Mnoho tváří performance: Rozhovor se spoluorganizátorkou festivalu Malamut Barborou Mikudovou

Jsi hlavně malířka, ale zabývala ses někdy performativními aspekty ve své práci nebo zabýváš se jimi v dnešní době?

Nezabývám už delší dobu, zabývala jsem se pouze performancemi, které jsem dělala s Dagmar Lili Skřivánkovou ještě za studií. Šlo o jednu účast na Festivalu nahých forem v Praze snad tři roky zpátky a pak nějaké drobné akce ve spolupráci s Jiřím Surůvkou, Petrem Lysáčkem a Františkem Kowolowskim jako František Lozinski o.p.s. Ale to byly takové menší akce, takže víceméně performance nedělám.

Z jakého důvodu jsi performanci ve své tvorbě opustila?

U mě je hlavní důvod tréma. Nejsem člověk, který by byl úplně performativně nebo extrovertně založený, mám hrozné stresy a nejsem schopná se přes to přenést, proto to nedělám.

Kdybys ale trémou netrpěla, kdyby ti to nebylo nepříjemné, tak bys performance třeba dělala? Vidíš v tomto médiu nějaký smysl?

Já si myslím, že jo, protože to vyjádření je úplně odlišné od všech jiných výtvarných médií, které máme. Když děláš nějakou výtvarnou práci, tak vytvoříš dílo v ateliéru a pak ho vystavíš. Ale u performance je ten akt najednou tam a v tu chvíli, jsi mezi těmi lidmi, je to strašně emoční a je tam okamžitá zpětná vazba. To, co děláš a jak na tebe lidé reagují, je něco úplně jiného, strašný příval jak stresu, tak endorfinů, celého tohoto chumlu emocí najednou. Takže pro mě je to odlišné od všech jiných médií a to vyjádření mi přijde v něčem hrozně super, ale v něčem hrozně limitující pro lidi, kteří mají problémy se studem nebo s nějakým vyjádřením se v danou chvíli.

Dariusz Fodczuk na festivalu Malamut v roce 2019. (Foto: Vojtěch Vladár)

Co podle tebe motivuje lidi dělat performance nebo happeningy? Může to být tento popisovaný pocit?

Může. Do jisté míry ano a do jisté míry taky záleží, jaký druh performance to je. Určití lidé dělají participativní performance, delegují nějaké role na herce, kteří tu performanci za ně udělají a oni jsou v pozici režiséra nebo scénáristy. Pak jsou třeba performance long-duration, dlouhodobé, ten performer se delší dobu pohybuje v nějakém prostoru, takže tam se ten účinek toho publika, toho okamžiku rozplyne do delšího času. Takže tam hodně záleží na tom, co performer svou performancí chce říct nebo jak s tím médiem pracuje.

Takže jsou různé druhy performance, například s pasivním a aktivním obecenstvem, interaktivní performance a další rozdělení může být třeba na performance dělané z estetických důvodů, vyloženě výtvarné akce, a na performance aktivistické. Dá se tohle v performanci oddělovat, má jeden druh větší význam než druhý?

Myslím, že je to srovnatelné s ostatními médii výtvarného umění, záleží na autorovi. Jak on se vyjadřuje, jestli je angažovaný, jestli je jádrem akce nějaká politická narážka nebo je naopak spíše esteticky založený a aranžuje spíše nějaké obrazy. Je to stejné jako v malbě, někdo maluje angažované věci, někdo spíše estetizuje, záleží na každém, jaké má způsoby vyjádření a jaké myšlení.

Roi Vaara na festivalu Malamut v roce 2019. (Foto: Vojtěch Vladár)

Festival performance Malamut děláš pátý rok jako produkční, máš za sebou tři ročníky. Vybíráte umělce na základě vlastního uvážení, nebo dáváte prostor i pro nějaké přihlášky? Je pro vás důležité, jestli se festivalu zúčastní místní umělci nebo umělci odjinud? Hraje případně nějakou roli věková skupina?

Open cally neděláme, ale jinak je to půl na půl. Kurátorem Malamutu je Jirka Surůvka, takže on vybírá většinu performerů, a jsou to nějaké okruhy lidí které on buď zná, nebo mu byli doporučeni jinými performery nebo organizátory performance festivalů. To je jedna část, další část tvoří lidé, kteří se sami ozvou, řeknou: víme že je tady nějaký festival, rádi bychom přijeli, a my potom zvážíme, jestli na ně máme prostor, místo, prostředky.

Malamut byl dlouhou dobu zčásti přístupný studentům umění. Během jednoho dne tak třeba probíhaly studentské performance, většinou to byli studenti ze škol z Brna a z Prahy. Studentky a studenti Lenky Klodové, Tomáše Rullera, a myslím, že i některé zahraniční školy, ale tím si nejsem úplně jistá, to bylo dřív. Takže je to strašně různorodé, není tam nějaký vyloženě kurátorský koncept zaměřený třeba na jednu generaci nebo jeden region, ale snažíme se to vyvážit tak půl na půl se zahraničními performery a s performery z Česka. Když to vyjde a přijde nám dobrá dotace nebo se nám to podaří nějak ufinancovat, tak se snažíme zvát i lidi, co jsou z větší dálky, nejen ze sousedních států.

Petro Riaska na festivalu Malamut v roce 2019. (Foto: Vojtěch Vladár)

Vypozorovala jsi za tu dobu, co spolupořádáš Malamut, nějaký motiv u různých performerů, něco, co by se opakovalo?

Záleží vždycky na konkrétní skupince lidí. Vidím třeba podobné tendence u studentů jednotlivých ateliérů. Třeba od Tomáše Rullera byly performance studentů velmi podobné, většinou akce, které se dějí v jednu chvíli, na jednom místě všichni performovali a každý dělal nějakou drobnou činnost, nějakou věc. Pak třeba studentky Lenky Klodové – tam je to hodně práce s tělem, vždycky se to vztahuje k těm ateliérům. A taky se to opakuje i u vedoucích ateliérů nebo u performerů, kteří jsou vzájemně navázaní a propojení, takže třeba Kača Olivová a Lenka Klodová, tam je to hodně o tom tělesném. U performerů z Polska je to často spíše takové obraznější. Záleží taky odkud ti performeři jsou.

Lenka Klodová na festivalu Malamut v roce 2017. (Foto: Barbora Vostalová)

Na webovém medailonku Malamutu z roku 2019 jsem si přečetl, že jedním z výběrových kritérií je to, aby performance měly aktivní odezvy od diváků, aby zapojovaly diváky. Děje se to?

Ano. Na to je podle mě publikum za tu dobu už zvyklé. Dříve na to lidé pohlíželi spíš jako na nějakou exotiku a moc nechápali, co se děje. Aspoň o tom hovoří Jiří Surůvka. Pak přišla taková apatie a teď je to tak, že když ti lidi jdou přímo na performance festival, tak už nějak počítají s tím, že je občas někdo může do něčeho zatáhnout. Takže děje se to, ale vždycky záleží na konkrétní akci. Měli jsme tady performery, kteří si vyloženě pochytali pět nebo šest diváků a potřebovali jejich aktivní asistenci. Nestalo se, že by někdo vyloženě odmítl, takže podle mě jsou ti lidi už připravení na to, že jdou na performance festival a že se jim může stát, že do toho budou nějak zasahovat.

A co je to vlastně za publikum? Jsou tam i náhodní přihlížející, nebo chodí hlavně diváci, kteří jsou se situací seznámení?

Malamut je zčásti koncipován jako festival v ulicích, takže vždycky jedna část probíhá venku, druhá část většinou někde v nějakém prostoru, třeba galerii. Když jsou akce venku, tak se stává, že se zastavují kolemjdoucí, ale většinou ty reakce jsou spíše negativní nebo takové jako: co se to tady proboha děje. Minule se nám stalo, že Darina Alster a Jana Orlová měly společnou performanci v kašně u Elektry a projížděla tam paní na kole, která měla takovou poznámku o tom, že to snad není možné, co se to tady děje, byla vyloženě pohoršená. A spousta kolemjdoucích spíš čučí. Ale to je právě na tom dobré, že je to rozhodí, že to není jenom cesta do práce a z práce, ale že najednou na ně vybafne nějaké umění a nějaká živá akce. Někteří si myslí, že je to nějaký cirkus nebo něco takového. Je to takové osvěžení. Ale je jasné, že publikum, které jde přímo na Malamut, je na to připravené.

Darina Alster a Jana Orlová na festivalu Malamut v roce 2019. (Foto: V. Vladár)

Je ostravská umělecká scéna svým způsobem odříznutá komunita bez významnějších vazeb na ostatní umělecké scény a trh s uměním? A pokud ano, odráží se to nějak ve formě místních happeningů a performancí?

Na ostravské umělecké scéně vždycky fungovalo něco, já nevím jestli je to alibismus, nebo nějaké uzavření do sebe, ale je to tady trochu odříznuté. Nevím, čím to je, možná tím „ostraváctvím“ nebo nechutí politiků Ostravu nějak podporovat, co se umění týče, nebo jsme prostě takoví, to nevím. Ale v té performanci tohle nevidím. Protože performance není forma umění, která by vytvářela nějaké hmotné artefakty, až na video záznam, ale je to momentální akce v tu chvíli a tam. Myslím si, že umělci nad tím primárně neuvažují jako nad nějakou komoditou, která by se dala zpeněžit, proto se tady nemůžeme bavit o nějakém trhu s uměním. Takže tady ty vztahy nefungují.

Co různé formy, třeba Lukáš Kleberc, to je aktivismus a práce s komunitou, In Saček Veritas jsou takové konceptuální přemýšlivé věci, když se odehrává třeba Permutace, tak s ní spojená vernisážová performance je zase spontánní a estetizující, a pak jsou tu třeba performance bližší divadelnímu představení jako je Janko Trnko. Vidíš v něčem z toho větší platnost nebo dopad?

To nevím. Performerská scéna tady v Ostravě je malá, mizivá. Tohle tady dělá málo lidí, takže těžko říct, jestli dosah někoho je větší než dosah někoho jiného.

A proč je toho tu tak málo?

Myslím, že to je naší ostravskou náturou. Obecně je tady umění přijímáno hůř než jinde. Umělecká scéna tady roste velmi pomalu. Tady byl boom někdy v devadesátých letech, když se odkážu zase na Surůvku a Lysáčka nebo potom Aleše Hudečka a tuhle generaci, která začala jezdit do Prahy a do různých regionů a Ostravu pozvedla, ale pořád je tu ten odsun lidí směrem do těch center dosti značný. Takže ona ta umělecká scéna je malá sama o sobě a z těch autorů je těch, co se zabývají performancí, ještě méně.

František Kowolowski na festivalu Malamut v roce 2019. (Foto: Vojtěch Vladár)

Působíš jako asistentka v ateliéru Jiřího Surůvky na Fakultě umění Ostravské univerzity. Zajímalo by mě, kolik studentů se o performanci zajímá a proč. Vedete je k tomu, aby o performativních aspektech umění uvažovali?

Už v názvu ateliéru, který zní Video-multimédia-performance je to slovo performance obsažené, takže oni to mají zařazené ve výuce jako jednu z forem umění, které by se měli nějakým způsobem dotknout alespoň během bakalářského studia. Měli by si zkusit živou performanci nebo video-performanci nebo by nad tím měli alespoň nějak uvažovat. Většina studentů s tím tedy přijde nějakým způsobem do styku. Zároveň studenti vždycky vypomáhají na Malamutu, je to v rámci ateliérové praxe, takže do styku s tím přijdou i z pozice diváka. Některé to chytne, některé ne.

Myslíš, že u toho i zůstanou, že se budou věnovat performanci?

Myslím, že někteří určitě. Třeba Míša Rožnovská si z performance udělala svůj program na poslední dva nebo tři roky studia. Více se věnuje delegované performanci a vytvořila si celý svůj příběh, který znázorňovala v performančních cyklech. Nikola Tulmanová ze Slovenska dělá spíš angažované performance, taky delegované. Ta se hodně zabývá politickou situací na Slovensku. Ona víc než k výtvarnému umění směřuje k takovým organizačním věcem. Zakládala nějaké platformy pro kulturu v Liptovském Mikuláši, takže ona pak ty performance používá jako nějakou formu kritiky. Pak třeba Martina Strakošová, která je spíš taková emoční, takže dělá různé růžové a třpytkové performance.

Proč si myslíš, že se tomu ti studenti věnují, kromě zážitku ze samotného aktu? Myslíš, že má performance větší potenciál něco sdělit divákům skrze ten přímý kontakt?

Záleží na konceptu, který si student zvolí. Volí si k obsahu nějakou formu toho sdělení. Záleží, jaký má program, a když se potřebuje vyjádřit k publiku v ten daný moment, tak často volí performanci.

Nadja Capitana na festivalu Malamut v roce 2019. (Foto: Vojtěch Vladár)

Může performance vznikat i kvůli nedostatku oficiálních výstavních prostor v Ostravě?

Nejsem si jistá, jestli tady někdo dělá jenom akce mimo výstavní prostory. Něco bylo v Jednom Tagu, ale to je většinou v rámci nějakých komunitních aktivit. Obecně tu nedostatek výstavního prostoru je. Ale že performance vznikají na základě toho, že není kde vystavovat, to si nemyslím.

Měly by se pojmy jako performance, happening a akce od sebe nějak zvlášť oddělovat?

Je to fluidní jako veškerá média. Mám ráda přesahy mezi různými médii. Když je něco striktně vymezené, tak to podle mě trošku limituje autora. Přesahy jsou fajn.

Beate Linne na festivalu Malamut v roce 2019. (Foto: Vojtěch Vladár)

Jsi kurátorkou galerie Jáma 10. Zajímá mě fenomén off-space galerií a vernisážových výstav, na kterých se schází nějaká spřízněná komunita. Jáma sice není off-space prostor, jedná se o klasickou kamennou galerii, ale dalo by se říct, že do značné míry výstavy v ní fungují jako vernisážové akce. Kolik diváků navštíví výstavu po vernisáži?

Minimum. Ale to je problém, který vnímám u vícero galerií. Na každé vernisáži, kam přijdeš, tak první půlhodinu jenom zdravíš. Je otázka, nakolik je vůbec ta galerie schopná přesáhnout svou komunitu odborné veřejnosti. Je to otázka, když se snažíš galerii více přiblížit lidem, jestli to potom neodchází někam mimo, jestli se z toho nevytváří spíše nějaký jiný komunitní prostor. Příkladem si vezmu třeba PLATO, kde je kavárna, dělají se tam různé akce, a proto tam možná chodí více různých skupin lidí, protože je to více otevřené různým sférám společnosti. Ty menší galerie nemají takový program nebo záběr a tím pádem se tam zdržuje víceméně ta konkrétní komunita lidí, kteří chodí na všechny vernisáže.

Ptám se kvůli tomu, že existuje představa, že samotné setkávání na vernisážích může být někdy podstatnější než ta výstava samotná. Pokud to tak je, není potom ta vernisáž svého druhu happeningem?

To záleží asi hodně na úhlu pohledu. Většinou když jdeš na výstavu, tak tam jdeš za uměním. A často se tam o těch věcech debatuje. Podle mě není důležitější to, že se tam sejdou lidi, než to, co tam visí na stěnách, protože návštěvníci tam jdou hlavně za tím uměním. Jinak by se tam nesešli. Mohli bychom uspořádat vernisáž v Jámě, nenapsat tam autora, nenapsat tam nic, přišli by lidé, byly by tam prázdné stěny. Nevím, co by to mělo za význam.

Z vernisáže výstavy Davida Možného v Jámě 10. (Foto: archiv galerie)

Výstava tam musí být, aby se tam lidi sešli, to ano. Když dělal Jiří Skála výstavu nazvanou Schéma v Galerii Display (2002), nevystavil v galerii nic, místo toho ale namaloval očíslované značky na chodníku před galerií. Ke každému číslu přiřadil jedno jméno ze skupiny obvyklých návštěvníků Galerie Display a značky rozdělil do skupinek podle toho, s kým se kdo na vernisážích obvykle baví. Jména k číslům pak vytiskl a návštěvníci se museli postavit na značky a ocitli se v situaci, která pro ně byla běžná při každé jiné vernisáži. Takže vernisáž byla happeningem a happening vernisáží. Ptám se tedy na to samotné setkávání, jak moc je důležité.

Dost, podle mě. Protože tam lidi sdílejí ty pocity. Rozhodně je to důležitou součástí celé prezentace té věci. A to mi přijde taky dobré, udělat ze samotného toho setkávání happening. Rozhodně to vnímám jako důležitou součást. Pak je rozdíl mezi tím, jaký druh galerie to je. Když konkrétně v tomhle případě dotyčný umělec znal ty lidi a vytyčil jim ty prostory, je jasné, že to funguje díky tomu, že je to menší prostor, kde se lidi znají. Ale udělat to třeba v Galerii hlavního města Prahy, tam by to nefungovalo. Záleží, jak je galerie velká, jak funguje, kdo tam chodí.

Je to asi otázka komunity, malé galerie ji akcentují a udržují v ní nějaký život. Je samozřejmě důležité udělat tam výstavu, ale je minimálně stejně důležité to, že se tam ti lidi scházejí.

To jo. Hlavně teď během pandemie se nějaký sociální aspekt z našich životů dost vytratil, tak jsem zvědavá, jak to bude dál.

Jiří Surůvka. (Foto: Vojtěch Vladár)

Je v programu Galerie Jáma 10 nějak akcentována nebo tematizována performance? Berete ohled na to, s čím oslovený umělec pracuje?

Jo. Jáma je trochu navázaná na Malamut, stará se o to stejný zapsaný spolek. Performeři, kteří performují na Malamutu, jsou často i výtvarnými umělci v jiných médiích. Takže se většinou snažíme v tom měsíci, co se koná Malamut udělat výstavu jednoho z performerů a udělat vernisáž v rámci Malamutu. Ale je to navázané zase na Surůvku jakožto předsedu toho spolku, který má ve svém kurátorském výběru tyto performery – výtvarníky. Vznikají tam třeba jednodenní happeningy, předloni tam byla taková společná akce performerek, byla to jednodenní výstava, akce, a ten výsledek tam byl asi týden. Takže tady tohle se tam děje.

Co si myslíš o tom, že na výstavy chodí pořád dokola ti samí lidé z oboru a přátelé? Připadá ti, že je to problém, co by se měl nějak řešit?

Do jisté míry mi to přijde v pořádku. Jde o to povznesení nad uměním a zároveň je tam komfortní prostředí těch lidí, co znáš. Že ti tam je vlastně příjemně. Takže do jisté míry to nevnímám jako problém. Ale zase na druhou stranu nevím, jak to vidí většinová společnost. Já se tam cítím komfortně, ale to je asi hodně navázané na moji osobu. Spíš je problém, když už do galerie nechodí nikdo, tam už bych uvažovala nad změnou výstavního programu, ale když ta galerie funguje, byť v té komunitě lidí, co tam chodí pořád dokola, tak to pořád znamená, že má nějaký dosah.

Pascale Ciapp na festivalu Malamut v roce 2019. (Foto: Vojtěch Vladár)

Jak to vidíš s dokumentací performance? Je dostatečná fotografie nebo spíš video záznam, nebo by to nemělo být zaznamenáváno vůbec, protože je to nepřenosný zážitek okamžiku podobně jako třeba divadlo?

Záznam performance se většinou pořizuje za účelem dokumentace nebo někdy jako komodita k prodeji. Vím, že třeba čínští performeři prodávají své fotky z performance a z toho žijí. Videozáznamy jsou k dispozici na výstavách některých autorů. Takže záleží na tom, jak se k tomu ten který autor staví. Jak s tím chce nakládat. Nevím, jestli se to dá generalizovat a říct ano, nebo ne, takhle, nebo jinak.

Co s divákem? Pasivní recipient, nebo aktivní participant?

Z mého pohledu, já mám radši ty aktivní performance. Protože často vidím na divácích, že si potom ten zážitek odnášejí, že je to intenzivnější a mají dojem, že se na něčem podíleli. Kdežto u performance, kde obecenstvo jenom přihlíží, mi někdy připadá, že se to diváci snaží pochopit a úplně jim to nejde. Protože udělat dobrou a pochopitelnou performanci, aby byla účinná na toho diváka a měl z toho zážitek, je těžké. Kdežto když je do toho zapojíš, tak si připadají být součástí té akce, a ten zážitek je pak vyloženě fyzický v tu chvíli. Takže z mého pohledu je toto způsob, který na diváky působí víc. Ale jsou to často jenom takové nuance, mám ráda i to, když se celou dobu jenom koukám.

*

Malamut (festival performance a akčního umění). Ostrava od 27. do 29. září 2022. Akce se koná denně od 14 do 22 hodin v ulicích Ostravy i v prostorách Galerie GAFU. Program bude vyvěšen ve výloze Galerie Jáma 10 v Přívozské ulici v centru Ostravy.

Na festivalu vystoupí Waldemar Tatarczuk (PL), Tomasz Szrama (PL/FIN), John Court (GB/FIN), ​Piotr Kumor (PL), Janusz Baldyga (PL), Anka Leśniak (PL), Cyril Blažo (SK), Martin Kochan (SK), ​Qing Cai (Singapore), Saxana&Helge(D), Ewa Zarzycka (PL), ​Dariusz Fodczuk (PL), ​Klaus Richter (D), Viviana Druga (D), Magnús Logi Kristinsson (ISL/FIN), Lenka Klodová (CZ), Kateřina Olivová (CZ), Vladimír Havlík (CZ), Darina Alster a Jane Scalabroni (CZ), Wladyslav Kazmierczak (PL), Ewa Rybska (PL), Tomáš Lorenc (CZ), Zygmund Piotrowski (PL), ​Shahar Marcus (ISR), Waclaw Potócki Bachman (PL), Gaby Bila Günter (D), Wolodymyr Topiy (UA), Maryia Hoyin (UA), ​Zhýralí – Sara Wollasch, Aneta Chalábová (CZ), Anastasia Kashtalian (UA), Arti Grabowski (PL), In Saček Veritas (CZ), František Lozinski o.p.s (CZ) a j.h. Marta Zgierska a Jerzy Norkowski(PL)