Výpravný film Il Boemo je výživnou sondou do života a doby skladatele Josefa Myslivečka

Il Boemo Petra Václava je kvalitní výpravný film, který má nepochybnou biografickou hodnotu a je zajímavou hudebně-sociologickou sondou do uměleckého a společenského života Myslivečkovy doby. Na několika místech tvůrci dali přednost poněkud konvenčnímu líčení před snahou vymyslet něco méně okoukaného. Hned úvodní filmová scéna má značně podobný průběh jako biografický snímek Agnieszky Holland Ve stínu Beethovena. Začít vylíčením konce a odhalit hned v úvodu znetvořený obličej slavného českého rodáka je trochu předčasné. Režisér a scénárista Václav projevil v mnoha ohledech mravenčí práci s prameny a vybral si některé podstatné reálie Myslivečkova života.

Pan režisér se podle svých slov dva roky zabýval studiem pramenů v archivech. Rád bych viděl zejména fakta, která líčí Josefa Myslivečka jako muže, jehož hudební kariéra se neobešla bez milostných avantýr prakticky s každou ženou, která se ve filmu objeví na plátně. Nic proti podobné dějové fabuli, většina erotických scén je zachycena sofistikovaně nebo alespoň vtipně. Má to ovšem háček: akcent na sexualitu příběhu poněkud ubral na plastičnosti, která se mohla objevit v kontextu podnikatelských praktik, operního provozu a dramatické politické situace, v níž se rozdrobená Itálie nacházela.

Z filmu Il Boemo. (Foto: ČT)

Mysliveček, jenž prožil podstatnou část svého života v Itálii, zřejmě nebyl jen kariérista, který se dostal k předním skladatelským zakázkám pouze „přes postel“. Divák takový pocit částečně získá, na druhou stranu mu k posunu na společenském žebříčku patrně nic jiného nezbývalo. Chybí jen větší kontext o jeho nesporném manažerském talentu, obrovské vůli a neobyčejném pracovním nasazení, díky němuž  doslova ovládl hudební život Itálie 70. let 18. století. Dobrodružných příkladů, které se hodí pro filmové líčení, je dostatek. Vzpomeňme například biografickou epizodu jeho zatčení policií, kterou skladatel vyřešil vskutku obdivuhodně. Naopak je třeba ocenit, že se režisér vyhnul nepravdivým historickým nánosům, které líčily Myslivečka pouze coby rozmařilého hejska topícího se v dluzích. Ve skutečnosti Il Boemo neúnavně pracoval až do posledních okamžiků a finanční trable měl po celý život, nikoli pro marnotratný styl života, ale proto, že plat skladatele byl ve srovnání s operními sólisty směšný.

Je nutno přijmout, že Václavův film nemá jen ambice být historicko-společenskou freskou, která vykresluje skladatelovy osudy na „širokoúhlém“ sociologickém pozadí. Je ovšem velmi výživnou sondou do emocionálního života Myslivečka, šlechty a dobové umělecké praxe. A to sondou velmi obnažující a místy nemilosrdně realistickou. Od líčení kolektivních orgií přes manýry pěveckých primadon až po intrikování a boj o rozhodující vliv v operním provozu. To všechno zdařile ilustrují scény, které jsou uvěřitelné a perfektně sehrané. Hlavní osou filmu jsou milostná dobrodružství Myslivečka, který svou osudovou životní lásku paradoxně nikdy nezíská, protože dotyčná nešťastně vdaná dáma nakonec spáchá sebevraždu…

Vojtěch Dyk. (Foto: ČT)

Vojtěch Dyk v titulní roli skladatele potěšil přesným, úsporným a koncentrovaným výkonem. Vyhnul se teatrálním gestům a přebujelé expresivitě, která se trochu nabízela. Ačkoli jeho Mysliveček po příjezdu do Itálie rychle „zapadne“ do bouřlivého bohémského víru života šlechtické smetánky, celou dobu mu jde o jediné: psát hudbu a etablovat se jako úspěšný skladatel. To je alfou a omegou jeho způsobu bytí. K tomu se nezdráhá využít žen, které se do něj bezhlavě zamilovaly. Dyk má v roli neodolatelného umělce velké charisma, že mu jeho jednání prochází téměř dokonale a bez ztráty kytičky. Ovšem pouze do okamžiku, kdy se vyspí se služkou a nakazí se od ní nevyléčitelnou venerickou chorobou.

Dyk si roli Myslivečka evidentně prožil a vychutnal až na dřeň. Na jeho ztvárnění není nic setrvačného, přepjatého či vypočítavého. Dělá přesně to, co by zřejmě člověk dělal na jeho místě, kdyby byl v kůži slavného českého skladatele. A dělá to fortelně a s nenucenou přirozeností, s níž působí zpočátku nejistě, prkenně, škrobeně a neotesaně. Až postupně začíná ovládat společenské triky a finesy, učí se vracet údery a prosazovat své názory a ambice.

Z filmu Il Boemo. (Foto: ČT)

Solidní herecké pojetí a výkony představily i herečky Barbara Ronchi, Elena Radonicich a Lana Vlady. Mírným zklamáním je s výjimkou skvěle vybraného malého Mozarta a epizodní role Karla Rodena většina mužských protagonistů, jako například bezvýrazný žárlivý manžel Myslivečkovy životní lásky.

Režisér Václav si dal záležet na kvalitním vizuálním a hudebním ztvárnění. Tomu vizuálnímu vévodí minuciózně propracované kostýmy, poctivé dobové vybavení interiérů a výtečná koloristická práce. Film doslova hýří barvami, které věrohodně vykreslují atmosféru klasicistní Itálie. Nádherné jsou také sice méně časté, ale neméně působivé scenérie přírody.

Klíčovou funkci má skvěle nahraná a nádherná Myslivečkova hudba ve vynikajícím nastudování a provedení dirigenta Václava Lukse. Ta je tou pravou esencí filmu. Citlivě vybrané hudební pasáže se velkou mírou podílejí na sugestivitě snímku a koření každý detail. Znamenité provedení pěveckých i instrumentálních pasáží se může řadit k absolutní špičce v tomto žánru a podíleli se na něm nejlepší současní umělci včetně sopranistky Simony Šaturové. Ocenit je třeba také skvělé jazykové zázemí a pečlivost, s níž ve filmu zaznívá dokonce několik italských dialektů.

Z filmu Il Boemo. (Foto: ČT)

Il Boemo je film, který s drobnými výhradami patří do kategorie zdařilých biografických snímků. Chvíli má sice člověk pocit, že jeho tvůrci nezvolili vždy úplně ideální optiku a invenční způsob vyprávění, přesto se většinou podařilo vystihnout podstatné a vylíčit fascinující životní etapu českého skladatele, kterého svého času zbožňovala Itálie a znala celá Evropa jako uvěřitelný příběh. A co víc, tvůrcům se podařilo vytvořit filmový portrét Myslivečka jako muže se všemi klady a zápory, kterých rozhodně nebylo málo. Jako člověka, který sice neholdoval monogamii, ale přesto lásku a city hluboce prožíval a dokázal svou hudbou vyjádřit obdivuhodnou škálu emocí.

Upřímné nasazení všech protagonistů a poměrně velké odhodlání o věrohodné a biografickými daty podložené události je chvályhodná. A že je vedle hudby hlavním tématem láska v jejích rozmanitých podobách? Kdo ví, jestli to tak nějak opravdu nebylo… Ať už ano či ne, Il Boemo rozhodně stojí za zhlédnutí.

Jedno je jisté. Hudba slavného českého rodáka Josefa Myslivečka patří k tomu nejlepšímu, co kdo v 18. století zkomponoval. Ostatně, Mozart o tom věděl své. Je jedině správné, že se na Myslivečka díky tomuto filmu ukázalo. Teď to chce jen trochu štěstí, protože konkurence na Oscarech je letos velká. Nicméně strhující, hluboce lidský výkon Vojtěcha Dyka je tak precizní, že by si tu slavnou sošku podle mého názoru zasloužil stejně jako geniální hudba Il Boema.