Varovný hlas je slyšet v obrazech Václava Buchtelíka vystavených v ostravské Galerii ZaZa

Had, jenž ti sedí na srdci
jak vladař na královském trůně,
má na jedné a téže struně
své „nikoli“ a svoje „chci“.

…

Dekadentní poezie promlouvá ve vystavených malbách přesto, že podle samotného autora nebyla báseň vyloženě předlohou vystavenému dílu, ale spíše v ní našel výstižné pojmenování pro svůj záměr.

Václav Buchtelík básní obrazem i slovem a v jeho díle lze vysledovat hluboký zájem o klasické i současné umění. V obrazech se setkává svět starých mistrů, romantických básníků s aktuální scénou frustrovanou stavem světa, nad vážností archetypů i obyčejným člověkem se ční kostelní věže.

Sluneční světlo umocňuje naléhavost celého dění, žhne v barvách svítání i soumraků, není však možné nepostřehnout zneklidňující a tísnivou atmosféru kritického momentu. V protilehlých rozích galerie se objevují dva malé diptychy, umístěním podrthují diagonální schéma dominující celé výstavě.

Z výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Aleš Honus)

V pravém úhlu se otvírá na jedné straně scéna jako z obrazu Diega Velásqueze, Venuše je však mimo svou krásu obdařena dlouhým hadím krkem, hlava je v nedohlednu, snad vstupuje do zrcadlového prostoru nabízeného andělem, možná z rámu úplně uniká. Je to hlas lásky, co promlouvá pomyslným varovným hlasem, který se nese výstavou?

…

Když hledíš roztouženě v dálku,
když podíváš se na rusalku,
zub řekne: „Zúčtuj se vším dřív!“

…

Napětí koexistuje s marností podobně jako se vedle sebe objevují pastózní štětcová malba a čisté, až grafické plochy, siluety šablonovitě a staticky čelí živému tetelení světla a stínů. Ve všech obrazech je přítomné v nějaké podobě intenzivní i zneklidňující záření, některé z nich jsou ozářeny sluncem, v jiných vyzařují zvláštním způsobem samotné subjekty a objetky malířova zájmu. Plane a žhne zde určitá naděje prostupující celým sdělením, neskrytá je však i přítomnost rozkladného ohně a působení dotěrných plamenů, jízlivosti, animální podstaty lidské bytosti, která tak ráda projikuje vlastní zvrácenou povahu do zvířecí říše.

Listovím stromů prosvítá svět člověka v náboženských i společenských konceptech, hlas přírody, dotěrné zmije, zubícího se paviána nebo obřího dravce nelze přeslechnout. Václav Buchtelík však dle svých slov symboliku svých obrazů mechanicky nekonstruuje, spíše se v symbolech inspiruje a jejich významy nechává volně působit již v procesu tvorby.

Václav Buchtelík vystavuje v Galerii ZaZa. (Foto: A. Honus)

…

Ploď děti, pracuj na úhoru,
piš verše, tesej do mramoru,
zub řekne: „Budeš večer živ?“

…

Paradox a dichotomie prostupují výjevy podobně jako důraz kladený na polaritu barevnosti i světelnosti, kontrast. Malířův tvůrčí duch a umělecké sebevyjádření evidentně úspěšně čelí výsměchu marnosti, tísnivost dekadentního myšlení se však v obrazech nezapře, ani to zřejmě není záměr.

Ve svém úvodním slovu na vernisáži hovořil Daniel Balabán, profesor, z jehož ateliéru vzešla již řada výrazných osobností současné scény, o tom, že pozoruje polarizaci i v aktuálním společenském a politickém dění i o postapokalyptické atmosféře, která prostupuje všemi médii. Z jeho pohledu však není zachycena v biblickém očekávání, je něčím trvalým a bezútěšným, stavem světa, z nějž není východisko. Dekadentní postoj je pak reakcí na tento stav. Motivy obrazů se přitom jasně k náboženství vztahují, je zde anděl, kostel, archa i had spouštějící se z koruny stromu, muž a žena. Širší souvislosti a vztahy mezi nimi však Václav Buchtelík příliš neodkrývá a sám říká: „To, co je pro mě důležité, to pro vás důležité třeba vůbec být nemusí.“

Václav Buchtelík vystavuje v Galerii ZaZa. (Foto: A. Honus)

…

Ať člověk pro cokoli žije,
ať tráví čímkoli svůj čas,
vždy uslyší ten drsný hlas
své dotěrné a kruté zmije.

Václav Buchtelík pochází z Petrovic u Karviné. Těžiště jeho tvorby leží v malbě, tvoří ale i koláže či instalace, což se v jeho obrazech nezapře – náměty se vrství jeden přes druhý, apokalyptické výjevy doplňují postavy z malířova osobního života. Výjevy z mytologie i obyčejné okolní a žité krajiny, velké příběhy se snoubí s intimními vztahy. V jejich čtení zůstává divák svobodný, ale i osamocený. V působení tísnivé naléhavosti se momenty zastavené v čase jeví monumentálně a přitom nestále a pomíjivě. Přítomnost tichého pozorovatele, tvůrce a scénáristy i scénografa je téměř hmatatelně cítit a v této dusné atmosféře i drobný šum připomíná dunivé syčení řečeného hada.

Z výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Aleš Honus)

Jaké je vlastně jeho poselství? Vede k moudrostí, či svádí na scestí, mluví o štěstí, nebo neštěstí? V citované básni je dotěrným a krutým hlasem marnosti, ve vystavených obrazech je však pomíjivost zakonzervována vůlí autora v širším kontextu, který se v galerii otevírá každému, kdo má odvahu vstoupit a nabízená sdělení na sebe nechat působit, hledat řešení nebo se třeba jen inspirovat výrazem umělcova záměru.

Václav Buchtelík: Slyš ten drsný hlas své dotěrné a kruté zmije. Galerie ZaZa, Sokolská 1758/4, Ostrava. Výstava je k vidění do 28. října 2022.