Chvála Krnovu! Mejdan s legendárním bubeníkem Deep Purple nezklamal

Existuje hodně kapel, ale přes některé prostě nejede vlak. Když se řekne Deep Purple, shodnou se na nejvyšším hodnocení i lidé, kteří poslouchají diametrálně odlišné hudební žánry. Kapela si zejména v sedmdesátých letech díky sérii mistrovských alb In Rock, Fireball, Machine Head, Made In Japan, Who Do We Thing We Are, Stormbringer a Come Taste The Band vydobyla status jedné z nejlepších skupin na světě. Skvostnou sérii sedmi znamenitých desek (včetně živého alba Made In Japan, které mělo původně vyjít jenom v Japonsku!) doslova vychrlili v rozmezí neuvěřitelných pěti let.

Ian Paice byl odjakživa nedílnou součástí a hnacím motorem Deep Purple. Do kapely přišel hned ve formativním roce 1968, když vystřídal za bicími bývalého bubeníka Searchers Chrise Curtise. Živý debut si Paice s Deep Purple odbyl 20. dubna 1968 v dánském Tastrupu. Od té doby se jeho nekompromisně přesná, vynalézavá a energická hra stala jednou z poznávacích značek této legendy. Pro jeho hru byla vždy charakteristická nejen spolehlivá preciznost, neomylný rytmický instinkt, ale také vytříbená zvuková kvalita a stylová mnohotvárnost, s níž do hardrocku vnesl stylové prvky blues, jazzu, swingu a dalších hudebních žánrů. Paice je levák a jako jeden z mála hraje s kompletně levorukou bicí soupravou. V krnovské Kofole vystoupil Paice s kapelou Purpendicular, kterou v současnosti kromě něj tvoří zpěvák Robby Thomas Walsh, basák Nick Fyffe, kytarista Muris Varajic a klávesák Stophi Kogler.

Už před koncertem stála před vyhlášeným krnovským hudebním klubem početná základna skalních fandů spíše středních a starších ročníků. Úsměvy a vstřícné emoce se objevily na tvářích mnoha mužů a zejména dam, když dorazila suita vyznavačů Deep Purple z Hradce nad Moravicí, jejichž nejmladší členové měli teprve osm, devět a deset let.

Z koncertu kapely Purpendicular. (Foto: Marek Bogáč)

Krátce po půl osmé začal nefalšovaný hudební večírek, když početné obecenstvo zcela zaplněného klubu uvítalo kapelu náležitým řevem. Hned první pecka Highway Star nenechala nikoho na pochybách, zda nepůjde o nějaké obstarožní retro. Purpendicular na to vletěli pěkně zostra. Otvírák alba Machine Head zahráli jak se sluší a patří včetně obou kytarových a klávesových sólíček. Další song Walking in the Shadow of the Blues byl gentlemanskou přiznávkou spřízněné formaci Whitesnake. Do následující perly Hush už zpěvák Walsh zapojil sborovými vokály i publikum, což ostatně se značnou odezvou činil i nadále.

Nechyběla Lazy s parádním, hutným varhanním úvodem Koglera, kterého posléze vyzval na hudební souboj skvělý kytarista Varajic. Ten potěšil všechny přítomné tím, jak perfektně měl zvládnuté zásadní sólové linky. Varajic ukázal během koncertu brilantní práci s pákou a jeho improvizace byly skutečně strhující. Blýsknul se také kultivovaným barevným zvukem a šťavnatým vibratem. Jedno sólíčko si vystřihnul také baskytarista Fyffe, ale pozornost většiny se upínala pochopitelně k sametovým bicím značky Pearl, za kterými seděl v černých brýlích mistr Ian Paice.

Způsob, jakým bubenická legenda celý koncert odehrála, by se slušelo zvěčnit v hudebních encyklopediích jako dokonalý a ikonický. S takovou přesností, razancí a feelingem hraje Paice celý život a je obdivuhodné, že ho zvládá i ve věku, kdy se už většina jeho generačních vrstevníků důstojně odporoučela do hudebního důchodu, neřkuli hudebního nebe.

Z koncertu kapely Purpendicular. (Foto: Marek Bogáč)

Paice si každou píseň očividně užil a gurmetsky vychutnal. Jednotlivé sekvence si zpíval, artikuloval, byl neuvěřitelně aktivní a vypořádal se bravurně i s potíží, když mu v jeden moment upadla palička. Jeho brejky, stoptime a synkopické parádičky byly prostě nádherné a člověk by mohl poslouchat jenom jeho, aby odešel domů dokonale občerstven. Koncert Purpendicular vygradoval zejména písní Perfect Strangers, kterou už zpíval a skandoval kolektivně celý klub. Když se pak na závěr rozezněly nesmrtelné fláky Space Truckin´ a Smoke on the Water, zářil radostný a spokojený úsměv na tváři všech lidí v Kofola Music Club. Tyhle momenty prostě člověk v sobě bude mít schované pro všechny další dny.

Ian Paice si také přišel dopředu popovídat s fanoušky. Jsem úplně normální chlápek, prozradil na sebe. Mám rád Jacka Danielse, rád se koukám na fotbal a občas vyměním svou manželku, dodal s humorem a vzápětí vysvětlil, že s těmito muzikanty hraje rád, jelikož si užije spoustu legrace a zábavy. A pak už se rozloučil s Krnovem skvělou písní Stormbringer. Legenda nefalšovaná, pravá, nesobecká, nenafoukaná. Pravý rocker tělem i duší.

Z koncertu kapely Purpendicular. (Foto: Marek Bogáč)

Paice si zvolil dobré spoluhráče. Hráli spolu a na sebe, bylo vidět, že to není povrchní byznys, ale srdeční záležitost. Pochvalu si zaslouží také organizátoři za vynikající, čitelný a dynamicky kultivovaný zvuk. Vůbec si myslím, že by takovéto exkluzivní záležitosti měly být výsadou větších měst jako je Opava a Ostrava. Jenže ono je to jinak, chvála Krnovu, Kofole a Martinu Hradečnému.

Jediná věc, co mě trochu zklamala, byl klávesák, kterému se do hudebního souboje s kytaristou příliš nechtělo. Delší výměny ještě přijal, ale když ho Varajic pobídl k rychlejším výměnám improvizací, zahrál to do autu. Větší nasazení by neškodilo.

Zpěvák Walsh mě velmi příjemně překvapil, odvedl báječný výkon s velkým nasazením, zvládl i nejtěžší pasáže ve výškách, po celý koncert perfektně komunikoval s publikem a dokonce přijal z publika od jednoho diváka i ukrajinskou vlajku, což bylo gesto, které nemusel vůbec dělat. Pouze řekl, nemáme s tím problém. Ukrajina má naši podporu. Sklidil za to potlesk a několik písní pak odezpíval s ukrajinskou vlajkou na ramenou. Podpořit stát, který je agresivně napaden jinou zemí, je prostě normální a bylo hezké vidět, že stará dobrá Anglie v tom má naprosto jasno. Možná by muzikanti věnovali tichou pietu královně Alžbětě, jejíž odchod na věčnost nastal právě během vystoupení Purpendicular. Určitě by své milované královně však hráli na rozloučenou a kdo věděl, určitě v tu chvílí byl myšlenkami v Anglii a loučil se…

Každopádně je jisté, že by Ianova královna byla na svého rockového bubenického veterána pyšná. Poctivé anglické věci, včetně hudby, uměla vždy ocenit svým výstižným never complain, never explain.