Básník Filip Klega nad svým debutem: Poezie je pro mě rituál i zaříkávadlo, ale může to být také legrace

FILIP KLEGA

*

Sedím ve Švandě a piju dvanáctku
která mi nechutná
Rozjímám u Bondyho a přemýšlím
kolik že jsem toho včera vypil
Asi jako ten den předtím
Naštěstí ovšem nezapomněl jsem
vše co jsem vymyslel
až na jednu báseň nad ránem
ale nakladatelství a hrad
a věci kolem
mám v mysli

Budu o tom mluvit
a pak se to stane

„Sedím ve Švandě a piju dvanáctku.“ To je věčný problém básníků. Usadit se v hospodě, kde čepují desítku, a tím pádem hovory o literatuře vést tak nějak v mlžném poklidu, anebo se nalévat dvanáctkou a básnickou disputaci dohnat k noční bouři? Máte k poezii raději desítku, anebo spíš preferujete dvanáctku?

K poezii je samozřejmě nejlepší brzké ráno nebo pozdní odpoledne a dobrý přítel po ruce; co do piva, tak samozřejmě desítka, kterou miluju, protože pivo se nepije pro chlast, ale pro ty milé uklidňující látky v něm obsažené. Někdy je ovšem potřeba to pushovat víc a dojde i na dvanáctku. Ale je lepší vypít několik desítek desítek než dvanáct dvanáctek. V poslední době ovšem dávám přednost červenému vínu, tam paní poezie tak rychle nemizí v té bouři slov.

„Která mi nechutná.“ Několik desítek desítek, četl jsem vzpomínky Miroslava Horníčka, v Plzni zažil borce, kteří vypili i 40 desítek za večer. Zpět do Brna. Když Roman Švanda v květnu 2021 zavřel svou kavárnu Švanda v pasáži Alfa, tedy jakousi novodobou legendu hospodského Brna, četl jsem na Twitteru: „Nejlepší lidi a nejhorší pivo.“ A dokonce i ostravští básníci, kteří předčítali u Švandy, s tím pivem měli problém. Je básnická pospolitost podstatnější než nějaké „leklé“ pivo? A jak moc jsou důležité hospodské židle ke sdílení poezie?

Ano, nedobré pivo a skvělí lidé, tím byl ten podnik proslulý. A přesně jak říkáte: nešlo o pivo, ale o tu společnost. Ve Švandě jsem napsal kopec básní a vymyslel spoustu nápadů, byla to taková moje kancelář, proto sem nesl tak zle, když se zavřelo. Na druhou stranu jsem pak zjistil, že ta hospodská židle pro sdílení poezie není to jediné možné místo – jde to i v parku, na nádraží, v lese, ve vlaku, a vůbec kdekoliv. A především se u toho nemusí furt lejt, což je podstatné.

„Rozjímám u Bondyho a přemýšlím.“ Vaše sbírka Andrstán, která právě vyšla v edici Mlat Větrných mlýnů, se podle mě upřímně hlásí k odkazu undergroundu. Andrstán by mohl být „fajny maničkovsky“ stát, ačkoliv v jiné části knihy se starým hipísákům i tak trochu posmíváte (básně o rodině Vondrousových). Jak to tedy máte s undergroundem? A jak vůbec sdílí pocity „beat generation“ dnešní třicátníci? Docela smutně se také zeptám, kde jsou dnes všichni ti vlasáči, kteří dávali kytky do hlavní, aby se přestalo válčit…

Ano, na tom něco je, fajny maničkovsky stát na jednu stranu, na druhou si z těch mániček dělám trochu i legraci. Na těch undergroundových festivalech jsou k vidění i dost bizarní situace, konflikty a žambrejzy – není to furt jen všechno krásné a ňuňu. Beat generation? K tomu se moc nevracím, ale hodně mě to bavilo. Nemyslím si, že by to dnes někdo vyloženě reflektoval. A kde jsou ti vlasáči s kytkama? Myslím, že třeba v Olomouci jich je docela dost.

„Kolik že jsem toho včera vypil.“ Tak jistě, člověk se vždycky může vymluvit, že to včera přehnal. A tím pádem nemohl dořešit zásadní otázky světa. Je alkohol někdy i vaší výmluvou?

To ne. Na alkohol se nelze vymlouvat. Já říkávám, že nejsou špatné drogy, ale lidé. To platí i pro starej dobrej chlastík.

„Asi jako ten den předtím.“ Prvotinu jste vydal ve třiceti, vaše básnění přitom sleduji takových osm let. Proč jste tak dlouho vyčkával s debutem? Připadalo vám snad, že se to psaní nějak neposunuje, že je to pořád jako ten den předtím?

Jsem velmi rád, že jsem nespěchal – nikam nespěcháme. Vůbec mi nevadí, že texty, co jsem psal před deseti lety, nevyšly knižně. A taky jsem se nikam netlačil, prostě jsem čekal, až ta chvíle přijde.

„Naštěstí ovšem nezapomněl jsem.“ Tuhle otázku si dovolím posunout do Ostravy, i když střídavě žijete v Brně. Na co se nedá zapomenout, pokud jde o rodnou Ostravu?

Zřejmě na všechny dobré přátele. Do Ostravy se teď po deseti letech vrátím a velmi se na to těším.

„Vše co jsem vymyslel.“ Nejen na Ostravsku se poslední dva roky řeší, co je to původnost poezie. Opavský básník Ondřej Hložek doslova opisuje od Petra Hrušky, někdy i celé verše, některým básníkům a čtenářům to přesto vůbec nevadí. Může se tedy české poezii přihodit, že verše už nebude třeba „vymýšlet“, zato autoři budou v různé míře pouze parafrázovat to, co už bylo napsáno?

Já proti parafrázím a překradům nic nemám, když autor přizná, kde si co a od koho vypůjčil, koneckonců, dělám to i já. Situace O. H. je však delikátnější, jsem přesvědčen o tom, že dochází k něčemu nekalému. Zaráží mě nečinnost a lhostejnost. V Americe nebo třeba v Německu by to podle mě skončilo u soudu. A Host mlčí. (Poznámka redakce: básnické sbírky Petra Hrušky vydává nakladatelství Host.)

„Až na jednu báseň nad ránem.“ Nevznikla i tato báseň jaksi nad ránem? Prozraďte, prosím, její historii…

Ne, ta právě vznikla onoho druhého dne. Ve Švandě. U dvanáctky, co mi nechutnala. Myslím že někdy odpoledne. Snažil jsem se teď najít originál, protože by tam určitě bylo napsáno datum a čas, ale nenašel jsem…

„Ale nakladatelství a hrad.“ Z vašich textů pociťuji, jak vás otravuje samotný básnický provoz. Někde to vydat… Ale básník bez sbírek je mrtev, tak se ptám na tenhle rozpor. A také na Špilberk, případně na Hradčany, kde se nám příští rok může usadit i prezident s estébáckou minulostí.

Vždyť je to krásné vydat knihu, i když nad tou svou mám jisté pochybnosti. Ale jsem rád, že to vyšlo. Já bych byl asi nejradši, kdyby na Hradčanech seděla nějaká moudrá žena, nějaká Libuše. A ten pán s estébáckou minulostí, aby byl zavřený na Špilberku.

„A věci kolem.“ Máte nějaké priority, pokud jde o „věci kolem“? Jaké jsou pro vás ty nepodstatnější?

Poezie, rokenrol a láska, takže Zuzana. Může být?

„Mám v mysli.“ To zní nadějně. Jsem rád, že nad stavem společnosti nemáváte rukou, což je patrné i z mnohých veršů v Andrstánu. Jak se z pozice třicetileté „máničky“ díváte na vrstevníky na poli poezie? Uvítal byste třeba více angažované tvorby? Anebo raději návrat k básnické imaginaci, neboť mnozí současní autoři vlastně jen přeskládají prózu do veršů.

Já můžu obojí, imaginativní texty (třeba od Anny Sedlmajerové, těm textům mam problém porozumět, ale i tak je strašně žeru) i ty angažované. Mám teď dva nové oblíbence, jsou sice o dost mladší než já, ale to není nic proti ničemu: Olga Wawracz a Jiří Šimčík. Jinak obdivuji Annu Luňákovou a samozřejmě Dominika Bárta, to je nejlepší přítel. A jsou i další, František, Kateřina, Štiler… Nelze zde vyjmenovat všechny, omlouvám se.

„Budu o tom mluvit.“ Mluvte, váš part je důležitý. Stejně jako hlasy všech autorů z edice Mlat, ve které mají výsostné postavení rodáci z Ostravska: Kateřina Koutníková, Dominik Bárt, František Hruška, Filip Klega… Mluvte, co byste třeba vzkázal čtenářům své prvotiny?

Dejte tomu trochu napít.

„A pak se to stane.“ Bylo by hloupé se zeptat, co se stane, to bych šel úplně proti principům básnické tvorby. Co pro vás znamená poezie?

Na tuto otázku mám schválně připravenou hloupou odpověď: hodně mačkat enter. Ale pojďme trochu dál, dejme tomu trochu napít… poezie je pro mě pozorné vnímání přítomnosti, hledání skrytých souvislostí a širších kontextů. Uvědomování. Může to být i rituál, zaříkávadlo, způsob, jak změnit současnost, to je právě to „budu o tom mluvit a pak se to stane”. No a taky si myslím, že poezie může být i legrace, je přece skvělé se při čtení i hezky nahlas zasmát.