Jinakost, queer komunita, gender, představuje témata ProtimluvFestu jeho šéf Jiří Macháček 

Nechci duchaplně přemítat o čase, ale letí to. ProtimluvFest se letos koná pošestnácté. Pamatuji, jak na prvním festivalovém ročníku v roce 2007 vystoupil třeba skvělý surrealista Pavel Řezníček, který už odešel do literárního nebe. Zemřel v roce 2018. Jistá Irena Václavíková uvedená na tehdejším programu, to je dnešní Irena Šťastná, držitelka Ceny Jantar. Jakub Chrobák měl v roce 2007 za sebou pouze debut (Až dopiju, tak zaplatím), zatímco o polském básníku Bartłomieji Majzelovi jsem od té doby neslyšel. Jak vzpomínáte na první ročník, co se vám prioritně vybaví?

Pavel Řezníček, s nímž jsme navázali tehdy skvělý vztah. A později publikovali několik jeho dalších textů v Protimluvu, mnohokrát si volali… Měl rád pivo, a hlavně byl veselý, i když občas to býval i pěkně pichlavý chlapík. Určitě by se mu teď líbilo, že se básníci budou scházet při obědě v restauraci U Rady a dají si tam i lok dobrého moku.

Právě ho okoušíme, co se vám ještě vybaví z prvního ročníku?

Vybaví se mi taky čtení skladby Ursonate Kurta Schwitterse, se kterou vystoupili na festivalu Pavel Novotný a Jaromír Typlt. Anebo „divoké“ čtení Krzysztofa Siwczyka a Macieje Meleckého. Uváděli jsme naši čerstvě vydanou knihu Mrtvé body, antologii skupiny Na Dziko. Tehdy v Antikvariátu a galerii Fiducia se oba spřátelili nejen s Pavlem Řezníčkem, ale taky s básníkem Petrem Hruškou, což dokládá i fotografie, na níž jsou spolu všichni vyfoceni. Ale mohu pokračovat, vybaví se mi taky ochota Ilony Rozehnalové, její vstřícnost i pomoc, za což jsem stále vděčný a nezapomínám na to. A koneckonců se mi vybaví i tehdejší člen naší redakce Martin Skýpala, kterému vyšla u nás kniha Ruční práce a letos přijede na přehlídku jako autor nakladatelství Adolescent.

Pavel Řezníček (první zleva) na ProtimluvFestu v roce 2007. (Foto Vladimír Šulc)

Šestnáctý ročník ProtimluvFestu zahájí čtyřiadvacetiletá básnířka Nela Bártová, v roce 2007 měla teprve devět let. A kdo ví, jak tehdy vnímala poezii a vůbec literaturu, možná by se jí na to moderátor večera mohl zeptat. Mě teď spíše zajímá, jak její debut Na konci chodby je ráno vnímáte vy, když jste si ji vybral na úvod literární přehlídky. Tedy společně s poetkami Kateřinou Koutníkovou a Margaritou Fotopulu, které v pořadu také vystoupí.

Vzpomínám na osobní setkání se Nelou Bártovou před lety v galerii Nibiru v Přívoze, tehdy mě ještě jako studentka místní střední školy zaujala svým vyhraněným postojem k životu, jakousi zvláštní umanutostí, která mě až iritovala… Každopádně bylo to něco, co mi zůstalo doposud v paměti. První dojem, na který jen tak nezapomenu. Oceňuji, jak Nela píše. V takto mladém věku, pouhých čtyřiadvaceti letech, mě oslovila hloubkou existenciální výpovědi, kterou nalézám v některých jejích až surrealisticky snových verších. Plných zvláštních, mnohdy až děsivě krutých výjevů. Jak jinak vnímat třeba obraz, který popisuje v jedné ze svých nových básní publikovaných ve druhém letošním čísle Protimluvu? Cituji: „Břicho rozpíchané od nůžek/ kterýma mi násilím stříháš růžové copánky/ ačkoli testy empatie/ plním.“

Prvotinu Nely Bártové vydalo loni ostravské nakladatelství Bílý Vigvam a kniha byla nominována na Magnesiu Literu. Protimluv zase loni vydal doyena české poezie Vladimíra Mikeše, přičemž výbor z jeho tvorby nominaci na Magnesiu proměnil. Znova k tomu času, Mikeš se narodil v roce 1927, Bártová v roce 1998, rozdíl 71 let. Moc rád bych je spolu viděl na jednom pódiu, nenapadlo vás takové spojení?

S básníkem, prozaikem a překladatelem Vladimírem Mikešem spolupracujeme už řadu let, ale kvůli vysokému věku, který už mu nedovolí cestování, jsem vůbec neuvažoval, že bych ho pozval. Na ProtimluvFestu vystoupil v roce 2017, tehdy jsme také uvedli jeho pásmo Žasnout a mlčet v podání herců Národního divadla v Praze a vydali román Čtveročas, v němž se vypisuje ze svého vztahu k otci, ale také z toho, co on sám považuje za největší hrůzu 20. století. Válku, nástup totality. Mikešův básnický svět je zakořeněn tolik v kraji jeho rodiště, tedy v Chocni, že si ale nemyslím, že by spojení s básněmi Nely Bártové mohlo být možné. I když možná právě onou zkušeností s válkou, která ho postihla v době studií na gymnáziu ve Vysokém Mýtě, by možná mohl být blízko i Nele, která také ve svém mladém věku a v době studií zažívá nástup totality. Odklon od demokracie, vzestup násilí a hrůz války, která zatím probíhá „kdesi daleko“ na Ukrajině, ale hrozí každou chvíli, že bude pojednou strašlivě blízko.

S tím vším souvisí i další otázka. V Protimluvu jste zrovna vydali knihu opavského básníka Miroslava Černého s názvem Proleženiny, i tu představí ProtimluvFest. A Černý třeba píše: „Násilí se vymklo kontrole / kapsáři hrají šachy s teroristy.“ Každý den mi připadá, že svět poněkud zešílel, těch 400 kilometrů na východ od Ostravy, které nás dělí od Ukrajiny, to je stejně jako do Plzně. A docela mě znejišťuje, jak i někteří literáti fandí Kremlu. Ale i jiné podivnosti, jak se třeba v poezii bezostyšně opisuje od kolegů, jak v mezilidských vztazích stoupá míra agresivity, jak nikdo nikomu příliš nenaslouchá. Určitě se nad tím vší zamýšlí třeba Petr Hruška, který na festivalu provede ostravský křest nové sbírky Spatřil jsem svou tvář.

Velmi aktuálním tématem festivalu je téma jinakosti, toho, co znamená být jiný, které je spojené taky s otázkou sexuality a genderu. Vůbec jsme to neplánovali, ale zdá se mi, že teď to bude silně rezonovat kvůli události v gay baru v Bratislavě. Zveme třeba organizátorku nejstaršího festivalu lesbických filmů v Evropě, prozaičku Suzanu Tratnik. Z polské Poznaně přijede básnířka a editorka queer antologie Patrycja Sikora. Českou stranu bude zastupovat například Atrin Matuštík. Je jasné, že pro mnohé návštěvníky ProtimluvFestu to bude nezvyklé a otestuje to i jejich otevřenost ke genderové jinakosti. Ale abych se vrátil k Petru Hruškovi nebo Mirku Černému. Zdá se mi, že otázka, jak se zachovat k menšinám, k menším kulturám, k menším národům je vlastně i důležitou součástí jejich knih. A na to hned navazuje otázka, jak se vyrovnat s tím, že dnes stoupá vlna fašismu navzdory jasným a hrůzným věcem. Proč lidé v demokracii volí takové osobnosti, které jsou nepřítelem demokracie, svobody, a ještě k tomu populisticky tvrdí, že jsou naopak ti, kteří svobodu obhajují?

Asi o tom bude mluvit i maďarská spisovatelka Tibor Noé Kiss, které Protimluv v roce 2016 vydal oceňovanou prózu Už máš spát. Asi nám to řekne sama, ale vy jste také dlouhodobě propojen s maďarskou literární scénou, kterou teď maďarský stát cíleně rozdělil. Nejsi loajální se státem, nedostaneš grant. Může se něco takového stát i v České republice? Aktuální předvolební průzkumy nejsou optimistické. Tyhle otázky na hraně politiky kladu záměrně, pořád více platí, že by spisovatelé měli brát vážně i svoji tradiční úlohu, že jsou také svědomím národa.

To, co se děje v Maďarsku, koncept tzv. neliberální demokracie orbánovského typu propojený s čínským a ruským byznysem, mi přijde jako výsměch evropské kultuře a demokracii. Letos v létě jsem se setkal v Szegedu s básníkem Gáborem Gyukicsem, Orbán se snaží všechny prozápadní a prodemokratické síly okleštit třeba i tím, že mění velikost volebních okrsků tak, aby města jako Szeged, Budapest nebo Pécs měly co nejmenší politickou váhu, protože dobře ví, že v těchto liberálních městech nemá jeho strana Fidesz šanci zvítězit. U nás se toto také děje, ale jinou cestou. Když někdo, kdo vlastní dvě velká média, začne tvrdit na hlavní straně svých médií, že „média lžou“, tak to chápu jako boj vůči demokratické politické kultuře, která je vystavěna zejména na pravdivém a svobodném zpravodajství a která nám doslova zadarmo spadla do klína po roce 1989. Je jasné, že takové přístupy ke slovu nemají s demokracií a svobodou nic společného, je to výraz cíleného znevažování veřejného prostoru a demokratického smýšlení. Pravdivější by v tomto případě bylo, kdyby se otisklo, že „některá média lžou“ a každý ať sám rozhodne, která to jsou.

Na prvním ročníku v roce 2007 vystoupil polský básník Krzysztof Siwczyk, nyní autor vystoupí znova, ovšem s čerstvými překlady do češtiny, které právě vydává Protimluv pod názvem Na protnutí artérií. V té knize lze třeba najít verš: „Potí se ti dlaň ze zavčas zaříkané osudové náhody.“ Býváte ještě nervózní, jak ProtimluvFest dopadne, anebo už je to po těch letech rutina literárního provozu?

Tuhle Siwczykovu báseň mám zrovna rád, nic veselého v ní člověk nenajde, ale ten pocit jízdy autem, zastavení v zácpě na dálnici, v osamělosti jistého verdiktu, k němuž jsme během cesty předurčeni a který je podle mě blízký i textům z Hruškovy sbírky Auta vjíždějí do lodí, mě fascinuje. Ale k vaší otázce. Ano, musím přiznat, že se mi pořád potí dlaň a bývám nervózní. Festival připravujeme celý rok, ale v žádném případě to pro nás jako organizátory, k nimž patří také Petr Ligocký, Lucie Mechová, Oskar Mainx nebo Markéta Kročilová a další, není rutina. Vždy jde o svátek, během něhož můžeme vylézt ze svých redakčních osamělých bublin a trochu se ukázat na denním světle.

Sympatické je, že ProtimluvFest není založen jen na prezentaci nakladatelství Protimluv, že se cíleně věnuje i představování „konkurenčních“ malých nakladatelů, letos třeba nakladatelství Adolescent, které už jste v našem rozhovoru zmínil. Proč padla zrovna tato volba?

Už jsem to naznačil, třeba básník Aleš Kauer, šéfredaktor Adolescentu, dále Atrin Matuštík nebo Marie Feryna, která sice nepřijede, ale patří do okruhu tohoto nakladatelství, všichni jmenovaní jsou autoři, kteří mají blízko k našemu tématu jinakosti v otázce genderu a sexuality. Pod hlavičkou Adolescentu pak vydali své sbírky básníci Martin Skýpala nebo Jan Spěváček.

K ProtimluvFestu patří každý rok i hudební vystoupení, sám jste také muzikant. Kdo zahraje letos? A opět poprosím o pár vnitřních pocitů z hudby, která má tentokrát zacílit na čtenáře knih.

Ano, festival zakončí každý večer hudba. Ve čtvrtek zahraje neohlášeně při příležitosti uvedení nového čísla Protimluvu na úplný závěr prvního dne přehlídky skupina Aleatorio z Ostravy hrající brazilskou a portugalskou hudbu. Chceme tím připomenout výjimečnost nového čísla revue, kde si čtenář může přečíst překlad povídky Instrumentalína od významné portugalské autorky Lídie Jorge. V pátek pak zahraje na závěr duo Tara Fuki, těším se, že uslyším v jejich provedení zpěv v polštině. No a sobota bude patřit v klubu Dock známé audioperformerské skupině I love 69 Popgejů z Ostravy.

Nejmenovali jsme zdaleka všechny letošní hosty literárního festivalu, na koho byste ještě rád upozornil?

Upozornil bych zejména na závěrečný literární pořad, na setkání s Alešem Palánem, který bude v rámci tématu jinakosti hovořit o své knize Robinsoni a donkichoti, knížce rozhovorů s lidmi velmi jedinečnými, ba přímo jedinečnějšími než ti ostatní.

Až budete plánovat 32. ročník ProtimluFestu, bude básnířce Nele Bártové 40 let a vám 68. Básníci, kteří budou zastupovat nejmladší tvůrčí generaci, teď sedí v lavicích na základních školách, ale jednou budou chtít vydat debut. Ptám se proto, že tuším, že z vlaku jménem ProtimluvFest (a také z nakladatelství Protimluv) dobrovolně nevystoupíte, anebo se mýlím?

To je dobrá otázka. Básník Zdeněk Volf má verš v knize Před modlitbou přiložím: „Důležitější je, kam nejdu.“ Nerad bych, abych byl pro Protimluv překážkou, aby se z nakladatelství stal nakonec stojící vlak na úzkokolejce, která už dál nikam nevede. I když k takové situaci každý směřujeme. Modlím se, abych na to nezapomněl a včas odešel, i to je důležité. Anebo aspoň dal dostatek prostoru jiným, kterým tímto skládám poklonu a velký dík.