Česká scéna Těšínského divadla potvrzuje novým muzikálem Divá Bára svůj vzestupný trend

S choreografií pomáhal Martin Pacek, jeden z předních českých divadelních choreografů. V tomto případě jde o sázku na jistotu, stejně jako u muzikálu Kubo a jeho choreografa slovenského původu Jano Moravčíka. Pod dramaturgií je podepsána Alice Olmová, dramaturgickou spolupráci poskytl i ředitel a šéf České scény Petr Kracik.

Těšínské divadlo svými muzikálovými tituly ukazuje, že i činoherní soubory mohou úspěšně překračovat hranice žánrů. Jestliže při premiéře muzikálu Kubo pomáhali souboru české scény i hosté, u premiéry Divá Báry najdeme na jevišti jediného herce neuvedeného na soupisce hereckého souboru – představitele mladého studenta Ondřeje Vlčka hraje, a velmi dobře, Kryštof Malec.  Česká scéna Těšínského divadla své vysoké ambice potvrzuje tím, že na pověstné dílo stačí vlastními silami. V hudební složce (nastudování Karel Cón) sice vidíme hrát hostující trio Tomáš Reichel (basa), Václav Kršek (housle) a David Kupka (klavír), nikoliv velký orchestr, jaký hrál při brněnské premiéře před mnoha lety, ale i tento svým způsobem minimalismus k doprovodu písniček a scén, ve kterých se tančí, stačí.

Z muzikálu Divá Bára. (Foto: Karin Dziadek)

O díle autorů adaptace Divé Báry Boženy Němcové už toho bylo napsáno hodně. Důležité je však zejména Uhdeho pranýřování lidské jinakosti a pronásledování jedince, který se vymyká celku vlastní lidskou originalitou, i jasné vtělení naděje do mládí a lásky. K těmto třem tématům se upíná českotěšínská inscenace jako k hlavním. Tím je dáno i jisté dramaturgické zestručnění původního textu.

Hlavní devizou inscenace je scéna spolu s kostýmy scénografa Jaroslava Milfajta a také herecké a pěvecké výkony. Jaroslav Milfajt umístil do středu jeviště jakousi klec, která slouží jako salaš i umrlčí komora. Umně pracuje s bílým zadním horizontem, ve kterém vytváří vzdušné proudy i barevné světelné kompozice.

Režisér Stanislav Slovák vede herce jednak ke kolektivním sborovým výstupům, ve kterých vyjadřuje sílu davu i sílu zpozdilosti a lidské omezenosti, jednak k propracovaným hereckým sólovým partům. Právě těmi pak jednotliví účinkující zdařile vykreslují charaktery a povahy jednajících postav.

Z muzikálu Divá Bára. (Foto: Karin Dziadek)

Výbornou práci odvádí dvojice představitelek titulní postavy a její kamarádky. Bára Vidomská propůjčuje své Divé Báře jak tělesné předpoklady, kterými přitahuje muže z vesnice stejně silně jako je svým chováním odpuzuje. Herečka se pohybuje po scéně jako vítr, který dokáže vyvracet stromy z kořenů – a přesně takovou Báru Milan Uhde napsal. Vidomská pro svoji divou Báru snadno získává přízeň publika. Věrohodně hraje jak rovinu sympatií, tak antipatií k postavám, které Báře bud rozumí, a tím pomáhají, nebo naopak ubližují. Vysoká úroveň pohybových předpokladů jde pak ruku v ruce s pěveckými schopnostmi.

Téměř stejné superlativy lze vztahovat i výkonu představitelky Elišky, Bářiny kamarádky. Eliška Adamovská prozrazuje průpravu nejen hereckou, ale i pěveckou a taneční (milovníci folkloru mohou znát její úzké spojení se špičkovým ostravským folklorním souborem Hlubina). Na jevišti dokáže vytvořit silné dramatické napětí jak v první části před přestávkou ve scénách, ve kterých je přesvědčována, aby se provdala za správce, hlavně však v závěru hry, kdy sice zdánlivě podléhá silnému tlaku ze strany faráře a správkyně farnosti Pepinky, aby nakonec projevila odpovídajícími hereckými prostředky sílu ryzího lidského charakteru. Obě herečky spolu výborně odezpívají společný duet a Bára Vidomská dává navíc sólové písni o kapkách deště rozměr skutečného hitu.

Třetím vrcholným výkonem je herecká kreace Petra Sutorého v roli správce Slámy. Zpočátku skromně se upozaďující herec pomalu přidává své postavě na síle a dynamičnosti projevu, aby pak v taneční a pěvecko-herecké kreaci nechal vyznít své nadšení nad nadějí možného získání mladé a krásné nové manželky. To však ještě není vrchol hereckého výkonu: ten přichází ve hřbitovní scéně a v následující režijně skvěle vystavěné mizanscéně správcova pominutí mysli. Všichni tři shora jmenovaní si hlasitě říkají o nominace na Cenu Jantar v muzikálové kategorii.

Z muzikálu Divá Bára. (Foto: Karin Dziadek)

Silný dojem zajisté nechává v divákově duší i představitel Pavla Tomasz W. Przybyla. Škoda jen nedostatečné práce režiséra s hercem, režiséra, který by dokázal Przybylovu expresivitu udržet na uzdě a pomohl tak herci ke skutečnému hereckému oblouku postavy. Przybyla si totiž hned v prvních okamžicích, kdy se v ději objeví jeho postava, vystřílí munici. Je totiž zbytečně brzy silně agresívní, místo aby na začátku upřednostňoval spíše projevy vášně a mužské touhy a až po Bářině definitivním odmítnutí dal průchod skutečné nenávisti. Škoda. Jinak by to byl čtvrtý nejvýraznější výkon inscenace.

Výborný je Zdeněk Hrabal jako Starosta, vysoký standard si nadále udržuje Miloslav Čížek jako Farář. Z ženských představitelek se těmto dvěma nejméně vyrovnávají Markéta Slowiková jako Pepinka a Adéla Krulikovská v roli Vlčkové.

Z muzikálu Divá Bára. (Foto: Karin Dziadek)

Zajímavý výkon předvádí Ondřej Frydrych coby Myslivec. Nemá sice mnoho textu, ale dokáže z minima vytěžit maximum. Frydrychovi stačí řeč těla. Jeho pohyb je mírně zpomalený, tělo je drženo zpříma, pohled neústupný. Tím vším Frydrych skvěle podtrhuje záhadnost a nebezpečnost postavy Myslivce a hlavně, v samotném závěru, celému průběžnému chování nasazuje pověstnou královskou korunku jako skutečný hrdina a vítěz dobra nad zlem. Ano, právě zde se inscenace nejvíce přibližuje k pohádce, kterou také mimo jiné Milan Uhde do Divé Báry vepsal.

Celek účinkujících doplňují Lenka Waclaviecová jako Starostová, Miroslav Liška v roli skutečného Bářina otce Jakuba, Zdeněk Klusák coby Vlček, Vítězslav Kryške, který hraje Kroupu, a Dominik Grácz se svým hospodským Bendlem.

Jako jedinou rezervu, týkající se kolektivního výkonu, lze zmínit nepříliš sjednocené společné pasáže textu. Začátky vět se nedaří nasazovat v čistém unisonu, což se ale důsledným soustředěním všech dá lehce napravit.

Divá Bára má předpoklady stát se dalším diváckým hitem České scény Těšínského divadla a celkovou kvalitou opět vyvrací nespravedlivou pověst oblastního divadla nevalné úrovně. Inscenace jako taková ukazuje skutečný potenciál souboru. Lze si jen přát, aby tento vzestupný trend nadále pokračoval.