Svatováclavský hudební festival: S Václavem Luksem po stopách zázraku jménem Mozart

Je zvláštní, že se skladatelé hudebního klasicismu v duchovní a liturgické hudbě tak často vraceli k barokní estetice. Ve svých komorních a symfonických dílech založili nový styl, který byl předešlému slohu často dokonalým kontrastem. Ale když šlo o duchovní hudbu, neváhali využít kompoziční postupy typické pro epochu polyfonie. Zřejmě usoudili, že nic lepšího pro vyjádření spirituality neexistuje.

Platí to i pro Wolfganga Amadea Mozarta, který rozhodně nepatřil k náboženským dogmatikům. Naopak svým životem a kreativitou vytvořil nesmrtelný odkaz plný svěžího životního elánu, napětí, ale i dramat a tragických událostí. Mozartova Symfonie č. 36 C dur zvaná „Linecká“, KV 425 má zajímavý osud. Byla napsána během několika podzimních dní, jak dokládá Mozartův dopis otci Leopoldovi: „V úterý 4. listopadu budu zde dávati v divadle akademii, protože nemám s sebou ani jednu symfonii, tak horempádem píšu novou, která do té doby musí být hotova.“

Mozart to dokázal, symfonie skutečně vznikla, a rozhodně ne ledajaká. Ani překotné pracovní tempo nebylo u tohoto skladatele překážkou pro jeho bezmeznou invenci, s níž projektoval do své symfonie významné role pro žesťové i dřevěné dechové nástroje. Linecká tvoří jakýsi předěl mezi díly klasicistní průzračnosti a dramatickými symfonickými monumenty závěrečného tvůrčího období, k nimž patří poslední čtyři symfonie.

Dirigent Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Václav Luks je dirigent s neocenitelnými zkušenostmi a empatií. PKF – Prague Philharmonia zahrála pod jeho vedením naprosto spolehlivě, s netuctovou dávkou osobního vkladu navíc. Sólové instrumentální prvky v trubkách i dalších deších vyzněly elegantně a mazlivě. Zpěvnost smyčců a lyrických melodií byla sladce líbezná a neuspěchaná. Oceňuji, že pan dirigent zvolil uvážlivé tempové rozvržení a vyhnul se tak zbytečným excesům. Usiloval o kantabilní vláčnost a barevnou konzistenci orchestru s chytrým vypíchnutím nevšedních detailů. Například instrumentačních efektů unisono kontrabasů a fagotů ve staccatovaných pasážích.

Provedení Mozartovy Linecké symfonie bylo opravdovým zážitkem, během nějž jsem byl mnohokrát fascinován nekonečnou kreativitou skladatele a precizním, po všech stránkách dokonalým pojetím pana dirigenta Lukse. Pokud by byla k dispozici živá nahrávka, v podání těchto protagonistů bych se k ní rád vracel…

Zahajovací koncert Svatováclavského hudebního festivalu. (Foto: Ivan Korč)

Hříčkou osudu Mozart své dvě největší duchovní kompozice nedokončil. Případ Requiem je dostatečně známý, co se týče Velké mše c moll, má rovněž pozoruhodnou genezi. Mozart ji údajně přislíbil po odchodu do Vídně svému otci za jeho svolení k sňatku s Konstancií. Jiná, romantičtěji znící historka praví, že pětadvacetiletý Mozart se zamiloval do Konstance Weberové a prohlásil, že napíše a v Salcburku provede zbrusu novou mši, jestliže se mu podaří získat Konstanci za manželku. Na důkaz, že to s tím slibem míní vážně, hned sedl a zkomponoval čtyři části mešního ordinária, uvádí pro změnu hudební historik Jiří Berkovec. Proč Mozart svou Velkou mši nedovedl k celistvému tvaru, zůstává otázkou. Ve 20. století bylo učiněno několik pokusů o dokončení, protiváhou této snahy je sofistikovaná verze Richarda Maundera z devadesátých let, která respektuje fragmentární podobu mše, pouze decentně doplňuje instrumentaci v části Credo a dotváří osmihlasou vokální sazbu v Sanctus.

Václav Luks a Martina Janková. (Foto: Ivan Korč)

Je zvláštní psát o duchovní skladbě, která je tradičně páteří křesťanské liturgie, jako o skladbě, která je plná nespoutané radosti z hudby a brilantního řemesla. Mozart ji tak prostě cítil a neváhal jako ostatně vždy svou intuici následovat. Jeho mše je zvláštní útvar, v němž se spojuje hudební minulost (strhující sborová fugata) s jeho elegantní přítomností. Ani vážné a důstojně plynoucí Kyrie nezastřelo dojem, že tady jedno velké srdce jásá, slaví a bouří životem. Na Mozartově mši je úžasné, že vás ani sekundu nenudí. Tedy v interpretaci Václava Lukse a všech dalších protagonistů, sluší se jedním dechem podotknout. Z tohoto skvělého provedení mi uvízly v paměti různé zvukové i vizuální obrazy:

Simona Šaturová. (Foto: Ivan Korč)

Vážná, kamenná tvář Simony Šaturové, připomínající vznešenou antickou sochu v zádumčivém Kyrie. Martina Janková v Laudamus te oslovující publikum bez rozdílu a vzdálenosti obrovskou vervou a euforií. Duet Domine Deus obou sopranistek jako sofistikovaný dialog i vášnivá debata současně. Zemitý, sametový hlas Jankové v kontrastu k dramatickému, spirituálnímu vokálu Šaturové. Qui Tollis v podání úžasného Českého filharmonického sboru Brno, jehož dlouhé souzvuky měly naléhavost, naprostý nadhled i vyrovnanou hlasovou sazbu.

Český filharmonický sbor Brno. (Foto: Ivan Korč)

Tercet Quoniam sopranistek s výtečným tenoristou Václavem Čížkem, vyznání upřímné a zapálené. Žádné doutnání. Čížkův čitelný, hebký a výborně srozumitelný hlas. A opět sbor, ta katedrála lidských hlasů jako majestátní vertikála.

Credo se strhujícím rytmem, který připomínal trysk pádících koní – Mozartova plamenná charakteristika vyznání víry. Et incarnatus, kde se půvabný soprán Simony Šaturové v nebeských výškách střídal s příčnou flétnou. Harmonie dechových nástrojů, v kterých si Mozart opravdu „zgustnul“. Sborové Sanctus, svědectví o zázraku a závěrečný vokální kvartet s vynikajícím Romanem Hozu, žel pouze v epizodní pěvecké roli.

Václav Čížek a Roman Hoza. (Foto: Ivan Korč)

Ačkoli se čtyřem sólistům nedařilo vždy se stejnou přesvědčivostí, výsledný dojem z Mozartovy mše byl intenzivní a strhující. Může za to opět onen záhadný dobrý muž jménem Václav Luks, který žádné provedení takříkajíc neodmává pouze do počtu. Ke každé kompozici tento dirigent přistupuje s maximální zodpovědností a bytostnou touhou objevit v ní něco nadčasového a platného i pro naši aktuální přítomnost. A to se mu daří prozatím znamenitě. Provedení PKF Prague Philharmonia a Českého filharmonického sboru Brno se může bez problémů zařadit k těm, na které se bude vzpomínat s pocitem skvěle odvedené práce a velkolepého hlubokého zážitku. Vychutnala si jej ostatně do posledního místa vyprodaná ostravská katedrála.