S hercem Tomášem Čapkem nejen o inscenaci Poslední zápas, jeho první premiéře u Bezručů

Pocházíš ze západních Čech. Jak se kluk z Chebu stane hercem v Ostravě?

Studoval jsem gymnázium v Chebu, které je sice všeobecné, ale při studiu se klade důraz spíše na matematiku a fyziku, tedy co do osobnostní realizace jsem se lehce trápil, neb mám ty mozkové závity asi nějak špatně uspořádané. Prvotní myšlenka o herectví mě přepadla při zadaném představení pro školy v Západočeském divadle. Od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že divadelním herectvím se dá skutečně živit, mě nikdy neopustila. Maminka mě propojila s dlouholetým hercem Západočeského divadla a naším rodinným přítelem Jindřichem Skopcem, který si mě vzal pod svá křídla a stal se mým hereckým patronem. Na Chebsku je to poměrně výrazná persona i mimo divadlo, jelikož stojí za každým druhým kulturním programem ve městě. A právě při těchto polodivadelních zkušenostech, které mi zprostředkoval, jsem začal cítit, že právě herectví by mohlo být správným ventilem mého přehršle hyperaktivity a běsnícího ADHD. V maturitním ročníku jsem tedy pod jeho křídly zkoušel přijímačky na činoherní herectví na DAMU. Nestavěl jsem si žádné vzdušné zámky, a možná tedy i k mému překvapení jsem byl přijat a začal se psát můj herecký příběh, který se v tuto chvíli nachází ve stanici Divadla Petra Bezruče v Ostravě, za což jsem velmi vděčný.

Znal jsi Ostravsko už předtím, nebo až teď objevuješ krásy kraje razoviteho?

V době, kdy jsme byli omezení covidem a lockdowny, jsem začal více jezdit na kole po okolí Chebu, abych nebyl pořád zavřený mezi čtyřmi stěnami. Navíc jsem tušil, že po DAMU třeba půjdu někam úplně mimo region do hereckého angažmá, takže jsem se v létě s kamarády sebral a udělali jsme si cyklistický výlet kolem České republiky. Moravskoslezský kraj jsme samozřejmě neminuli, takže nějaké povědomí o Ostravsku jsem před nástupem do divadla již měl. Nicméně si troufnu říct, že se tady necítím jako naprostý cizinec, protože ono Chebsko je taky pohraniční oblastí a cítím se zde velmi podobně.

V inscenaci Divadla Disk Hrdina Západu.

Odmala se věnuješ akrobacii. Co si pod tím máme představit?

Jako dítě jsem se věnoval sportovní gymnastice, což mi vydrželo do nějakých třinácti let, ale v podstatě více či méně adrenalinové sporty provázejí celý můj život, ať už to byl svého času snowboarding, skateboarding, lezení nebo parkour.

Průprava ve sportovní gymnastice je docela fajn benefit pro herce, že?

Určitě je výhodou dobře ovládat svoje tělo. Ale když jsi špatný herec, moc ti nepomůže, že umíš kotrmelec. (smích)

Tvou první velkou rolí v DPB je role nadějného tenisty Sergeje v inscenaci Poslední zápas, jejíž premiéra se blíží. O čem inscenace vypráví?

Je to příběh v reálném čase mapující průběh semifinálového zápasu US Open mezi smyšlenými hráči Timem Porterem, stále žijící tenisovou legendou, a vycházející mladou hvězdou Sergejem Sergejevem. Krom samotné psychologie zápasu, která je v případě tenisu jednou ze základních jednotek utkání, je ale také jakousi osobní zpovědí hráčů, kteří se vyrovnávají se svou neutuchající touhou po úspěchu na pozadí přítomných vztahů se svými polovičkami.

Poslední zápas je hrou současné americké dramatičky Anny Ziegler. Jak tě zaujal samotný text?

Musím říct, že když jsem hru četl poprvé, byl jsem příjemně překvapen její vrstevnatostí. Popravdě jsem se ale trochu lekl, protože jsem se dosud nikdy neučil takové množství textu. Je psán spíše formou jakéhosi pásma, kde se situace a obrazy spíše přelívají, než že by měly stoprocentně jasnou strukturu.

V Posledním zápase se potkáváte v komorním obsazení čtyř herců. Kromě Ondřeje Bretta a Barbory Křupkové se tam vedle tebe objevuje i další nová tvář DPB Alexandra Palatínusová. Abych zůstal ve sportovně laděné terminologii, sehráli jste se rychle?

Začali jsme zkoušet už v červnu a navázali koncem srpna po divadelních prázdninách. Pro mě byl červen klasicky hektický, jelikož jsem poměrně často hrál v Praze, dokončoval státnice na DAMU, hlásil se na doktorandské studium, dotahoval nějaké rozdělané projekty, tedy neustále jsem pendloval mezi Prahou a Ostravou   přes všechny nervy posilující mimořádné události na trati a na zkouškách jsem se zjevil spíše na otočku. Na podobné myšlenky moc nezbýval čas, ale myslím si, že to bylo od začátku vcelku v přirozené pohodě. S Bárou Křupkovou se známe ještě ze školy, s Ondrou Brettem jsem se jako s jedním z mála potkal ještě před samotným zkoušením a s Alexandrou to šlo samo.

Zleva B. Křupková, O. Brett, A. Palatínusová a T. Čapek. (Foto: P. Hrubeš )

Máš raději klasiku, nebo právě tento typ současné dramatiky?

To je dobrá otázka. Myslím si ovšem, že nejsem tak znalý současné světové dramatiky, abych na ni stoprocentně odpověděl. Zatím jsem se k současným textům dostal asi stejnou měrou jako k těm klasickým, a ač jsem odpůrcem divadelní zkostnatělosti, věřím, že se mnohé kusy po několika staletích uvádějí právem a jsou svými tématy věčné. Co do současnější reflexe světa bez nutnosti vyhýbavé interpretace oněch děl je ale současnější text samozřejmě radostí. Nebo napsal Shakespeare něco o tenisu? (smích)

Je nějaký titul, ve kterém by sis rád zahrál?

Baví mě existencialismus a absurdní dramatika. Můj oblíbený titul je S vyloučením veřejnosti Jeana-Paula Sartra, to bych si zahrál moc rád. Dále pak určitě něco od pana prezidenta Havla.

Že máš sportovní minulost už víme, ale baví tě i míčové sporty a konkrétně tenis?

Míčové sporty mě moc neberou, ale tenis je vzácnou výjimkou. Rád ho sleduji pasivně jako divák. Jeden z mých nejlepších kamarádů se tenisem zabýval profesionálně v juniorské kategorii, teď už jen trénuje ve Švýcarsku, protože dostal doma výklep. (smích)

Takže otázkou, co je to return, tě nepřekvapím?

(smích) První úder po soupeřově podání.

V Praze jsi při studiích spoluzaložil divadelní spolek Ductus Deferens, o co se vlastně jedná? A co teď s vedením souboru, když jsi v Ostravě?

Spolek vznikl těsně před pandemií a následně využil vzniklého volného času k tvorbě, která nás do jisté míry zachránila od nicnedělání. Tvoříme autorsky, komediálně, stavíme svůj divadelní jazyk na primárním principu pobavení publika. Asi se proti ničemu skutečně nevymezujeme, ale věříme, že takových souborů je v současné době poměrně málo a rádi komediální žánr pozvedáme proti komerčním produkcím. Původně uskupení tvořilo několik mých spolužáků, se kterými nejvíce souzním jak lidsky, tak umělecky. Teď už je z něj širší platforma s působištěm ve studiu Švandova divadla. Jsem sice stále principálem souboru, kterým jsem se stal spíše z nutnosti než pro svou skutečnou touhu, ale podařilo se nám funkce v soboru poměrně dobře rozdělit, tedy mé bytí v Ostravě neznamená nic zásadního. Stále hrajeme, Pražáky zvu, Ostravákům brzy něco přivezeme.

Co znamená název Ductus Deferens?

No je to latinský název pro chámovod. Naše první stejnojmenná inscenace pojednává o příběhu adolescentního jedince od první onanie až k prvnímu sexu. Asi jsme se ještě potřebovali nějak postpubertálně projevit a kolegu Marka Frňku napadl tento název, který se ujal. (smích)

Kým by byl Tomáš Čapek, kdyby nebyl hercem?

Asi by někde v horách nerušeně rozjímal v harmonii, klidu, přikládal do krbu a myl se v hrnci. Nu a realističtěji asi tím sportovcem. Teď mě omluv, jdu si zapálit.