K první výstavě v bývalých jatkách: „Je otázka, zda se optimalizace bajek o dobrém životě nevymkla možnostem jejich čtení“

Otázka, co je dobrý život, má několik úrovní. Co je dobré a co špatné, například ve vztahu k planetární rovnováze a zachování ekologických daností, které nám jako lidem umožnily „nadvládu“, je všeobecně známo. Žijeme ovšem v prazvláštní dichotomii, kdy víme, ovšem jako celek nejsme schopni konat. Je to zneklidňující a dekadentní. Lidská bytost již dokázala opustit planetu, vymyslela GPS navigaci, staví mrakodrapy, zhmotnila internet, přesto je pro přežití člověka jako druhu ve stávajícím statusu quo podstatnější zcela něco jiného. To jiné nespadá do oblasti vývoje technologií, ani nespočívá ve zdokonalování operačních systémů. Člověka nezachrání před ním samotným ani létající vysavač CO2. Skutečný obrat se může udát pouze na úrovni vědomí, respektive jeho aktivováním na úkor zbytnělého myšlení, které je aktuálně poháněno kolektivním bludem o „dobrém životě“. Totiž „rozum je děsivě nelidský“, jak říká nejen Steven Shaviro, ale i celá východní filozofická tradice.

Sochy Krystiana Czaplického. (Foto: Aleš Honus)

Jaký je obraz úspěchu kolektivní civilizace? Asi nejproblematičtějším aspektem jsou peníze, po nichž podvědomě toužíme. Tento fetišismus, tedy hromadění peněz za účelem kupování si svobody, zcela rozvrací možnosti vnímání existence v její nepodmíněné podobě. Buď musíme vydělat hodně peněz, abychom se stali nezávislými na systému a koupili si svobodu, nebo nejsme v této aktivitě tolik úspěšní, jsme odsouzeni je vydělávat permanentní prací, abychom v systému vůbec přežili.

Ještě existuje třetí možnost, vystoupit a pokusit se alespoň z větší části žít mimo zavedené struktury, což s sebou většinou nese vysokou dávku vyloučení. Peníze jakožto abstraktní konstrukt jsou nástrojem manipulace a hierarchizace. Celé civilizační paradigma současnosti je postavené na halucinaci, že dobrý život je životem moci a peněz, přičemž jedno podmiňuje druhé. Kdyby nám tuto větu řeklo malé dítě, asi bychom se divili a trochu by nás to vyděsilo. Malé děti jsou jinými obyvateli planety. Nesou poselství o dobrém životě, o nepodmíněné radosti, o niterných sebeprožitcích, o nudě, svobodě a projevech emocí i názorů, o nepokřivenosti postojů. Do chvíle, než je systém naučí…

Objekt Posaďte se od Agaty Ingarden. (Foto: Aleš Honus)

Školské vzdělání neosvobozuje ducha, neučí imaginaci, soucitu, empatii, spíše vede k soutěživosti, srovnávání a disciplíně. Penzum znalostí umožní studentovi dosáhnout vysněného vzdělání, které mu ideálně přinese dobrý život s materiálním zajištěním. Všichni ale dobře víme, že tato „kvalita“ nestačí a nejen že se čím dál více ukazuje kolaps této halucinace na úrovní individuální i kolektivní psychiky, tento omyl deprivuje i rovnováhu celé planety a její biosféry. Pokud se evolučně nezmění postoj člověka k existenci a nevystoupíme z antropocentrického stanoviska, budeme se stále topit v paralyzující neschopnosti pochopit podstatu dobrého života.

Galerie PLATO nenabízí návštěvníkovi svou první velkoryse pojatou výstavou jednoznačné návody nebo jasně pojmenované kritické vhledy. Pojem bajka v názvu výstavy je ovšem z mého pohledu příliš zatěžující, jelikož má poměrně přesné výkladové parametry. Z obvyklé definice vyplývá, že bajka je literární žánr, v němž se zvířata (případně živly) personifikují, aby zpředmětnily kritický narativ, tedy poučení, nápravu. Pro mne jakožto čtenáře kurátorského imperativu je tento pojem zavádějící ve vztahu ke komplexnímu obsahu výstavy. Výměna rolí člověka a zvířete, případně člověka a přírodniny či přírodního živlu jakožto nových entit, kterým bychom měli naslouchat a vystoupit tak z antropocentrického postoje ke světu, se na výstavě nekoná.

Z výstavy Optimalizované bajky o dobrém životě. (Foto: Aleš Honus)

Pokud bych bajky vnímal v obecném smyslu jako nástroje komunikace, v nichž jsou aktéři zaměněni za nelidské entity, ať již živé, či neživé, a jsou nositeli spíše vlivu než mravokárného ponaučení pro člověka, několik případů bych snad ve výstavě našel. Jedním z nich je skvělé video polského umělce Oscara Dawického Slzy štěstí, v němž se autor zachytil zavěšený v překrvené pozici hlavou dolů a následně video obrátil vzhůru nohama. Vidíme ohromné napětí ve tváři člověka, jemuž slzy stékají po čele, místo po lících.

Oscar Dawicky. Muži (Foto: Aleš Honus)

Gravitace se zde stává dominantním aktérem, který definuje výraz lidské tváře. Kromě videa nalezneme ve výstavě od tohoto autora i sérii fotografií mužských portrétů, které nesou stejný konceptuální úzus.

V jiném bodě to může být v hlavní roli smrt, která ve videoinstalaci Özgüra Kara promlouvá skrze dvě ležící figury, smrtku a pastýře hrajícího na flétnu.

Smrt Özgüra Kara. (Foto: Aleš Honus)

Působivou prostorovou instalaci Habimy Fuchs v prvním výstavním sále můžeme také číst jako primárně neantropocentrický komentář ke světu, v němž je člověk, stejně jako kterákoliv jiná organická či anorganická entita, pohlcován sítí energií a není jasné, ani podstatné, nakolik má tuto energetickou interakci ve své moci. Tuto síť můžeme číst jako diagram života, jako matrix, v němž se vrství obrovské množství různých energetických potencialit a vlivů. Člověka pak můžeme vnímat jako jednu z těchto linií.

Je hrozivé, jak jsou tyto provázené souvislosti, kauzality a vlivy člověkem přehlíženy. Existuje ovšem ontologický obrat, který tuto problematiku na bázi filozofie a umění reflektuje. Pochopení jednoty a nevydělenosti z celku je prvním krokem k možnému obratu.

Dílo Sebastiana Jefforda. (Foto: Aleš Honus)

Již se nebudu dále pokoušet o lepení souvislostí jednotlivin v rámci celku, jelikož esenci celku výstavy prostě nevnímám. Rád bych se ale podělil o pocity, které jsem si z výstavy odnesl, konkrétně z jedné instalace. Vlastně to může zapadat do promýšlení vlivu okolností, prostředí, zvuků, světla, pachů, tedy vystoupení z mechanismu myšlení, hledání souvislostí a racionalizace viděného.

Dvě videa, instalována ve třetím výstavním sálku, od německo-íránské umělkyně Yaldy Afsah ve mně spustila ohromnou interferenci. Sílu, která změnila na dlouhé hodiny prožívání dne, vytrhla mě z mentální i fyzické upachtěnosti, která mě v posledních měsících postihuje, a nedokážu před ní nijak uniknout. Atmosféra třetího sálku, jeho chemický pach, dokonalý prostorový zvuk, tma, samota a dvě ohromně silná videa mě prostě natolik pohltily, že jsem se na chvíli ocitl ve vzduchoprázdnu.

Záběr z videa Kentaur. (Foto: A. Honus)

Mísení emocí, ta nejednoznačnost, dichotomie z obsahů viděného paradoxně vypnula myšlení a dostala mě do zvláštní rezonance, a to především video s názvem Kentaur. Mísení postojů ve škále odsudku, soucitu, obdivu, lítosti, pocitů krásy i zhnusení v důsledku zažehly zvláštní niterné pocity, které jsem si z galerie odnášel a skrze které jsem prožíval vše okolo sebe. Tak intenzivní vyosení po kontaktu s uměleckým dílem, jsem dlouho nezažil. Takže i když jsem na mentální úrovni vlastně nenašel takové uspokojení, odnesl jsem si kus ohromné a výživné transformativní emoce. Díky.

*

Optimalizované bajky o dobrém životě. PLATO Ostrava, areál bývalých městských jatek. Výstava je k vidění až do 1. ledna 2023. Umělci a umělkyně: Etel Adnan, Yalda Afsah, Krystian Truth Czaplicki, Oskar Dawicki, Habima Fuchs, Agata Ingarden, Sebastian Jefford, Christelle Kahla, Özgür Kar, Martin Kohout & Lars TCF Holdhus, Pavla Malinová, Zdenek Seydl, Franciszka Themerson, Jana Želibská