Ostravské skladatele hráli ostravští umělci. S laskavým porozuměním a nevtíravým citem

První, co mě potěšilo ještě před začátkem koncertu, byla divácká účast. Malá útulná pobočka Knihovny města Ostravy osloví moderním interiérem s ochozem, který lemuje zábradlí a všudypřítomné svazky knih. Přišlo hodně posluchačů, což není u současné hudby úplně běžné. Moderní vážná hudba to nikdy neměla jednoduché, ale dnes jsou daleko rozmanitější možnosti, jak oslovit různé generace.

Jan Grossmann se věnuje komponování hudby desítky let. Ve své tvorbě vyšel z širokého intelektuálního zázemí a spolehlivé znalosti různých skladatelských technik. Jeho Žalmová kantáta č. 2 pro soprán, mezzosoprán a dva akordeony vznikla na Žalm 64 přebásněný do slovenštiny básníkem Milanem Rúfusem. Grossmann ve své kantátě kombinuje expresivní hudební výrazivo v souladu s dramatickým narativem konkrétního biblického žalmu. Pěveckých partů se ujaly sopranistka Eva Marie Kořená a mezzosopranistka Markéta Schaffartzik. Obě dámy zpívaly s nasazením a velkou empatií. Náročné akordeonové party ztvárnily akordeonistky Anežka Gebauerová a Marcela Kysová. Je jisté, že lepší provedení si Grossmann nemohl přát. Interpretky se výtečně vypořádaly s experimentálními postupy, které zohledňují klastry, malou aleatoriku a další progresivní prvky. Vyznění Grossmannovy kantáty bylo syrové a strhující. Odpovídalo pochybování skladatele, který se při komponování zabýval otázkami nepřátelství, ubližování a nebezpečí, kterému je někdy člověk vystaven, aniž by měl potřebu oplácet stejným.

Slyšet v živém podání hudbu brušperského rodáka Jožky Matěje je dnes už vzácnost. Matěj se narodil přesně před sto lety a právě v roce jeho významného jubilea festival Hudební současnost tuto originální osobnost připomněl úvodní besedou a také ochutnávkou z jeho skladatelského odkazu. Informatorium původně pro pozoun a klavír je cyklus tří desítek instrumentálních skladbiček vesměs drobnějšího rozsahu. Jejich cílem je zachytit v kostce nejrůznější hudební styly, slohy, případně konkrétní kompoziční techniky. Hornista Jan Garláthy a klavíristka Eva Sýkorová vybrali z Matějova Informatoria několik částí, které zahráli jako reprezentativní průřez kompozicí. Jejich provedení provázely přesná souhra a bezproblémová snaha dát jednotlivým částem patřičné výrazové prostředky. Matějova hudba mohla nezasvěceného posluchače překvapit svěží melodikou, výraznou barvitostí a skvělou nástrojovou stylizací.

Hornista Jan Garláthy. (Foto:Milan Bátor)

Letos osmdesátiletý skladatel Edvard Schiffauer je autorem mnohotvárného díla, které zahrnuje velké vokálně-instrumentální útvary i subtilní komorní miniatury. Jejich spojovacím článkem je poetická imaginace, která povyšuje Schiffauerovy skladby nad rámec všednosti. V jeho kompozicích čteme vždy nějaký příběh, svědectví o životě, byť není explicitně vyjádřeno slovy. Samota pro sólovou flétnu zazněla v niterném provedení Lucie Režné. Flétnistka dokázala vyjádřit hudební emoce přiléhavými výrazovými prostředky. Šetrnou dynamikou a citlivým agogickým odstíněním docílila Režná hluboce oduševnělého účinku.

Flétnistka Lucie Režná. (Foto: Milan Bátor)

Nejmladším ostravským skladatelem zastoupeným na koncertě byl Daniel Poledňák. Hlasový terapeut, který vystudoval zpěv na Církevní konzervatoři v Opavě, je v kompozici autodidakt a během večera se představil dvěma autorskými skladbami. Básník pro baryton, housle a akordeon podle autora vyjadřuje místo plné ticha klidu a samoty, které ho přimělo zamyslet se nad vzácností a důležitostí světla. Poledňák napsal tuto skladbu pro ostravského barytonistu Adama Grygara, který se měl stát také interpretem veřejné premiéry. Pro hlasovou indispozici však Grygara musel zastoupit sám autor. Ačkoli bylo občas trochu poznat, že rozsahově Poledňákův hlas nekoresponduje s barytonovými hloubkami, dokázal svou skladbu podat důstojně. Mohl se také spolehnout na skvělou podporu houslistky Daniely Grygarové a akordeonistky Marcely Kysové.

Druhou kompozicí mladého autora byla Fantasie pro fagot a klavír. Skladba zazněla v podání fagotisty Jana Soukupa a klavíristky Evy Sýkorové. Tentokrát Poledňák představil hudbu záhadnou a mystickou. Vynikající fagotista Soukup se postaral spolu s Evou Sýkorovou o znamenité provedení, které zohlednilo především poutavou hudební barevnost a perfektní technickou stránku hry.

Fagotista Jan Soukup. (Foto: Milan Bátor)

Blanka Hosová věnovala své Skořápky pro hlas a klarinet všem, kteří s námi už nejsou. Skladatelka vytvořila své oduševnělé a reflexivní vokální miniautury na verše básníka Jana Skácela. Bylo zřejmé, že jde o jejího srdečního autora. Hosové se podařilo vytvořit křehké a půvabné zvukové obrázky slavných Skácelových básní. Vyhnula se přitom obratně jakémukoli folklornímu či písňovému klišé. Její hudba se vyznačuje hledáním, lyrickou expresivitou a tonální rozvolněností. Atributům, jež magickým básním moravského génia překvapivě slušely. Sluší se vyzdvihnout oba interprety Markétu Schaffartzik a klarinetistu Daniela Svobodu, jehož virtuózně brilantní hra byla talentované zpěvačce setrvalou oporou.

Klarinetista Daniel Svoboda. (Foto: Milan Bátor)

Pevné pouto k Ostravě celý život provázelo Ilju Hurníka, i přesto, že se ještě v mladistvém věku přestěhoval s rodiči do Prahy. Nebývá to pravidlem, vzpomeňme, že v Ostravě se narodili také skladatelé Josef Ceremuga či Otmar Mácha, kteří podobný vztah jako legendární skladatel, klavírista a spisovatel neprojevili.

Hurníkova Preludia pro klavír, op. 9 ztvárnila opět Eva Sýkorová. S ohledem na to, že klavír, který měla k dispozici, nepatřil k reprezentativním, zahrála mladá klavíristka vynikajícím způsobem. Hurníkova Preludia jsem slyšel poprvé, ale ihned mě zaujala jejich báječná klavírní stylizace, invenční práce s témbry, odlišnými náladami a humorem. Hurník byl opravdu kouzelný skladatel, z jeho hudby čiší velká fantazie a neoklasická pohoda, která ovšem není nikdy předvídatelná. Naopak svědčí o důsledné kompoziční práci a zvídavém, nekonečně hravém intelektu tohoto mistra. Evu Sýkorovou je třeba ocenit ještě z jiného důvodu. Jejímu rodinnému příslušníkovi se během koncertu udělalo nevolno a vyžadoval ošetření. Odehrát už tak náročný repertoár muselo být nesmírně psychicky obtížné, ale pianistka vše zvládla obdivuhodně a zaslouží si velký respekt.

Závěr patřil Milanu Báchorkovi. Doyen ostravských skladatelů na koncertě osobně bohužel přítomen nebyl, ale určitě se k němu donesla radostná zvěst, že jeho hudba má obrovský ohlas, je živá a oslovuje i nejmladší generace. Výběr z písňového cyklu Třesky plesky hezky slezsky zazpívali a rozverným hereckým projevem ilustrovali dva mladí zpěváci Jakub Seriš a Jiří Semančík. Pěvecké duo připravila legendární Eva Šeinerová, která byla na koncertě rovněž přítomna. Takto se má dělat hudba. S radostí, nadhledem, smíchem v srdci i na jazyku. Legendární sbormistryně a strůjkyně fenoménu jménem Permoník stále s lehkostí a moudrostí ukazuje, že i poté, co předala uměleckou štafetu svým mladším kolegyním, je pro sborový zpěv neustále jedinečným přínosem a obohacením. Oba rozdováděné a charismatické zpěváky spolehlivě doprovodila na klavír Kateřina Dvorská. Báchorkova hudba vyniká skutečně úžasnou melodikou, která člověku vstoupí do srdce tím nejhezčím způsobem. Něžně, nenásilně a galantně.

Z koncertu v knihovně. (Foto: Milan Bátor)

Večer s hudbou ostravských skladatelů byl zážitkový. Žádné zbytečné prostoje a slovní berličky. V hlavní roli pouze hudba a její interpreti, každý autor krátce poděkoval za provedení a po hodině a půl bylo hotovo. Časově nepřehnané, dotažené po všech stránkách. Včetně sladké odměny pro každého účinkujícího z domácí produkce vedení festivalu.

Paní Marcela Kysová Halmová zvládá vedení festivalu Hudební současnost stejně dobře jako své excelentní interpretační umění. V obou ukazuje nejen, že je dámou na svém místě, ale že je rovněž inspirací všem dalším. Hudba není pro nikoho povinností, ale vášní, která může spojovat i osobnosti diametrálně odlišné. V tom je její velké poselství a naděje.