Baletka Karolína Valalíková: Nejtěžší na mé práci bylo naučit se disciplíně
2.9.2022 00:00 Jakub Plaskura Divadlo Rozhovor
Pochází z Třince. Po maturitě na Janáčkově konzervatoři v Ostravě získala své první angažmá ve Slezském divadle Opava (SDO), kde začala psát svůj baletní příběh na prknech, co znamenají svět. Kromě tance se však věnuje také pedagogické činnosti a rozjíždí v Opavě baletní školičku, která měla v minulosti ve Slezském divadle velkou tradici. Školička bude mít nábor dětí v následujících dnech. I proto jsme vyzpovídali Karolínu Valalíkovou.
Tanečnice Karolína Valalíková.
Foto: archiv umělkyně
Kde hledat počátky vaší cesty k profesionálnímu baletu?
Začala jsem tančit ve čtyřech letech právě balet. Paní učitelka ve mně viděla nějaký potenciál a skrytý talent, tak doporučila mým rodičům, abych zkusila talentové zkoušky na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Asi jako každá malá holčička jsem neměla představu, co přesně v životě chci dělat, ale věděla jsem, že na konzervatoř chci jít, aniž bych tušila, co všechno to obnáší, protože hlavně na škole je podle mého balet řehole a dřina. Teď už v dospělosti to člověk bere jinak, jsou zkoušky, představení, živíte se něčím, co vás baví, ale buďte jako puberťák ve škole od sedmi ráno do šesti do večera. Bylo to pro mě určitě náročné časově i fyzicky, ale vydržela jsem (smích)…
Řada laiků má jistě pocit, že baletka je něco jako maratonský běžec, že v podstatě nejí, respektive se musí velmi hlídat, co se týče životosprávy. Jak je to u vás?
Abych řekla pravdu, tak jsem se vždycky řídila tím, že to, co sním, tak vytancuji, protože pohybu máme fakt hodně, takže se přiznám, že jsem dřív moc nehleděla na to, co bych měla a neměla jíst. Když to ale vidím zpětně, tak na konzervatoři bylo i docela málo prostoru na jídlo. V podstatě by se dalo říct, že jím poměrně málo a je to přetrvávající zvyk už od školy.
Nehrozí tedy, že byste si před vystoupením na oběd dala guláš se šesti?
(smích) To rozhodně nehrozí. Pak bych nic neodtancovala. Ráda tancuji s prázdným žaludkem.
Víte, skrze tu životosprávu a jídlo mě napadají docela závažné otázky. U baletu je to asi jasné, tam pro korpulentnější tanečnici není jaksi místo, ale setkala jste se třeba někdy s tím, že někdo na tanečnice tlačil, aby ještě více zhubly apod.?
Zažila jsem to hlavně ve škole. Bylo to tak za mých časů na konzervatoři. Nevím, jak je tomu nyní. Už přece jen pár let jsem z konzervatoře pryč, takže jsou tam třeba i noví pedagogové, kteří na tyto věci nahlížejí jinak, nicméně v době, kdy já studovala na konzervatoři, tak tam mnozí kantoři byli stará škola, jak se říká. Záleželo jim na tom, jak vypadáme. Pamatuji si, že někteří pedagogové nás dokonce po prázdninách vážili, jestli si držíme svou váhu.
Co je tedy pro vás na profesi baletky nejsložitější?
Asi to bude disciplína, které se musí každá baletka naučit. Každé ráno prostě musíte vstát a jít na trénink, i když vás bolí celé tělo. Ani nespočítám, kolik jsem odtancovala představení, když jsem byla nemocná. Tohle je nejnáročnější.
Poslední premiérou minulé sezóny byla inscenace Já, Karolína ve spolupráci s kyjevským baletem. Na představení byly parádní recenze. Co jste říkala na to propojení?
Řekla bych, že je to úplně něco jiného, než na co je opavský divák zvyklý. Jedná se totiž o spojení tří choreografií. Dvě choreografie jsou prací našeho baletu a ta třetí je takzvaná Chopiniáda, kterou nastudoval kyjevský balet. Aby nešlo jen o tři na sebe nenavazující choreografie, tak se to celé propojilo takovými vsuvkami, které se promítaly na plátně.
Chápu to tedy správně, že jste se při zkoušení s ukrajinskými kolegy vůbec nepotkali?
Nepotkali, protože jako soubor s nimi žádnou choreografii nemáme, i když se přiznám, že já tam s nimi mám takovou opravdu kratinkou pasáž, kdy tančím sólo, ale to nebylo nic složitého na zkoušení, protože samotná Chopiniáda má danou choreografii a tančí se všude stejně. Podle videa jsem se tedy naučila onu pasáž.
Zní to moc hezky. Mnozí diváci jistě představení v červnu nestihli. Budou ještě nějaké reprízy?
Další reprízy budou v listopadu, kdy inscenaci dohrajeme právě během toho jednoho měsíce několikrát. Důvod je prostý. Kyjevský balet spolupracuje i s jinými městy také v zahraničí, takže by to nešlo, aby přejížděli pořád tam a zpátky. Jeden měsíc jsou u nás, pak jsou zase měsíc jinde a dohrávají tam jiné představení.
Vždycky mě fascinovalo, jak jsou baletní soubory různorodé, co se týče národností. Taky v Opavě kromě českých tanečníků je Polák a nově také Mexičan. Zároveň máte za sebou řadu seminářů a workshopů, které vedli zahraniční odborníci. Vládne všude angličtina?
Třeba na konzervatoři je povinná i francouzština, protože to je takový oficiální mezinárodní jazyk baletu. Všechny termíny mají své francouzské označení a je to prostě takhle dáno, takhle se to všude vyučuje. Když řeknete třeba Demi plie, tak všichni tanečníci na světě věnující se baletu rozumí, co se po nich chce. Co se týče té běžné komunikace, tak určitě více či méně se bavíme anglicky.
Jak vnímáte, že je v českých baletních souborech tolik cizinců? Vždyť třeba v Ostravě se to hemží v souboru NDM cizinci tanečníky.
Popravdě si myslím, že to pro české tanečníky není úplně šťastné. Vezměte si, jakou pověst má třeba balet v Rusku nebo na Ukrajině. Když pak přijedou pracovat sem, tak mnoho mladých, kteří vyjdou české taneční školy, má smůlu. I proto jsem ale moc ráda v Opavě, protože kolektiv máme super a nějaké konkurenční prostředí vůbec není znát asi i díky tomu, že jsme poměrně komorní soubor.
Zůstal bych u těch seminářů a workshopů. Dalo by se říct, že je rozdíl v pojetí baletu třeba v Česku a v jižní Evropě nebo v postsovětských zemích? Jak to vnímáte?
V první řadě je to asi o nějaké lidové kultuře, kterou v sobě máte zakořeněnou, ať chcete, nebo ne. Podle stylu tanečníka jsem schopna určit, odkud tanečník je. Podle mého je to o tom, že každá škola má nějaký svůj rukopis, který vychází z nějakého baletního učení a vlastně se tam potom mísí s tím naturelem. Jak se říká, třeba Španělé jsou temperamentnější nebo třeba na Ukrajině je to hodně o drilu, který si my v Česku možná ani neumíme představit. Určitě nejsem na toto teoretik odborník, ale v zásadě to tak je, že tam nějaké podobné nuance dokážete najít.
Už jste někdy měla na jevišti okno? Jak to řešíte?
Stalo se mi to už několikrát! Ono se mezi námi tanečníky říká, když nevíš, tak se toč. (smích)… Hlavně máte pocit, že ta vaše chvilka nejistoty trvá hrozně dlouho, přitom je to krátký okamžik, kdy divák ani kolikrát nepozná, že se tam něco pokazilo. Dokonce se mi ale jednou stalo, že kolega zapomněl na jeviště vyjít, to byl mazec. Když si to teď vybavuju, on vlastně ještě ani nebyl v divadle, protože se začalo nějak dříve a on nepochytil změnu programu. Měli jsme tam vcházet v mlze, každý od jednoho portálu a pomalými pohyby jsme se měli dostat naproti sobě. Já vůbec nevěděla, že ještě nepřišel do divadla, protože logicky jsou šatny odděleny. Prostě jsem žila s představou, že je nachystaný jako vždycky. Představení začalo, já vcházím, dostávám se doprostřed jeviště a kolega nikde. Byla to choreografie na pomalou hudbu, na kterou se ani tancovat moc nedalo. My jsme tam spolu jen vlastně chodili a nějak gestikulovali. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem to prostě odchodila sama. Bylo to hrozných pět minut (smích)…
Aktuálně rozjíždíte při Slezském divadle baletní školičku pro děti a mládež. Co si pod tím můžeme představit?
Ta školička má v divadle tradici, ona už tu byla mnohem dříve. Nesla název Violetta. Moje bývalá kolegyně tuto školičku vedla. Jenže přišel covid, který tak trochu školičku srovnal se zemí a celý projekt vyšuměl. Když se teď všechno vrací do normálu, tak mi přišlo líto, že by se školička znovu neotevřela.
Co bude náplní pro děti?
Moje představa je taková, že bych chtěla učit děti základům klasického tance. Byla bych ráda, aby se třeba potom děti ukázaly i v nějakých představeních Slezského divadla, když to bude potřeba. Ona celkově ta školička má obrovskou výhodu, že je přímo v kamenném divadle. Na zušce v podobných zájmových kroužcích jsou děti pořád jen ve škole, ale divadlo jim dá možnost si to tady prohlédnout a nasát atmosféru.
Jsou tedy vítáni i chlapci?
Jooo, určitě! Byla bych moc ráda, kdyby přišli i kluci, protože v té předešlé školičce právě byli i kluci. S nimi se lépe vymýšlí i partnerské otočky nebo náznaky zvedaček, takže ať se kluci nebojí a přijdou. Nábor se koná 6. září od 15.30 ve Slezském divadle Opava.
Tak to je ta nejlepší pozvánka. Karolíno, na závěr ještě moje obligátní otázka. Kým by byla Karolína Valalíková, kdyby nebyla baletkou?
Jako malá jsem asi chtěla být také veterinářkou, ale jinak jasně vítězil tanec. Další variantou bylo, že bych učila, takže možná pajdák. Mám moc ráda děti, takže vlastně i ta baletní školička je náznakem mých zadních vrátek, když to tak řeknu, protože život baletky je neúprosný v tom, že nemůže tančit do šedesáti, takže člověk musí myslet i na budoucnost.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.