Tereza Agelová: Divadlo pro děti a divadlo loutek, to jsou úplně samostatné a odlišné kategorie

Před několika dny jsem se dozvěděl, že ostravské Divadlo loutek má novou dramaturgyni…

Ano, nastoupila jsem začátkem roku 2022, protože divadlo bylo nějakou dobu bez dramaturga a byla jsem tady už tak trošku na zkoušku při zkoušení Vánoční hry.

Budete-li souhlasit, rád bych vás v tomto rozhovoru představil čtenářům Ostravanu a zároveň bychom zmínili premiéry nadcházející sezóny.

Určitě.

Jak jste se připravovala pro tuto funkci?

Studovala jsem dramaturgii na JAMU pod vedením pana profesora Kovalčuka. Když pan profesor zemřel, nastoupil pan docent Horoščák, u kterého jsem studium absolvovala. V posledních dvou letech magisterského studia jsem si ještě vzala dramatickou výchovu, kterou jsem studovala u paní Radky Mackové. Pak jsem ještě jela v rámci studijního programu Erasmus do Polska do Wroclawi na loutkářskou katedru, kde jsem zůstala po celý rok, protože jsem měla zájem o loutky, což se projevilo i na mé magisterské práci.

Výčet vašeho vzdělání je velmi potěšující. Zejména ta poslední zmínka o Wroclawi. Na JAMU, pokud se nemýlím, speciální loutkářský obor není. A pražská katedra loutkového a alternativního divadla na DAMU nemá takový věhlas jako wroclawská loutkářská studia. Dramaturgové v loutkových divadlech v České republice jsou buď lidé starších ročníků, kteří si ještě pamatují léta klasického loutkářského vzdělávání, nebo mají vystudovanou spíše činoherní nebo filmovou a jinou dramaturgii. Co vy si sama myslíte o dramaturzích v loutkovém divadle, kteří nemají loutkářskou specializaci?

Záleží od případu. Může být rozdíl už při výběru látky pro inscenaci nebo při práci s textem. Myslím si, že když tuhle práci dělá někdo, kdo neví, co všechno je možné brát ve světě loutkového divadla v potaz, může se lehce stát, že se mnohem více než je třeba objevují na jevišti „takzvané dramatické“ charaktery, loutky jsou v mašinérii činoherní dramaturgie semlety, ba dokonce z toho divadla mizí.

To, o čem teď mluvíme, se v dávnější i nedávné minulosti točilo i okolo ostravského Divadla loutek. Skuteční pravověrní loutkáři postupně vymírali a s jejich odchody souviselo to, co jste zmínila: postupné odcházení klasického loutkářského řemesla. Zároveň jste zmínila i dramatickou výchovu. To je obor, ve kterém se jeho absolventi dovídají mnoho o dětském vnímání světa. Myslíte si, že tyto dva obory, klasické loutkové divadlo a dramatická výchova, ba dokonce pedagogika, jsou skoro nutným základem profesního vybavení dramaturgů v divadlech loutek?

Není to nutně podmínka, ale může to být výhoda. Existuje spousta loutkářů, kteří sami přicházejí na to, že si, jak se říká, potřebují rozšiřovat obzory zrovna třeba těmito směry. A činí tak třeba v procesu dalšího vzdělávání. Loutka může být i pedagogická pomůcka, ale to už jsme krok od divadla. U loutkářství se děje něco, co v činohře ne, totiž že se mažou hranice mezi amatéry a profesionály, je to vidět na spoustě divadelních loutkářských festivalů. Všichni jsou jedna komunita a nikdo na nikoho nekouká svrchu.

Většina loutkových divadel hraje zejména pro děti. Představení pro školy, které se během jednoho dopoledne hrají i dvakrát, jsou hlavním zdrojem příjmů. Existují však také loutkářské inscenace určené dospělým divákům. Jak vy sama vidíte tento směr ze svého úhlu pohledu dramaturgyně ostravského Divadla loutek?

Často se dává rovnítko mezi divadlo loutek a divadlo pro děti. To jsou však úplně jiné kategorie a mohou se prolínat. Mezi laickou veřejností panuje názor, že divadlo loutek nemůže být divadlem pro dospělé. Konkrétně naše inscenace jsou také primárně určeny dětem, ale divadlo pro dospělé by v té naší mozaice nemělo chybět. Je to důležité i pro psychohygienu loutkoherců. Tato sezóna bude ještě téměř výhradně pro děti. Ale ta další už by měla obsahovat i tituly pro starší děti, středoškoláky a dospělé.

Dovedu si představit takové tituly maximálně dva v sezóně, a to už je skoro luxus …

Ano, souhlasím, ale je důležité, aby se proměňovaly. Mojí snahou bude, aby se do programu dostávaly inscenace, které řeší témata, co chceme otevírat právě dnes, tady a teď, protože právě takové mohou přitáhnout dospělé publikum.

Nebo věci, které obsahují genia loci, místní a regionální poetiku atd. Ostatně některé tyto inscenace tady byly skoro kultovní, například Z deniku Ostravaka. Zbývá zmínit hudbu v loutkovém divadle. Ta bývá velmi důležitá, proto je také v loutkářských souborech tolik muzikantů a zpěváků. U vás hrají na nějaký nástroj a zpívají skoro všichni. Proto v tomhle divadle vzniklo nemálo vydařených hudebně-loutkářských komedií pro všechny generace.

Ano, je to tak. Od 12. září začínáme zkoušet pohádku Ani ryba, ani krab. Tuhle pohádku jsem napsala na námět Pavla Gejguše, který ji bude režírovat. Bude v ní průřez hudebních žánrů. Má vlastně samostatnou hudební dramaturgii.

O čem to bude?

O ztrátách a nálezech. Je to o krabovi, který ztratil ulitu a vydá se na cestu, aby našel novou. Na cestě prožívá nejrůznější situace, orámováno je to příběhem otce a syna.

Nádhera! Jako bych to viděl: Podmořský svět, tajuplní živočichové, loutkářská kouzla! Už se těším!

Ano, loutkově pojatý podmořský svět. Loutky, co navrhla výtvarnice Vendula Tomšů, jsou nádherné, hudbu dělá Michal Sedláček, který se s režisérem Pavlem Gejgušem zná. A bude to pravdu průlet všemi možnými hudebními žánry. V textu jsou i hlubší věci, například to, jak otec zasvěcuje syna do svého řemesla oceánografa, o tom, jak je třeba se vyrovnat se situacemi, které znenadání vstupují do života, i o pochopení jinakosti. Premiéra bude 21. října.

Jaký bude další titul?

Navážeme na úspěšný projekt Bato a Lato určený nejmenším a nejmladším diváčkům. Stejně jako publikum, které zatím povyrostlo, povyrostly i postavičky Bato a Lato. Nyní se s nimi budou moci identifikovat dvouleté až čtyřleté děti. Během představení zmizí světlo a děti je spolu s Batem a Latem vydají hledat, proto i název Bato! Lato! Kde je světlo?! Hudbu bude dělat Daniel Skála, představení se odehraje na alternativní scéně. Režie se ujal opět Tomáš Volkmer a premiéra nás čeká 2. prosince.

Ale chtěla bych zmínit ještě jednu věc. Jsem doslova zavalena jednou věcí, kterou jsem si tady na sebe sama vymyslela a paní ředitelka spolu s Václavem Klemensem mi dovolili tu věc nastudovat a uvést v premiéře 14. září. Jedná se o můj text s názvem Dvě čárky. Moc se na realizaci těším. Inscenace je určena středoškolákům, ale i dospělým.

Prozradíte téma?

Řeší se otázky týkající se dívčího života. Otázky menstruace, antikoncepce, sexuální výchovy.  V obsahu jsou otázky, které se v těchto souvislostech řeší, například zdali je hormonální antikoncepce vhodná pro dospívající dívky. Odehrává se to v čekárně gynekologické ordinace. V hlavní roli uvidíte Karolínu Hýskovou a Annu Bangoura.

Jak vás tak poslouchám, je to záležitost určená především děvčatům. Co si z představení budou moci odnést kluci?

My to hodně určujeme právě chlapům (úsměv). Je tam téma rodičovství a zodpovědnosti. Vhled do cyklu dívčího a ženského světa. O tom kluci ve věku kolem patnácti let skoro nic neví. A je důležité s tím začít takhle brzy. Kluci se setkají s tím, co většinou vůbec neřeší, ale už brzy budou potřebovat odpovědi na otázky, které v jejich věku zajímají především holky a kteří mnozí řeší až v dospělém věku. Což někdy působí rušivě i v partnerském vztahu.

Když mi tu tak hezky a nadšeně vyprávíte, myslím si, že tohle představení by mohlo být nejen pro středoškoláky, ale už pro osmé a deváté třídy základních škol. To jsou ročníky, které bývají v divadlech tím nejproblematičtější publikem, neboť zaujmout tyhle už ne děti, a ještě ne dospělé lidi bývá velmi složitý úkol. Ale mělo by se to hrát často a pravidelně právě pro tuto věkovou skupinu. Ale ještě jedna otázka: řekla jste zkoušíme…Kdo jsou to my?

Já a moji tři kamarádi máme spolek, založili jsme ho nedávno, loni v létě, než jsem se v ostravském Divadle loutek objevila. Ta skupina vznikla právě pro realizaci projektu Dvě čárky a ještě jednoho projektu v Brně, Kápni božkou, který byl premiérován v červnu.

A teď tedy dále k sezóně 2022/2023. Třetí premiérou bude Malá čarodějnice Otfrieda Preusslera v režii Václava Klemense i v jeho dramatizaci. Scénu dělá nás výtvarník Tomáš Volkmer. Představení proběhne na hlavní scéně a bude určeno pro děti od tří let. Budeme se zabývat vývojem Malé čarodějnice od malé a drzé holky až po dospělou a zralou čarodějnici. Souvisí to v názvem sezóny, kterou jsem si tak nějak pro sebe nazvala „sezóna malých-velkých hrdinů“.  Celá ta sezóna je tak trošku o outsiderech, kterým nikdo moc nevěří, ale nakonec ukážou, že jejich slabost je vlastně síla…. Tohle téma tak trochu souvisí i se čtvrtou a poslední premiérou nové sezóny.

A to bude co?

Současná hra polské autorky Maliny Prześlugy. Představení uvedeme pod názvem Kdo neskáče, není holub! V originále jde o těžko přeložitelný název Dziób w dziób, tedy něco jako zobák v zobáku. Je to prostý příběh o partě holubů, která si o sobě moc myslí. Je mezi nimi jeden malý vrabec, kterého tak trochu utlačují. A protože se jeden z holub z party ztratí a malý vrabec jako jediný nevěří, že přišel o život, vydá se ho hledat. A přijde na to, jak se věci mají.

Vaše vyprávění o nové sezóně v Divadle loutek je velmi silnou pozvánkou do vašeho hlediště. Přeji tedy, ať je stále plné. A vám ať se v nové funkci daří.