Igor Františák před Svatováclavským hudebním festivalem: Jsem rád, že se nám návštěvníci vracejí

Už to bude neuvěřitelných dvacet let, kdy jste se rozhodl uspořádat první ročník Svatováclavského hudebního festivalu. Na rozdíl od jiných organizátorů nových akcí jste do toho šel opravdu po hlavě, už tehdy festival trval nepřetržitě měsíc. Co vás vlastně vedlo k tomu, že jste začal takto odvážně, nikoliv jen opatrně jako ostatní?

Ano, je to tak, festival má teď před sebou devatenáctý ročník, a tudíž jsme skutečně začali chystat první ročník Svatováclavského hudebního festivalu před dvaceti lety. Založil jsem tehdy občanské sdružení a kontaktoval další lidi z uměleckého prostředí, ke kterým jsem měl blízko, ať už to byli ředitelé základních uměleckých škol, ale i výkonní umělci jako Alfréd Strejček, Štěpán Rak a především Eva Dřízgová-Jirušová, která byla v počátcích jakýmsi duchovním vůdcem a zároveň uměleckou ředitelkou. Tehdy mi bylo jasné, že pokud uspořádáme šňůru pěti nebo deseti koncertů, tak to semínko, které zasejeme, by nemuselo vzklíčit tak rychle jako v případě festivalu, který nabídne hned ze startu 31 koncertů během celého měsíce, byť ty koncerty tehdy pochopitelně nebyly svým rozsahem tak velké ani nehostily tolik velkých jmen, jako jsme schopni zajistit nyní. Je pravda, že to byl zpočátku velký risk a zároveň krok do neznáma, ale bylo to správné rozhodnutí.

Podobně šťastné rozhodnutí určitě bylo situovat všechny koncerty do kostelů a dalších sakrálních prostor…

Ano, to vyplývalo nejen z toho, že jde o festival duchovní hudby, ale i z mých vlastních zkušeností z koncertů, které jsem tehdy odehrál v kostelích. Z hlediska akustiky jsou tyto sakrální prostory ideální a inspirativní. S tím korespondovala myšlenka propojit celý region a přinášet špičkové koncerty i do malých městeček a obcí, kde bývá o uměleckou produkci nouze. A ukázalo se, že to má smysl, zvlášť když všude vidíme, jak se náš region za ty roky výrazně proměnil, a to nemluvím jen o Ostravě, která prošla tak zásadní proměnou, že přátelé, kteří přijíždějí ze zahraničí, říkají, že je to jedno z nejprogresivnějších měst, které měli možnost v Evropě vidět. My to tak možná nevnímáme, ale lidé, kteří se sem vracejí s odstupem několika let, to vidí jinou optikou.

To je pravda a ta proměna je naprosto zásadní. Vidíme to nejen na množství festivalů, z nichž mnohé patří k nejvýznamnějším v rámci nejen České republiky, ale důkazem je i vznikající nová kulturní infrastruktura a zásadní investice, na které se tady ještě čeká. Čím si to vysvětlujete, že k takovému boomu došlo právě v Ostravě?

Tato otázka by byla na nějakou rozsáhlou odbornou studii a analýzu lidských potřeb, mezi které samozřejmě nepatří jen potřeba dobře se najíst a mít kde bydlet, ale součástí kvality života je určitě i možnost chodit za kulturou, koncerty nevyjímaje. Když člověk tvrdě pracuje, prostě potřebuje možnost relaxu a kvalitního odpočinku a Ostrava a také Moravskoslezský kraj pro to dělají hodně nejen v oblasti kultury, ale i dlouhodobých grantových podpor. Díky garanci výše víceleté podpory ze strany Ostravy, která je pro nás velmi důležitá –jelikož se velké koncertní projekty plánují i několik let dopředu – mám v současné době asi z 95 procent připravenou dramaturgii na příští jubilejní ročník.

K tomu se ještě dostaneme. Jaký je zájem o vstupenky na letošní koncerty?

Jsem rád, že díky jménu, které si festival za ta léta vybudoval, se naši návštěvníci velmi rádi vracejí zpátky. Důvod, proč tomu tak je, dokonale ilustruje naše motto „Koncert v kostele je zážitek“, protože propojení krásné muziky s nádhernými promodlenými prostorami slibuje vždy naprosto jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru. Ti, kteří některé z našich koncertů navštívili a zažili třeba některý z projektů Václava Lukse a jeho Collegia 1704, dobře vědí, že jde vždy o nevšední zážitek, který si prostě nemůžou nechat ujít. Stejně tomu bude i u koncertu Elīny Garanči, která je jednou z nejvýznamnějších operních pěvkyň světa. Bude to navíc její jediný letošní koncert v České republice, a už jen to poutá zaslouženou pozornost. V posledních dnech navíc častěji pozoruji předprodej a jsem opravdu rád, že stejně jako některé jiné koncerty, i tento je už téměř vyprodaný. Potvrzuje to, že naše celoroční práce má smysl.

Přitom vstupenky na něj nejsou vůbec levné a myslím, že jde snad o nejdražšího interpreta v historii festivalu, nemýlím se?

Ano, je to skutečně nejnákladnější koncert, který jsme doposud realizovali. I z toho důvodu musí být cena vstupenek výrazně vyšší, ale přesto se ji snažíme držet na nejnižší možné hranici. Když jsem se díval, za kolik se prodávají vstupenky na její koncerty v Evropě, tak jde až o trojnásobné částky. Takže i z hlediska ceny si myslím, že je dostupnost i našich nejdražších koncertů pořád přijatelná. Jsem přesvědčen, že prostředky, které člověk vynaloží na koupi vstupenek na skvělý koncert, jsou dobře investovanými, protože emoce a zážitky, které tyto živé koncerty dokážou vyvolat, v nás můžou ještě dlouho poté rezonovat. Je přitom obdivuhodné, že tyto nezapomenutelné okamžiky v době velkého popového mainstreamu dokáže vyvolat právě hudba, která byla napsána třeba před 300 lety a její hodnota a krása se nemění. V minulosti ji slyšely již miliony lidí a další miliony ji zřejmě uslyší i po nás. Doufám.

Je otázka, zda tyhle miliony lidí před námi dostali tento typ muziky v takové kvalitě, jaké se nám jí dostává nyní.

Já bych řekl, že určitě ano, protože různé dobové články odkazují na mimořádnou virtuozitu tehdejších umělců a také nahrávky z počátku minulého století, které máme možnost slyšet, potvrzují, že virtuozita některých hudebníků byla neuvěřitelně vysoká.

Zmínil jste, že příští ročník chystáte změny a že program už máte téměř hotový. Můžete to trošku přiblížit?

Ano, můžu říct, že příští jubilejní dvacátý ročník bude koncipován jako ohlédnutí za tím nejlepším, co jsme tady v minulých letech uvedli. Takže určitě i příští rok dorazí naše tři rezidenční ansámbly, které patří i v Evropě k absolutní špičce, kromě Collegia 1704 s Václavem Luksem to bude Collegium Marianum s Janou Semerádovou a Český filharmonický sbor Brno s Petrem Fialou. Ten příští ročník uzavře dvacátý ročník SHF novým nastudováním Glagolské mše Leoše Janáčka a také premiérou nové skladby Petra Fialy Stabat Mater. Bude to z naší strany i určitá forma poděkování za výraznou dlouhodobou spolupráci, která je pro nás zcela zásadní, a jsem nesmírně rád, že tato spolupráce přerostla ve velmi nadstandartní vztah a díky tomu můžeme plánovat opravdu rozsáhlé projekty ve velkém předstihu. Za těch devatenáct let jsme v rámci festivalu i našich dalších projektů zrealizovali už téměř 1200 koncertů, což je číslo, které za sebou mají festivaly trvající přes čtyřicet let. Samozřejmě ale kvantita nesvědčí o kvalitě projektu, a také proto jsme se pro příští rok rozhodli počet koncertů redukovat.

Jak velká ta redukce bude?

Aktuálně připravujeme 33 koncertů, příští rok jich bude zhruba 20 až 25. Na druhou stranu půjde v mnoha případech o velká oratorní díla a nadstandardní produkce.

A zůstanete i nadále jen v kostelech? Nezvažujete třeba v budoucnu pro některý z koncertů pronajmout si nový koncertní sál, který by měl snad být v Ostravě otevřen během několika let? A nebyl jste už v minulosti v pokušení udělat koncert i jinde než v sakrálních prostorách?

V tom pokušení jsem byl nespočetněkrát. Mantinely, které jsem si určil na začátku, mě do jisté míry svazují, i když na druhé straně mi dávají jednotný rámec v plánování dramaturgie. Ale jak jsem řekl, příští ročník bude opravdu svým způsobem přelomový. Už letos v listopadu se Fakulta umění Ostravské univerzity má stěhovat do nové budovy na Černé louce a jsem velmi zvědav, jak bude akusticky vypadat komorní sál, protože bych tam rád v budoucnu realizoval některý z koncertů. Podobně tomu bude i za pár let s novou koncertní halou, kterou zmiňujete. Pevně věřím, že se tento velkolepý a zcela pro Ostravu zásadní projekt dotáhne do zdárného konce a musím říct, že výroky některých lidí, zda je vůbec etické v současné nelehké době vynakládat peníze na výstavbu koncertního sálu, mi připadají naprosto nepřijatelné. Když se podíváme, co se za posledních patnáct let postavilo v Polsku nebo v Maďarsku, musíme konstatovat, že Česká republika, která v minulosti hrála v hudbě prim v Evropě, trochu zaspala. Jak říká ředitel NDM Jiří Nekvasil, jsme jednou z pěti hudebních velmocí na světě, a s tím nelze než souhlasit, protože Dvořák, Janáček a také Martinů patří k absolutní špičce toho, co se ve světě hraje. A já si myslím, že právě v této nelehké a turbulentní době bychom se měli zastavit a uvědomit si, co jsou skutečné lidské hodnoty a potřeby, a ne diskutovat o tom, že koncertní sál bude drahý. Tohle za padesát let, kdy do toho úžasného koncertního sálu budou stále chodit diváci za hudbou, už opravdu naši následovníci řešit nebudou. Naopak nám další generace budou děkovat za to, že jsme tehdy měli sílu a vůli stavbu tisíciletí odstartovat!