Svatováclavský hudební festival se loučil Svatebními košilemi. Velkorysá výstavba tentokrát převládla nad detaily

Kantátu Svatební košile začal Dvořák skicovat na Vysoké u Příbrami. Svém letním sídle, které si zamiloval. Myšlenka napsat hudbu na slova balady Karla Jaromíra Erbena nepřišla hned: Dvořák téma zvažoval, šlo totiž o objednávku hudebního festivalu v Birminghamu. Psal se rok 1884, rok tragického konce Bedřicha Smetany, jemuž Dvořák věnoval na poslední cestu pohřební věnec s nápisem „Na rozloučenou“. Kulturní Evropou letěla zvěst o Dvořákově úchvatném Stabat mater, které bylo s velkým úspěchem hráno doma, v Anglii i ve Spojených státech amerických. Za necelých sedm měsíců bylo hotovo. Před anglickým uvedením byla kantáta předpremiérována v Plzni, ale provedení v Birminghamu vstoupilo do dějin. Dvořák své dílo sám řídil od dirigentského pultu, před sebou měl sbor čítající 400 zpěváků a stopadesátičlenný orchestr! Úspěch překonal veškerá očekávání.

Partitura Svatebních košil. (Foto: Ivan Korč)

Dvořákova kantáta není jen hudebně strhující a krásné dílo. Je to i velmi náročná kompozice, která si žádá špičkové interprety. Není tajemstvím, že Český filharmonický sbor Brno dokáže zvládat takové úkoly s těžko dohledatelnou analogií. Filharmonie Hradec Králové také kantátu nehrála poprvé, zazněla v podání tohoto orchestru například nedávno na Podzimním festivalu duchovní hudby v Olomouci. Představitelé sólových partů Pavla Vykopalová, Richard Samek a Svatopluk Sem samozřejmě patří do první interpretační ligy v oblasti klasické hudby. Vše nasvědčovalo tomu, že se může povést provedení výborné a mimořádné. Tentokrát ale k podobnému charakteristice něco málo chybělo.

Dirigent Tomáš Brauner. (Foto: Ivan Korč)

V prvé řadě musíme zmínit dynamickou korelaci orchestru a dalších protagonistů. Pan dirigent Brauner vystavěl kantátu na velmi dramatických kontrastech, což je naprosto v pořádku. Některé momenty zněly hodně makabrózně, to ale syžetu díla spíše prospělo než překáželo. Kostelní akustika je ovšem nevyzpytatelná a některé momenty ve fortissimech vyzněly na úkor dalších účinkujících. Zatímco sbor zpíval často s překrásnou a delikátní srozumitelností, orchestr už nebyl tolik zdrženlivý a sólisty s výjimkou Svatopluka Sema někdy překrýval. Samozřejmě nikdo po nich nemůže chtít, aby místo zpěvu svůj part vykřičeli. Stačilo by pouze jemně doladit.

Český filharmonický sbor Brno. (Foto: Ivan Korč)

Filharmonie Hradec Králové ve stejný den hrála ještě další paralelní koncert s kapelou Lucie, paradoxně také v Ostravě. Nejsem si jist, jestli je tohle ideální způsob řešení a už vůbec nechci spekulovat o tom, jak bylo koncipováno složení jednotlivých dělených orchestrů. Čím jsem si ovšem téměř jistý, je fakt, že lepší provedení už jsem slyšel. Nepřesnosti v dechových nástrojích, občasné kolísání intonace a celkové souhry… to jsou věci, které se mohou přihodit i mistrům. Stojí však za úvahu otázka, zdali by orchestr zaneprázdněný jinou akcí nepodal přesvědčivější a konzistentní výkon, kdyby nebyl současně na dvou místech.

Svatopluk Sem. (Foto: Ivan Korč)

Vedle precizního a bravurního Českého filharmonického sboru Brno je zapotřebí vyzdvihnout sólisty v čele s barytonistou Svatoplukem Semem. Ten se dokázal vyrovnat s akustickou nepřízní prostoru i přespříliš razantní dynamikou nejlépe, zpíval zřetelně s přesvědčivým výrazem. Zajisté se mu vedlo dobře i díky mohutnému hlasovému fondu.

Sopranistka Pavla Vykopalová má cit pro dramatické odstínění textu. Oceňuji její schopnost svým hlasem poutavě vyprávět i v nižších hlasových polohách, dechovou výdrž a v každém ohledu kultivovaný projev. V nejexponovanějších pasážích prokázala intonační jistotu a našla dost sil i k strhující gradaci.

Pavla Vykopalová. (Foto: Ivan Korč)

Také tenoristu Richarda Samka musíme vyzdvihnout za překrásně kantabilní zpěv a bezchybné výšky. Technicky absolutně bravurní výkon, kterému z mého pohledu chyběla jen o vlásek zřetelnější artikulace koncových hlásek. Výkon všech tří sólistů se vyznačoval souzněním s narací díla a některé momenty, jako třeba duet Vykopalové a Samka či závěrečné Semovo působivé líčení hororového příběhu, lze přidat k těm nejzdařilejším. Škoda přeškoda, že se to podobně nesešlo v celkovém provedení.

Richard Samek. (Foto: Ivan Korč)

Svatováclavský hudební festival dal publiku na závěr impozantní tečku. Také v letošním roce festival potvrdil, že patří na tuzemské scéně k absolutní špičce. A co je velmi důležité, že rok od roku precizuje svou dramaturgii a připravuje nové a crossoverové projekty, které rámec staré a duchovní hudby přesahují a spojují tento festival s přítomností. Za to mu patří velký dík.