetří. Na jeviště přichází coby noblesní Popovova, vdova po statkáři s dolíčky ve tvářích, zahalená v černém tylu s laním pohledem odolávajícím vymahateli dluhu Smirnovovi, aby se záhy proměnila v hašteřivou, uštěpačnou Stěpanovnu v květovaných šatech, která se chce vdávat, ale neodpustí si jakoukoli poznámku, která rozvíří prudkou hádku mezi ní a jejím nápadníkem Čubukovem. Oním nápadníkem, stejně jako vymahatelem, je Vladislav Georgiev, jehož věkový kontrast s původním věkem postav je do očí bijící a dokresluje onu Labutí píseň.
Démonické polohy Vladislava Georgieva střídající se s těmi komediálními jsou prostě famózní, v roli milovníka je kouzelný a v kombinaci s éterickou Renátou Klemensovou posouvají oba milostnou etudu do klenotnické sbírky svých nejvýraznějších hereckých výkonů.
Milan Cimerák, jehož Nikita touží pouze po spánku, vychází vstříc Světlovidovi a hraje s ním jeho hru na jednotlivé etudy. Proměňuje se ve sluhu Luku, jehož ztvárnění je dokonalé a podtrhuje humor v textu nejen Čechova, ale především Vůjkova překladu a úpravy. Přeměna v otce vdavekchtivé dcery je mírně kostrbatá a následně jeho postava zbytečně hurónská, nicméně Milan Cimerák dokonale představuje přesně ty postavičky, které jsou tak typické pro hry ruského spisovatele.
Scénografii si na míru vytvořil sám Roman Polák a doslova jí naplňuje čechovovskou tradici účelového využití jednotlivých rekvizit a dotahuje celou tuto podstatu do absurdní vkusné dokonalosti. Katarína Hollá se ujala kostýmů, aby tak na míru svým postavám dotvořila charakterové vlastnosti. Celou inscenaci během premiéry dokreslila hra na klavír v podání Petera Gábora ml.
Co závěrem dodat. Snad jen, že tuto inscenaci si nenechte ujít, i za předpokladu, že Vám Anton Pavlovič Čechov nic neříká. Po této úpravě na něj možná změníte názor a na jeho inscenace už se nebudete dívat stejnýma očima jako doposud.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.