Janáčkova filharmonie na rozcestí: Zahajovací koncert ukázal, že nový koncertní sál je nutností, nikoliv rozmarem

Geniální ruský skladatel Dmitrij Šostakovič svou Symfonii č. 7 C dur op. 60 napsal v roce 1941. Část kolosálního díla vznikla přímo v obléhaném Leningradu, kde skladatel zůstal s obránci města. Další věty Šostakovič dokončil v Kujbyševě, kde byla také prvně provedena pod taktovkou dirigenta Samuila Samosuda. Příznačné je, jak byla (nejen) tato kompozice zneužita ruskou propagandou jako dílo manifestující boj a vítězství sovětského lidu nad nacismem. Z osobních výpovědí Šostakoviče totiž vyšlo najevo, že první větu koncipoval jako memento masovým stalinským represím. Název Leningradská jí paradoxně vymysleli ve Spojených státech amerických o rok později, kde zazněla ze všech rozhlasových stanic Ameriky v pojetí slavného dirigenta Toscaniniho.

Je dobré dívat se na události a činy nezkresleně. Šostakovičovu hudbu lze chápat a interpretovat jako podobenství doby, lidí, prožitků a emocí. Je to fascinující umělecké proroctví o ruské mentalitě, o hledání pravdy, duše a krásy. Statečný osobní souboj s marností, zlobou a špatností. Také v současnosti, kdy mnoho lidí z pouhého strachu, lhostejnosti či naivity nadržuje agresorovi a věří lhářům, je důležité poznat, kdo stojí na správné straně.

Ze zahajovacího koncertu sezony JFO. (Foto: Martin Straka)

Člověku se nechce věřit, že v Ostravě existuje politická síla usilující o získání jistého procenta voličů příslibem bojkotu stavby, která může změnit sociokulturní a společenský profil Ostravy na celé století dopředu. Ale ona zde je a zvolila si ubohý a potměšilý způsob nečestného boje o přízeň. Mám samozřejmě na mysli onu smělou architektonickou vizi a projekt Stevena Holla. Když člověk neví, kam se přiklonit, není špatné se ohlédnout do minulosti. Nejsou tak dávno časy, kdy kultura byla jedním z uzlových bodů a hlavních cílů českých vlastenců. Spojovala, nikoli rozkližovala a štěpila národ. Z iniciativy českých vlastenců se například zrodila myšlenka stavby Národního divadla, kterou prezentoval stavovskému výboru českého sněmu 29. ledna 1845 sám František Palacký.

Iniciativa stále ještě současného primátora Macury vede Ostravu tam, kam skutečně patří. Mezi města, jež se mohou prezentovat kulturní nabídkou evropských kvalit. Metropole, kam se jezdí na zkušenou, jak se v Ostravě dělá divadlo, anebo proto, že zde vystupují přední světoví umělci, kteří do okolních měst s určitostí nikdy nezavítají. Mařit tuto vizi je v příkrém rozporu s opravdovou a upřímnou snahou o lepší a důstojnější život. Je to samozřejmě i chatrně skrývaná ukázka pohrdání zdejším obyvatelstvem a jeho šancí naplnit i něco víc než jsou fyzické lidské potřeby.

Šéfdirigent Vasilij Sinajskij. (Foto: Martin Straka)

Známe tohle nicnedělání, pro něž žijí vyvolení. Některé jsme v minulosti ve vrcholných komunálních funkcích už zažili. Netřeba repetic ani reparátů. Janáčkovu filharmonii svůj lid vezdejší nezapírá. Kamkoliv přijdu na její koncert, ať je to ve spojení s Jaromírem Nohavicou, Davidem Kollerem či s klasickými umělci, vítají tento orchestr bouřlivé ovace diváků. Největší špičky české populární hudby o něm hovoří s respektem a volí si Janáčkovu filharmonii k nejzásadnějším projektům.

Opravdu se chceme dožít situace, že se budeme stydět za to, v jakých podmínkách naše vlastní kultura živoří? Kdo si to vezme na svědomí?

Ze zahajovacího koncertu sezony JFO. (Foto: Martin Straka)

Koncerty v Gongu jsou samy o sobě provizorium. Akustika této auly není pro hudební produkce dobré řešení. Když se ještě provozovatelé Dolních Vítkovic rozhodnou v tentýž den uspořádat paralelně jinou venkovní produkci, jak to může dopadnout? Nešťastně se to takto projevilo během zahajovacího koncertu Janáčkovy filharmonie. Střecha Gongu je jako konzerva, přenáší zvuky zvenčí, a tak se do pianissima orchestru nesly rozmazané tóny, které do symfonie ruského mistra s jistotou nepatřily. Jakoby toho nebylo příliš, našlo se několik neomalenců, kteří začali kdesi za stěnou řinčet příbory a talíři. Arogantní jednání hodné zápisu do knihy přání a stížností nebo spíše trapasů a kuriozit.

Provedení pana šéfdirigenta Sinajského a Janáčkovy filharmonie bylo impozantní a svědčí o zodpovědné přípravě a náročném hledání vlastního tvaru. Naštěstí v tomto orchestru jsou lidé, kteří se jen tak něčeho nezaleknou. První věta byla místy poznamenána hledáním hledání přesného rytmu a souhry. Sinajskij zpočátku volil energické tempo, variace naopak koncipoval poněkud pomaleji, než bývá zvykem. Škoda oněch nesrovnalostí v rytmickém ostinatu, ale v podmínkách, které během koncertu panovaly, by se nehrálo komfortně nikomu.

Ze zahajovacího koncertu sezony JFO. (Foto: Martin Straka)

Scherzo druhé věty bylo vystavěno famózně, chorál následujícího adagia vyzněl jako panteistická modlitba i smuteční hudba. Velkolepě i odhodlaně. Víceznačné finále na závěr skutečně připouští různý výklad, ale jedno je téměř jisté. Tohle je opravdu nejslavnější a nejzásadnější symfonie 20. století.

Šostakovičova hudba na rozdíl od většiny dobové i současné produkce geniálně odrážela skutečnost a realitu. Bez přetvářky, bez iluzí a manipulativních technik.

Ze zahajovacího koncertu sezony JFO. (Foto: Martin Straka)

Zahajovací koncert se stal nechtěně ilustrační ukázkou toho, jak zoufale a nutně tento orchestr, respektive celá ostravská kultura potřebuje nové a reprezentativní zázemí. Jistě. Dá se to zvládnout i v provizoriu, za podmínek více než obskurních. Ale zaslouží si mnohem víc. Není jejich vinou, že si naše společnost nedokáže udělat jasno o kulturních prioritách. Zkusme to ještě jednou. Klidně s hudbou Dmitrije Šostakoviče. To by bylo, abychom se jednou nedopátrali, čí jsme, jestli vůbec jsme.