Izrael v Egyptě ve skvělém podání Collegia 1704 na SHF: Za svobodu se musí bojovat navzdory útrapám

Händel byl jedním slovem cool, řekla kdysi v pořadu Českého rozhlasu Vltava vynikající česká muzikoložka Michaela Freemanová. Ta moc dobře věděla, o čem a o kom mluví. Trefila pomyslný hřebíček přímo na hlavičku. Händel byl cool a pořád je. Izrael v Egyptě je jasným příkladem. Způsob, jakým skladatel své oratorium koncipoval, je sám o sobě naprosto bezprecedentní. Hlavním aktérem a hybatelem děje je zde sbor, který ztělesňuje izraelský lid hledající cestu do země zaslíbené. Svébytný útvar sborového oratoria pochopitelně nepočítá s účastí herecké akce, jako je tomu v opeře. O to víc překvapivé je, jak úchvatnou gradaci a dramatickou naraci Händelovo oratorium v nastudování Václava Lukse a jeho prominentních souborů má.

Velkolepé dílo se člení na dvě části. První půli otevřel recitativ tenoristy Juana Sancho Martíneze de Carvajala, po kterém následovalo altové sólo v podání Henriette Gödde a sboru s doprovodem orchestru. Sbor se v plném lesku představil ve čtvrté části, kde zazněla první velkolepá fuga. Následující altová árie zaujala ostrým tečkovaným rytmem. Každé sborové číslo Händel koncipoval v osobité symbióze s dramatickým sujetem. Apokalyptické obrazy zkázy úrody vylíčil prudkým tempem, děleným sborem a divokými party smyčců. Krupobití a oheň výstižně sugerovaly perkuse a skandované sborové pasáže s neobyčejnou energií. Luks prvních sedm částí oratoria vygradoval do obdivuhodné šíře, po které přišla prudká změna. Tragická, zastřená tma v pomalém, teskném pohybu s nádhernými sóly dřevěných nástrojů.

Z nedělního koncertu SHF. (Foto: Ivan Korč)

Pasáž, pojednávající o pobití prvorozených v zemi egyptské Händel, doprovodil geniální rytmizací a harmonickými modulacemi, jejichž progresivní účinek zvyšovaly skvěle situované dramatické pauzy. Nádherná proměna přišla v čísle 10, které symbolizovalo něhu, jemnost, ochranu, bezpečí a lásku. Jak výstižně tyto atributy Händel charakterizoval centrickou prodlevou v basu a sladce meditativní melodikou! A opět kupředu, není jediná chvíle, jediný moment, kdy by se přítomný divák a posluchač nudil nebo ztratil pozornost. Sborové fugato rozpohybovalo zasněné tempo, další číslo opět překvapilo echo efekty a jasně zářivou fugou, po níž přišel procítěný závěr první části.

Z nedělního koncertu SHF. (Foto: Ivan Korč)

Druhá polovina oratoria Izrael v Egyptě neztratila nic z bryskního tempa a filmové narace první části. Jedním z vrcholů koncertu byl duet sopranistek Terezy Zimkové a Heleny Hozové. Chvála panu dirigentu Luksovi za to, s jakou intuicí, odborností a jistotou volí jednotlivé hlasy do vzájemných kombinací. Zimkové soprán vynikal svítivým jasem a perlivě lehkými vysokými tóny. Hozová jí nádherně doplňovala plnějšími spodními polohami. Výsledný souzvuk byl i díky skvělé spolupráci obou dam tak souladný a překrásný, až se člověku tajil dech. Vynikající byla i plamenná, majestátní fuga, obsahující klíčové vyznání víry, které vyznělo skálopevně a nesmírně přesvědčivě. Znamenitý duet nabídli basisté Tomáš Šelc a Tadeáš Hoza. Také jejich hlasy byly dirigentem vybrány velmi příhodně. Šelcův mohutný, a přesto sametový bas našel značné souznění a společnou synergii s objemově menším, ale výrazově zřetelným a medovým hlasem Hozy.

Z nedělního koncertu SHF. (Foto: Ivan Korč)

Neměli bychom opomenout ani árii tenoristy Carvajala, jehož noblesně zbarvený hlas vynikal vroucností a citem. Také jeho společný duet s altistkou Gödde byl příkladem senzitivního dialogu a oboustranného respektu. Mimochodem hlasový fond této umělkyně je obdivuhodný. Závěr oratoria s magickým sólem sopranistky Zimkové byl opravdu lahodný a majestátní.

Z nedělního koncertu SHF. (Foto: Ivan Korč)

Rovnocenným partnerem vynikajícího sboru Collegium Vocale 1704 je orchestr téhož jména, ovšemže jen bez přídomku Vocale. Není obtížné povšimnout si, že prošel v posledních letech personálními obměnami. Jeho zvuk a kvalita provedení ovšem zůstávají stále neobyčejně přesvědčivé. Naopak jsem po včerejším koncertě nabyl dojmu, že má vzestupnou tendenci.

Způsob, jakým pan dirigent Luks oživuje stará hudební veledíla, je obdivuhodný. S jeho entuziasmem, přesností, empatií a erudicí zněla Händelova hudba nikoli jako hudební archiválie, ale jako ryzí hudební klenot naplněný dramatem a autentickým prožitkem. Jako příběh, který může být, respektive, který je aktuální i dnes. Vždyť také v současnosti jsou národy, kterým někdo větší upírá právo na samostatnou existenci, svrchované právo na život a národní identitu. Händel tento boj za svobodu vyjádřil svou hudbou s jedinečnou genialitou. Jeho Izrael v Egyptě zní tak svěže a odhodlaně, že ve světle Luksova jedinečného nastudování ostatní díla povážlivě blednou.

Z nedělního koncertu SHF. (Foto: Ivan Korč)

A víte, co je zvláštní? Tato hudba nepůsobí ani v nejmenším staře, archaicky či zaprášeně. Škrtněme prosím už jednou provždy v případě Georga Friedricha Händela slovo „stará“. Je to hudba mnohdy přítomnější a aktuálnější než některé současné hudební projevy.