Potřeštěné zahájení 104. divadelní sezony v NDM: Zdařilá satira, skvělé ochutnávky a nevyrovnané šance

Jakže to říkal Jan Werich o tom divadle? Že je od slova diviti nebo dívati se? Ať už tak, či onak, sobotní první galavečer Národního divadla moravskoslezského zajistil, že se obě slovesa pohodlně usídlila vedle sebe. Občas se sice trochu prala o pozornost, ale i to k divadlu patří. Místo na slunci chce každý stejné, ale někteří by rádi větší.

Slavnostní galavečer byl tradičně koncipován jako pestrá ochutnávka ze současné nabídky NDM. Na programu tak byly ukázky z nedávných i teprve chystaných premiér operních, činoherních, baletních a muzikálových inscenací. Celé to začalo v Divadle Antonína Dvořáka, kde na lidi čekala havířská dechovka a herci souboru činohry Petr Houska, Jiří Sedláček a František Strnad. V hasičském stejnokroji, připraveni zvládnout jakýkoli problém. Třeba když vypadne proud, což se opravdu stalo a naši hasiči ho řešili na pódiu.

Jiří Sedláček udílí pokyny divákům. (Foto: Martin Kusyn)

Větší polízanice přišla, když se losoval výherce soutěže pro předplatitele NDM a během výpadku elektřiny se ze skleněné koule ztratily všechny lístečky, až na jeden jediný. Něco vám to připomíná? Už jsme doma. Herecká šaráda v Divadle Antonína Dvořáka byla ukázkou z plánované inscenace Hoří, má panenko.

Kromě těchto nezbedných vsuvek se pochopitelně hlavně zpívalo a tančilo. Ukázky z oper Bedřicha Smetany, Richarda Wagnera, Jaroslava Křičky nebo Viktora Ullmanna nemusely nikoho přesvědčovat o tom, jak pestrá je dramaturgie operní scény. Byly vybrány části, které dokázaly zaujmout nebo pobavit.

Takafumi Tamagawa a Shino Sakurado v ukázce z Louskáčka. (Foto: M. Kusyn)

Také ochutnávky z nabídky baletu byly velmi lákavé a pestré, ať už v oblasti tradičního baletního umění, nebo moderního scénického tance. Po první části, která vyvrcholila grandiózním sborovým závěrem z Wagnerova Tannhäusera, se obecenstvo za doprovodu havířské kapely přesunulo do Divadla Jiřího Myrona, kde po krátké pauze program pokračoval ukázkami baletu a muzikálu.

Veronika Rovná jako Mařenka z Prodané nevěsty. (Foto: M. Kusyn)

Druhá divadelní scéna nabídla čísla z blížících se premiér muzikálů Producenti a Jonáš a tingl tangl. Obě byly velmi slibné. Nechyběly také stávající nedávné realizace jako původní ostravský muzikál Harpagon je Lakomec? povedeného trojlístku autorů Urbánek-Krhut-Štěpánek, skvělý muzikál Květiny pro paní Harrisovou nebo nepřekonatelná West Side Story všemi milovaného Leonarda Bernsteina.

Tomáš Krpec a Lukáš Vlček v ukázce z chystaných Producentů. (Foto: Martin Kusyn)

Spolu s muzikálem byly představeny další baletní inscenace jako úžasné Mahlerovy vzpomínky nebo Štědrinovo-Bizetova Carmen v choreografii Jiřího Pokorného. Končilo se potleskem vestoje okolo desáté a závěrečným přípitkem na pódiu, čímž bylo oficiálnímu zahájení 104. divadelní sezóny učiněno zadost.

Tomáš Savka v ukázce z chystané novinky Jonáš a tingl tangl. (Foto: Martin Kusyn)

Diváci si nepochybně užili spoustu legrace a potěšili se krásnou interpretací ať už pěveckou nebo taneční. K dívání toho bylo skutečně ažaž. Jak jsme v úvodu naznačili, někdy se divák nestačil také divit. Nejvíc tomu, proč se činohra prezentovala vlastně jen hasičskou taškařicí z chystané premiéry Hoří, má panenko. S touto byť povedenou satirickou fraškou si u konzervativněji smýšlejícího publika trochu zavařili, jak ostatně vehementně vyslovila jedna seniorka, která se ke mně po představení přitočila a houkla mi do ucha jediné slovo: „trapas“.

Děkovačka v Divadle Jiřího Myrona. (Foto: Martin Kusyn)

Nemyslím si, že by si galavečer zasloužil podobné jednoslovně zamítavé hodnocení. Nicméně poměr divadelních sil v sobotu opravdu měl do vyrovnané reprezentativní přehlídky všech uměleckých souborů daleko. Největší prostor dostal balet, který jako jediný figuroval na obou divadelních scénách. Ačkoli bych si bez váhání a rád zašel na kteroukoli z ukázkových inscenací, bylo baletních čísel v kontextu celého večera přespříliš. Jakákoli další prezentace činohry by byla osvěžením a večer by byl rozhodně méně úmorný a možná i kratší. Absence činoherních scének byla jednoduše nedobrým řešením.

Abychom však nezůstali jen u toho, co se nepovedlo, sluší se dodat, že se z divadla neodcházelo s těžkým srdcem. Jednotlivé báječné pěvecké i taneční výkony ujistily, že v ostravském divadle jsou opravdu umělci na svém místě. Nebudeme nikoho konkrétně zmiňovat, protože všichni, kteří se během galavečera představili, byli výborní a přesvědčili, že dělají svou práci, jak nejlíp umí. A co víc, že je to opravdu baví.