Moc jsme nikoho nezajímali, říká spoluzakladatel Přirozených Pavel Šmíd před výstavou v Domě umění

Na výstavu v Domě umění, která bude otevřena za pár dní, už jsem jedním okem nahlédl během příprav, díla skupiny Přirození mě vlastně baví až teď po třiceti letech, tehdy v mých jednadvaceti letech jsem jim moc pozornost nevěnoval. Možná jsem nějak dospěl, netuším… V roce 1989 mě zaujal hlavně ten název skupiny, v ostravské umělecké komunitě to bylo dosti o „volných vztazích“, tak jsem to bral především s erotickým podtextem. A moc jsem nedokázal vnímat ty řeči o přirozenosti, identitě a vůbec celé to filozofování, jak jsem to zaslechl třeba od Jana Balabána. Ctil jsem ale, že tomu dáváte tu vážnost jako Tvrdohlaví, 12/15 a další tehdejší umělecké skupiny, jen jsem na ty teorie neměl hlavu. Jak jsi vnímal název skupiny ty? A kdo ho vlastně vymyslel?

Kdo vymyslel název, to si nepamatuji. Toho rozumování po hospodách bylo hodně. No hodně, telefony nebyly, pravidelně jsme se scházeli, tuším ve středu, buď v hospodě U Rady anebo ve Stodolní ulici ve vinárně U Sudu. Nebo v hotelu Odra (dnes Brioni), v Nošovické i jinde, kam jsme se prostě vešli. Odra byla II. cenová skupina, tam jsem chodil nerad. Musel se dávat kabát do šatny a vůbec, personál nás tam neviděl rád, i když nevím proč. Hlavně my s Helenou jsme byli vlastně děcka. Alespoň já si tak často připadal.

O tom mluvím, také jsem se cítil jako vyjevené děcko a nikdy by mě nepadlo, že jsi měl podobné pocity, spíš jsem k tobě jako o téměř čtyři roky staršímu obdivně vzhlížel. S bráchou Petrem jsme tehdy hlavně hráli takové naivní rádoby „protestní“ divadlo. Na legendární výstavě Ahoj lidé v květnu 1989 pod Frýdlantskými mosty jsme předvedli rakvičkovou loutkárnu, nějakou hříčku o blbých policajtech. Pokud si pamatuji, tak na téhle akci jste všichni vystavovali sami za sebe a o Přirozených nepadlo ani slovo, anebo se pletu? Kdy vlastně skupina přesně vznikla, na jaké první výstupy Přirozených si pamatuješ?

V podchodu na akci Ahoj lidi jsme jako skupina skutečně nevystavovali. Další společné „výstupy“ byly snad jen tři. Výstava v Divadle Antonína Dvořáka v roce 1990, pak na Černé louce a v roce 1992 v Ostravském muzeu, no víc si nevybavuju. Skupina fungovala krátce, pokud vůbec. Navíc myslím, že na všech výstavách vystavovali s námi i jiní, například Zdeněk Kus, Petr Kočica, Radim Šupčík, Elli Tiliu Motýlová i další. Už v říjnu 1990 jsme se s Helenou stěhovali do Prahy.

Pavel Šmíd v roce 1989. (Foto: archiv GVUO)

Mám pocit, že skupina Přirození tak trochu doplatila na svůj vznik až těsně před revolucí, protože ten revoluční kvas všechno rychle relativizoval. Každý najednou směřoval jinam, ty jsi s manželkou Helenou vyrazil za vzděláním do Prahy, Jiří Surůvka se zamiloval do role kabaretiéra, Daniela Balabána pohltila myšlenka ostravské akademie umění, Jan Balabán propadl naplno psaní… Kdyby skupina vznikla třeba už v roce 1985, nebyl by dnes její význam zásadnější?

Myslím, že skupina vznikla, kdy měla. Význam bych nepodceňoval, ani nepřeceňoval. Moc jsme nikoho nezajímali, nám to bylo celkem fuk. S tehdejším establishmentem nikdo nechtěl mít nic společného. Jestli to může někoho oslovit dneska, je otázka, na kterou snad odpoví výstava v Domě umění.

Jaká jsou pouta dnešních Přirozených? S „kurátorem“ skupiny Vladislavem Holcem chodíš na pivo pokaždé, když se objevíš v Ostravě, ale co ti ostatní?

S Vláďou Holcem se vídám nejčastěji. Byli a jsme jeho častými hosty v Beskydech i u něj doma. Bydlí totiž kousek od nádraží, což je nejblíž od Prahy. Dan Balabán a Hanka Puchová často vystavují v Praze, takže se poměrně vídáme. No a Zdeněk Janošec Benda, to je taková ostravská stálice.

Jaká díla v Domě umění vystavuješ? A můžeš jmenovat jedno, k němuž se váže nějaký podstatný zážitek z oné přelomové doby?

Nevím konkrétně, co bude v Ostravě vystaveno. Možná tam bude Zlatá kapibara. To je takový zparchantělý kůň. S Helenou jsme si dali takový legrační úkol, udělat návrh na pomník v Ostravě. Jakože koně. Helena ho skládala z větví a já ho vytvaroval pomocí starých prkýnek, juty, klihu a nalezené čelisti kdoví jakého zvířete. Kůň z toho rozhodně nebyl, tak jsme to pojmenovali kapibara. O ní jsme totiž nevěděli nic, ani jak vypadá. Jan Balabán o tom pak psal ve sloupku v Lidových novinách. On to pojal jako důkaz, kam to dojde, když se někdo v Ostravě pokusí o patos.

Teď bud kapku osobní. Když vzpomínám na konec osmdesátých let v Ostravě, vybaví se mi napřed jedna nekonečná pařba. Pivo, pivo, pivo a pivo, dost často i čučo, rum jsem nepil. A až pod hladinou tohoto jezera lovím všechno to, co se tehdy v té generační komunitě dělo uměleckého. Vztahy mě tehdy ve dvaceti zajímaly více než samotné umění, to jsem považoval jen za jakýsi podpůrný prostředek k navazování nových kontaktů a k vymezování se vůči normalizaci. I básně jsem psal hlavně proto, abych zaujal nejbližší okolí anebo si rýpnul do režimu. Výsledkem je, že si z ateliéru od vás Šmídů, z domu Vladislava Holce, z výstav na haldách, z podchodu i odjinud, kde se něco dělo, pamatuji hlavně to lidské. Mnohem méně pak samotná díla. Nikdy jsem o tom spolu nemluvili, jak jsi to měl ty?

Kromě toho lidského, o čemž mluvíš, jsem měl já osobně jednu velkou ambicí, a to dostat se na AVU v Praze.

Což se hned po revoluci v roce 1990 podařilo, AVU jsi absolvoval v ateliéru Jiřího Sopka. Kurátorka výstavy v Domě umění Renata Skřebská mi k otázce, proč udělat zrovna výstavu Přirozených, napsala: „Není to sentiment, ale snaha ukázat nesmírně kvalitní umělecká díla, která nikdy nebyla takto prezentována.“ Věříš také na nějaké vnitřní pouto všech těch vystavených děl? Anebo je to spíš přání kurátorky?

O kvalitě vystavených věcí si netroufám diskutovat ani teď, ale ani po vernisáži. To musí posoudit jiní.

Z výstavy v bytě u Šmídů, asi rok 1988. (Foto: archiv GVUO)

Literatuře z této éry se výstava nevěnuje, tedy s výjimkou Milana Krupy. Jeho básně jsem v roce 1989 považoval za možná vtipné říkačky, ale tvrdil jsem, že ke skutečné poezii mají daleko jako třeba Paříž k Uralu. O dvacet let později jsem pochopil, že některé jeho básně jsou výsostnou poezií a připravil Krupovi knižní výběr To pivo je mým topivem (Kalich. Praha, 2011). Výtvarné umění skupiny Přirozených si také netroufám hodnotit, ale v návaznosti na Krupu se zeptám, zda někdo z Přirozených ve tvých očích po třiceti letech nějak výrazně vyrostl. A naopak, cítíš i nějaká zklamání?

Nikdo mě nezklamal. Před každým z nás je ještě dlouhá cesta. Věřím, že se toho ještě hodně stane.

Tak samozřejmě, každý den se něco stane, třeba na úterní vernisáži v Domě umění. Jak si teď pár dnů před akcí představuješ to reálné setkání Přirozených po třiceti letech? Nebudou tam přitom všichni, jeden z nejzajímavějších členů skupiny Jan Balabán předčasně zesnul v dubnu 2010.

Já si raději nic nepředstavuju. Honza nám všem určitě bude chybět, a to nejen na vernisáži. Určitě se budeme rozpačitě usmívat.

*

Přirození (ostravští divocí). Výtvarní umělci Daniel Balabán, Zdeněk Janošec Benda, Petr Pastrňák, Hana Puchová, Jiří Surůvka, Pavel a Helena Šmídovi a literát Jan Balabán. Kurátor: Renata Skřebská. Dům umění v Ostravě. Výstava bude k vidění od 21. 9. do 31. 12. 2022. Vernisáž se koná 20. září v 17.00 hodin.