S režisérem Radovanem Lipusem o chystané nové inscenaci Šikmého kostela v Těšínském divadle

Polská scéna Těšínského divadla připravuje premiéru inscenace Krzywy kościół ve tvé režii. Můžeš prozradit důvody, které tě vedly k tomu, že jsi tento režijní úkol přijal?

Těch důvodů bylo hned několik – především mě nesmírně zaujaly oba díly vznikající trilogie Karin Lednické. Nejen proto, že mám na Těšínsku, kam patří i zmizelá Karviná, hluboké rodové kořeny, ale ten příběh má v sobě sílu, osudovost a znamenitě napsané – zejména ženské – postavy. Dalším důvodem byla samozřejmě možnost opět spolupracovat s Renatou Putzlacher, s níž jsme od dob Těšínského nieba připravili tři další autorské divadelní projekty v Uherském Hradišti, Broumově a před loňskými Vánoci v Plzni. No a třetím důvodem bylo pozvání Těšínského divadla, konkrétně jeho polské scény. Uvést tento příběh v Českém Těšíně v polské premiéře je nevšední výzva.

Divadlo Petra Bezruče uvedlo stejný titul nedávno. Dramatizace vznikala ve spolupráci čtyř žen. Je pod ní v programu podepsána dramatizace Anna Saavedra, ale spolupráci poskytla autorka románu Karin Lednická a na výsledné podobě textu se podepsaly i dramaturgyně Anna Smrčková a režisérka inscenace Janka Ryšánek Schmidtová. Nebudu prozrazovat, na co se zaměřily, nicméně ženský prvek je ve výsledku patrný. Ptám se, na co se z docela mnohovrstevnatého textu zaměřuje českotěšínská inscenace?

Téma dramatických až tragických ženských osudů, které jsou v knize bezděčně symbolizovány již prvním obrazem, návratem z Wieliczky s těžkým břemenem soli na zádech, je samozřejmě nepominutelné i pro nás. Naopak méně akcentujeme ostravské či lvovské lokace ve prospěch Karviné. Bez povšimnutí samozřejmě nezůstane ani česko-polský spor o Těšínsko v roce 1919, který je pro některé zdejší lidi obou národností i po sto letech – bohužel – stále efektním tématem a záminkou k halasnému vymezování se vůči „těm druhým“. Ostravskou inscenaci jsem zatím záměrně neviděl, chystám se na ni až po naší premiéře a moc se na ni těším.

Radovan Lipus během zkoušky. (Foto: Karin Dziadek)

Na ostravskou inscenaci chodí ve velkém počtu čtenáři románu, který zatím nevyšel v polském překladu. Na inscenace polské scény Těšínského divadla chodí většinou obyvatelstvo polské národnosti. Je mezi nimi hodně čtenářů české literatury?

To je otázka, na kterou by možná měli spíše odpovědět samotní členové polské scény. Jisté je, že v uměleckém souboru a našem obsazení je řada herců, kteří jsou z polského vnitrozemí, příběh Karviné neznají a čeština je pro ně skutečně nesnadným cizím jazykem. Jsou tam ovšem i mnozí rodáci z české části Těšínska, pro které nebyl problém přečíst si knížku v češtině. V každém případě se už všichni těší na polský překlad.

Při našem posledním setkání jsme diskutovali o nápadu, že by v Těšínském divadle byly inscenace polské scény opatřeny českými titulky a  inscenace polské scény zase českými. Jaký je tvůj názor na tuto věc?

Nápad je to možná zajímavý a užitečný zejména pro případné diváky z polské strany hranice. Troufám si tvrdit, že na české straně veskrze všichni místní Češi v zásadě rozumějí polsky a všichni místní Poláci znají češtinu, minimálně proto, že se ji učí od první třídy až do maturity na zdejších polských školách. Myslím si, že důležité jsou nakonec vždycky především chuť, touha a ochota si porozumět. Když dobrá vůle schází, nedomluví se spolu ani Čech s Čechem či Polák s Polákem, byť mluví jedním jazykem.

Radovan Lipus během zkoušky. (Foto: Karin Dziadek)

V románu Karin Lednické je řeč i o česko-polských konfliktech, které vznikly po rozpadu Rakousko-Uherska. Je celkem logické, že na tuto problematiku nahlížejí Češi a Poláci žijící na Těšínsku rozdílně. Dotýká se tvůj Šikmý kostel těchto historických reálií?

Jak už jsem zmínil, toto téma nelze pominout, nejen proto, že je obsaženo v obou dílech, ale zejména proto, že výrazně ovlivňuje osudy postav. Ovšem v samotné inscenaci se objevuje až zhruba v poslední čtvrthodině. Primárně nám jde o univerzální lidský úděl a schopnost v těžké situaci obstát, nikoliv o prvoplánovou národoveckou manifestaci. Na Šikmém kostele se mi ovšem líbí, že Karin Lednická píše o těchto věcech po důkladných rešerších, velice objektivně, nestraní nikomu, takže samozřejmě první díl mluví mimo jiné také o bolesti, kterou způsobili Češi Polákům, a ve druhém díle stejně upřímně píše o křivdách, které páchali Poláci na Češích. Pokud by se kterýkoliv z obou národů na Těšínsku stavěl do role pouhé oběti a neviňátka, pak si jen trapně lže do kapsy.

Náš rozhovor se týká adaptace prózy pro jeviště. V poslední době se s převody ať již knižních předloh, či filmů setkávám na divadelních jevištích mnohem častěji, než tomu bylo ještě v nedávné minulosti. Čím si vysvětluješ tento trend?

Myslím, že je to trend, který divadlo provází už od pradávna. Vždyť koneckonců ani Shakespeare si Hamleta nevymyslel a zpracoval příběh, který existoval už dávno před ním.

Můžeš závěrem říci, zdali existuje nějaká předloha nebo nějaké téma, které bys rád nastudoval v některém ostravském divadle, případně na české nebo polské scéně Těšínského divadla, nebo třeba ve Slezském divadle Opava?

Chceš zabít sen? Vyslov jej nahlas.