Herec Adam Langer: Moje práce je pro mě na prvním místě, spát můžu až v rakvi

Jste rodákem ze Šternberka, ale traduje se, že jste z Olomouce. Kde leží pravda?

Technicky vzato jsem ze Šternberka. V roce 1996, kdy jsem se narodil, praskaly olomoucké porodnice ve švech. Dle vyprávění mé maminky se tam rodilo i na chodbách, ale hlavně dostala hlášku, že ve Šternberku jsou skvělí doktoři, takže když to přišlo, jeli Škodou 120 do Šternberka za lepším, máma to naštěstí udýchala, ale ve Šternberku jsem strávil jen zhruba dva dny, abych zjistil, že tam nic moc není a vrátili jsme se do Olomouce. (smích)

Od roku 2019 jste hercem Komorní scény Aréna. Jak se vám líbí v Ostravě?

Je to moje město! Moc se mi tady líbí, za což může hlavně celý soubor Komorní scény Aréna, protože kolegové mě okamžitě přijali mezi sebe. V podstatě pro mě Ostravu představuje hlavně náš divadelní soubor, poněvadž se většinu času věnuji hlavně práci. Po příchodu do Ostravy jsem vtipkoval, že to tady bude fajn, protože holky jsou tu hezký a chlast levnej, ale postupně mi Ostrava zalezla hodně pod kůži.

Máte vystudovanou DAMU, ale hlásil jste se i na JAMU, kam vás nevzali. Máte nějaké vysvětlení, proč to v Brně neklaplo?

Vysvětlení pro to asi nemám. Do jisté míry je asi odpovědí, že ročník na JAMU otevírala všemi známá a velmi svérázná osobnost tuzemsko-ruského divadla Oxana Smilková, kterou jsem úplně neokouzlil. Upřímně řečeno jsem nebyl spokojený ani se svým výstupem na DAMU, takže když přišla zpráva, že jsem postoupil do druhého kola, tak jsem tomu nechtěl věřit. Bylo to veliké překvapení, že jsem postupoval dál, a nakonec jsem byl přijat. Splnil se mi tenkrát sen.

Adam Langer. (Foto: Roman Polášek)

Ptám se, protože jsem slyšel už několikrát v mírné nadsázce, že na DAMU berou hezké tvářičky a na JAMU skutečné herce, tak jsem si říkal, že mi to třeba konečně osvětlíte.

Ano, to je přesně můj případ! Ta hezká tvářička, kterou přijali (smích)… Ještě jsem si vzpomněl na jednu krásnou událost o přestávce u přijímaček na DAMU, kdy za mnou přišel pan Pavlata, který už bohužel není mezi námi, pohladil mě po vlasech a řekl mi, že mám strašně hezký hlas a ať si ho určitě šetřím. To byla první vlaštovka, kdy jsem pochopil, že by se mnou porota teoreticky mohla počítat.

Zůstaneme tedy u hlasu, co vy a dabing?

Nějaké zkušenosti už mám. Daboval jsem během studií na DAMU, ale většinou to byly takové štěky, jak se říká, ale pak jsem se v tom dál nerozvíjel, protože přišlo angažmá v Ostravě. Ono by se asi dalo uchytit v dabingu, protože jeden můj spolužák se právě v dabingu velmi dobře rozjel, ale jak jsem řekl, v té době jsem už kotvil v Ostravě a nevyplatilo se mi jet, a nezlobte se, že to tak řeknu, až do Prahy kvůli kšeftíku za pětikilo nebo litr. To by mi finančně nepokrylo pomalu ani jízdné. V tu kritickou chvíli jsem si musel vybrat, zda Praha, nebo Ostrava, a já si vybral angažmá v Aréně, takže dabing je trochu u ledu, protože když chcete dělat dabing, musíte být v Praze. Do budoucna bych se dabingu určitě zase rád věnoval, mám strašně rád i práci s mikrofonem. Dělal jsem mnoho projektů pro Český rozhlas, uvidíme, co bude dál. O tento typ práce bych každopádně zájem určitě měl.

Když přišla nabídka z Ostravy, nebyly na vaší straně určité rozpaky? Po absolutoriu na DAMU se všem asi nechce opouštět Praha.

Byl jsem úplně první z ročníku, kdo nějakou nabídku vůbec dostal. Na rozdíl od jiných ročníků na DAMU jsme tak nějak do poloviny čtvrťáku vůbec nevěděli, co s námi bude. Není to tak, že bych byl na konci studia na DAMU zavalen kšefty. Posílal jsem zvací dopis na naše představení snad do všech divadel, u kterých bych měl reálný zájem tam jít. Přijel se tehdy na mě podívat Ivan Krejčí (umělecký šéf KSA – pozn. red.). Po představení jsme se potkali a projevil o mě upřímný lidský zájem, což na mě udělalo velký dojem. Když potom tedy o měsíc později přišla nabídka z Arény, tedy z jednoho z nejlepších divadel v Česku, tak jsem se rozhodoval dohromady asi dvě vteřiny. Výhodou bylo, že jako Moravák jsem nikdy nebyl úplně přisátý na ten pražský cecek. Vnímal jsem se jako začínající herec, bylo mi volné, že budu nabírat zkušenosti jinde než v Praze. Chtěl jsem dostat prostor ukázat, co ve mně je, a zároveň se učit od starších a zkušenějších kolegů. Od začátku v Aréně dostávám velké, krásné a charakterní role, takže jsem moc spokojený.

Z natáčení seriálu Ulice. (Foto: TV Nova)

Docela často se objevujete na televizních obrazovkách v několika seriálech, ať už je to Ulice, Pan profesor nebo Modrý kód. Je pro vás práce před kamerou o něco víc „sexy“ než práce na divadelních prknech?

(smích) Je to rozhodně odlišné. Strašně nerad bych si někdy v životě mezi herectvím před kamerou a v divadle musel vybírat. U toho filmu a seriálu je asi více sexy fakt, že je v tom více peněz a celkově lepší servis. Zároveň vám to přináší určitou publicitu, co si budeme povídat. Na druhé straně je divadlo, které mi koluje v žilách a směřoval jsem k němu celý život. Divadelní herectví je více sexy v tom, že je více vzrušující, protože když něco pokazíte před kamerou, nevadí, máte více pokusů, ale v divadle představujete hotový produkt divákovi každý večer s jinou energií a nemůžete to vrátit, když se spletete. Každá práce je pro mě sexy v něčem jiném.

Máte poměrně velkou roli v seriálu Pan Profesor. Potkáváte se tam s herci jako Martin Pechlát, Vojtěch Dyk nebo David Švehlík. Jaká je to zkušenost natáčet s takovými profíky?

Byla to velmi osvěžující zkušenost. Hlavně jsem viděl lidi, kteří mají ještě více závazků, stresu a zodpovědnosti než já, jsou mnohem více v kontaktu s tiskem, koncertují, starají se o své rodiny, což já ještě nemusím řešit, a přesto všechno zvládají. Jsou mnohem slavnější a vytíženější než já, ale jsou v pohodě, nehroutí se, jsou s každým ve štábu zadobře a rozdávají úsměvy na všechny strany. To mě naučilo nebrat sebe a svou práci tak smrtelně vážně. Konkrétně Vojta Dyk mě i pochválil při jedné ze scén, co spolu máme, že je vidět, že už nějakou zkušenost mám, tak to mě zahřálo. Není to samozřejmost! V jiných projektech jsem poznal herce, kteří si moc dobře uvědomují, že jsou to zkušení bardi, a dávají vám to sežrat.

Pendlování mezi Ostravou a místem, kde se zrovna natáčí, je asi docela náročné…

Je to tak. Za poslední roky jsem si tak nějak zvykl, že žiju ve vlaku. Přizpůsobil jsem tomu svůj denní režim, takže ve vlaku dělám spoustu práce, kterou bych jinak dělal doma, ať už je to korespondence, domlouvání koncertů, učení textů a podobně. Je to ale náročnější a náročnější, protože práce přibývá, ale taky tím, že dráhy jsou dneska v katastrofálním stavu. Dříve jsem si dával nějakou hodinu rezervu, abych v klidu dojel, kam potřebuju, dneska už si raději dávám rezervu dvouhodinovou, protože je malý zázrak, když vlak přijede na čas. Zatím to vychází. Řídím se pravidlem, že spát můžu až v rakvi.

Takže nejste moc velký spáč?

To já bych strašně rád byl spáčem, ale pro mě je práce na prvním místě. Obětuju jí skoro všechno. Jsem vycvičen z DAMU, kde kolikrát nebyl čas na spánek ani na jídlo a bylo nám vtloukáno do hlavy, že nemocný herec neexistuje. Učitelka Ivana Němečková, která mě připravovala na přijímačky na DAMU, mi říkala, ať počítám s tím, že jsem se dal na vojnu.

Věnujete se i hudbě pod pseudonymem DAS ADY. Má to nějaký hlubší podtext kromě toho, že „ADY“ asi vychází z vašeho křestního jména?

První rovina je samozřejmě moje jméno, protože „ADY“ mi říkají skoro všichni, to jste rozklíčoval, pak je tam určitá přesmyčka pro značku Adidas a pak je tam jedna věc, na kterou moc lidí nepřijde, protože to „DAS“ odkazuje na německý rap, kterým jsem odkojen na rozdíl od většiny jiných českých rapperů, kteří se spíše hlásí k americkému, potažmo britskému rapu. Němčina je ostatně často zakomponována v mých textech. A abych nezapomněl, těžítko na caps locku je moje výsada.

Píšete si sám texty a skládáte hudbu?

Na svoje texty si sahat nenechám, ale hudbu si sám nemíchám. V Ostravě mám svého dvorního DJe, u kterého nahrávám. Já do hudby, kterou mi někdo udělá, zasazuju svoje texty. Někdy při brouzdání po netu najdu úžasnou hudbu a nemám klidné spaní, než do ní napíšu text. Pak jsou zase tracky, jejichž slova nosím v hlavě delší dobu a teprve potom k nim hledám vhodnou zvukovou stopu. Už jsem ale taky vzal třeba skladbu z roku 1930 a zasadil do ní svůj text. Experimentuju často a rád. Někdy taky využívám naši divadelní hudbu, typickým příkladem je písnička Raskolnikov.

Jako Raskolnikov ve Zločinu a tretu. (Foto: Roman Polášek)

Vy jste právě Raskolnikova v inscenaci Zločin a trest, takže tou písní Raskolnikov vlastně využíváte svých divadelních rolí i v hudbě, je to tak?

Někdy o sobě namyšleně říkám, že jsem první rapper, který kombinuje rap a divadlo (smích)… DAS ADY není Adam Langer, je to postava, je to určitý model, který mi dovoluje měnit charakter. Dává mi to taky obrovskou svobodu. DAS ADY je někdo, kdo je hodně upřímný a přímočarý, Adam Langer je v podstatě takový overthinker, hodně často přemýšlím kriticky nad svou tvorbou a jednáním, přemýšlím nad lidmi a nad vztahy… Naopak DAS ADY přijde, řekne, že je král a nikdo není víc. Některé moje tracky jsou do značné míry o nadsázce, ale u některých je to zase velká dávka upřímnosti, co se týče témat, o kterých v civilním životě nerad mluvím. Dalo by se říct, že některé písničky pro mě mají „sebeterapeutický“ rozměr.

Co vy a vulgarismy v písních? Vím, že některé peprné songy máte, ale taky vím, že mnohdy se lidé pohoršují nad tím, když se vulgarismy v umění vyskytují. Nakolik je to pokrytecký názor některých lidí, nechme stranou.

Používám je, ale nikdy to není jen tak pro efekt a šok. Není to o tom, že mi někde chybí dvě slabiky a řeknu si, že tam použiju slovo kurva. Vulgarismy mají podle mě svůj význam v každém umění. Často vulgarismy srovnávám s nahotou na jevišti a před kamerou, se kterou nemám problém, pokud není samoúčelná. Někdy prostě zažívám věci, které nejsou na levačku, ale jsou na piču, jsou věci, které mě neštvou, ale serou, a přesně takhle to do svých textů taky vložím. Autentičnost je pro mě velmi důležitá. Pozastavovat se nad tímhle v zemi, kde se prezident někdy vyjadřuje jako dlaždič, to mi připadá jako ten nejmenší problém. Zároveň ale chci podotknout, že mám i texty, kde není jediná vulgarita, protože tam prostě není potřebná.

Podobnému hudebnímu stylu se věnuje i vaše kolegyně z Arény Zuzana Truplová alias MC Zuzka, spolupracujete spolu na nějakém projektu?

Ano, plánujeme společný koncert 19. listopadu. Dojde i na společný song. Zároveň bych čtenáře rád pozval i na svůj koncert, který už se blíží. Rozjedu to 14. října v ostravském Barrák Music Clubu.

Co chystáte nového v Aréně? V čem vás mohou diváci vidět?

Abych se přiznal, tak jsem právě o jednu roli přišel. Byl jsem docela dlouho nemocný, vše to odstartoval covid a na to se nabalily další věci. Dneska je to asi druhý nebo třetí den, kdy je mi o něco líp. Měl jsem hrát v inscenaci Tohle není Višňový sad, ale tam to bohužel neklapne. Co se týče dalších titulů sezony, tak ještě nevím, jak to bude s obsazením, takže bych si sice rád udělal promo, ale jsem v poněkud plonkovém období, kdy se dostávám do formy, abych zase mohl skákat přes kaluže. Samozřejmě bych rád čtenáře pozval na inscenace, které jsou dál na repertoáru Komorní scény Aréna, ať už je to Zločin a trest, Naši furianti, Pan Ein a problém požární bezpečnosti nebo třeba Mandragora, kde mám všude krásné role.

Kým by byl Adam Langer, kdyby nebyl hercem?

Je super, že jsem si tuto otázku nikdy nemusel položit, protože si moc neumím představit, že bych dělal něco jiného. Na gymplu jsem si říkal, že kdyby mě nevzali na herectví ani opakovaně, tak by to asi padlo na filozofii nebo na jazyky, které jsou mým velkým koníčkem. Ve třech letech jsem ještě chtěl být popelář nebo právník. (smích)