Jan Holec: U Bezručů vnímám velký potenciál. Chtěl bych tu být tak dlouho, dokud v tom uvidím smysl

Jak dlouho už vlastně jste uměleckým šéfem Divadla Petra Bezruče?

Právě začínám čtvrtou sezonu.

A už jste se v Ostravě zabydlel?

Ano, dá se říct, že už ano. Trochu mi k tomu dopomohla i vynucená covidová pauza, neboť jsem se díky ní mohl zastavit a uvědomit si, kde to vlastně jsem. Ale především se v Ostravě zabydluji skrze práci v divadle. Proto jsem také do Ostravy přišel.

Nejen v Divadle Petra Bezruče, ale třeba i v Národním divadle moravskoslezském se šéfové činohry střídají častěji než například v Komorní scéně Aréna či v ostravském Divadle loutek. Těžko lze říci, čím to je. Jak je to u vás? Máte nějakou představu o tom, jak dlouho byste chtěl vést herecký soubor u Bezručů?

Dokud v tom budu vidět smysl. Pro sebe i pro soubor. V současnosti vnímám u Bezručů velký potenciál a chci jim svou energii plně věnovat. Snažím se přemýšlet a koncipovat umělecké směřování divadla ve střednědobém horizontu. Některé projekty chci realizovat sám, některé třeba jen nachystám a jednou předám dalšímu vedení. Je to má první zkušenost v pozici uměleckého šéfa, ale přiznávám, že mě dost naplňuje.

Mluvíte o první zkušenosti. Já, když poprvé nastupoval do vedoucí funkce, jsem se docela klepal…

Bylo to poměrně velké rozhodnutí, takže jsem měl jisté obavy, zda jsem udělal správně. Ale spíše jsem si to vnitřně nastavil jako dobrodružství, takže jsem si pak užíval to vzrušení z neznáma. Neznámé město, neznámí lidé, neznámý soubor. Ale to k povolání režiséra patří. Dneska jsem tady, avšak zítra se může stát cokoliv a já třeba skončím.

Jste tady čtvrtým rokem, ale letos na jaře Bezruči sklidili při udělování Cen Jantar velkou úrodu. Hlavní ceny v ženské i mužské kategorii i za takzvanou malou roli. To je přece velký úspěch…

A já z něj mám za divadlo radost. Na druhou stranu nejsem moc velkým příznivcem udělování cen v umění, neboť nikdy nemůže být takové oceňování objektivní. A často tak vznikají zbytečné rozepře. Ale samozřejmě vnímám potřebu reflexe, která dokáže dovnitř divadla nalít potřebnou pozitivní energii, jež lidem přináší radost z tvorby a ujištění, že naše práce má smysl.  Jenom je třeba být ohledně významu cen opatrný.

Nejste jediný. Jsou i takoví, kteří veškerá udělování cen v umění považují za nespravedlivá.

Ano. Někde se třeba objeví excelentní výkon, ale premiéra proběhne v takový čas, že se vám už nepodaří na představení dostat lidi, kteří o takových cenách rozhodují, a vynikající výkon zapadne. A člověku je to pak líto. Možná by to ta herečka nebo ten herec zrovna potřebovali a dostali by to zaslouženě.

Necháme ceny oceněným, kteří je opravdu dostali zaslouženě, a pojďme se bavit o nadcházející sezóně. Mohl byste čtenářům Ostravanu povědět něco o připravovaných premiérách?

První bude česká premiéra hry Poslední zápas od americké dramatičky Anny Ziegler. Je to hra z tenisového prostředí a odehrává se během jednoho semifinálového zápasu US Open. Na kurtu proti sobě stojí mladý Rus, který je vycházející hvězdou, a Američan, jenž je naopak na sklonku kariéry. Na pozadí zápasu sledujeme, co všechno se hráčům během zápasu honí hlavou a prostřednictvím různých flashbacků poznáváme jejich životy a kariéru. Hra je postavena na přesném rytmu, kdy rány z tenisových raket nahrazuje slovo. Režie se ujal Jiří Pokorný, který u nás v loňské sezóně udělal Venuši v kožichu. Jiří Pokorný umí perfektně pracovat s hercem. Zdravě provokativní metodou dokáže posouvat jejich herecké limity. Na premiéru se už velice těším.

Diváci budou sedět na tribunách?

Ano… (úsměv), budou na tribunách.

Říkal jste, že jde o zápas mezi ruským a americkým tenistou. Nezasáhne do atmosféry představení to, co se nyní děje ve světě?

Chtě-nechtě určitě ano, tomu se nelze vyhnout. Hra byla samozřejmě napsána již před válkou a rusko-americké napětí je v ní přítomno, ale myslím, že to nepřebije její podstatnější témata.

Prozradíte jména některých herců, kteří se v inscenaci objeví?

Jsou pouze čtyři, a to Ondřej Brett, který hraje jednoho z tenistů, dále Barbora Křupková a také dvě naše nové posily. Tomáš Čapek, jenž je čerstvým absolventem činohry na DAMU, a Alexandra Palatinusová, která přichází z Horáckého divadla Jihlava. Soubor v letošní sezóně ještě doplní Josef Trojan, kterého budete moct vidět v následujících titulech.

Druhá premiéra v pořadí?

Sen čarovné noci, chcete-li, Sen noci svatojánské W. Shakespeara. Ten bude režírovat Michal Hába. Michal je znám výraznými a osobitými adaptacemi klasických děl, takže se možná můžeme těšit na Shakespeara v rytmu diska…

Sen noci svatojánské se hraje v poslední době v České republice snad nejčastěji ze všech Shakespearových komedií. Čím to podle vás je?

Občas člověk s údivem sleduje, jak se ty tituly napříč divadly kumulují. Ano, také jsem o tom přemýšlel. Vlastně nevím. Někdy se to tak seběhne. Mě na Snu baví to, že tahle hra, ač komedie, je dost krutá. Začíná hrozbou trestu smrti. U Hamletů a Faustů to člověk pochopí, že se občas nahromadí inscenace, když se tak často nehrají.

Snad je to sázka na vskutku dobrou komedii. Jsem velmi zvědav na výklad Michala Háby, protože ostravské Letní shakespearovské slavnosti nabídly Sen v originálním výkladu specifiky mužského a ženského – mateřského prvku.  Co vaše třetí premiéra v nadcházející sezóně?

Třetí bude Kafkův Proces v mé vlastní dramatizaci a režii.  Premiéra bude na konci ledna. Navážeme na naši hudebně-dramatickou linku, neboť to bude dílo dosti muzikální.

Pravděpodobně jste si titul vybral sám. Z jakého důvodu?

Kafka přesně odráží absenci logiky fungování našeho světa a z toho pramenící zmatení. Žije v době, ve které přestala platit stará pravidla, ale nová ještě nemáme. Válka tohle bourání ještě více akcelerovala. Proto nás pohltila všeobecná úzkost a frustrace. Přestávám rozumět světu, který nás obklopuje. Proto má potřeba se Kafkou zabývat. Hudbu k této inscenaci skládá Ivan Acher. Vycházíme nejen z Procesu, ale i z dalších děl Franze Kafky, především jeho povídek.

Čtvrtý titul je zároveň posledním, co se týká premiér?

Ne, ještě zbývají dva. Tím čtvrtým je inscenace pod názvem Lekce Hitchcock. Bude to autorská inscenace nedávného absolventa Katedry loutkového a experimentálního divadla DAMU Štěpána Gajdoše. Vychází z Hitchcockových děl a jejím cílem je zkoumat, jak mohou filmové principy hororu a thrilleru fungovat na jevišti.

Složitý úkol. Moc vydařených převodů známých hororů, ať už literárních, či filmových na jeviště jsem neviděl. Můžete prozradit aspoň jeden známý Hitchcockův film, který bude předmětem divadelního zkoumání v této premiéře?

Například Ptáci nebo Vertigo. Vaší námitce rozumím, a právě to vzrušení, že nevíme, jak to dopadne, mě baví.

A pátá premiéra?

Tou bude inscenace hry Floriana Zellera Otec s Norbertem Lichým v hlavní roli. Opět jde o velmi chytře napsanou hru, která byla později i zfilmována. Anthony Hopkins za hlavní roli dostal Oscara. Jedná se o sugestivní rodinný příběh, který se zabývá mezigeneračním soužitím a s ním spojenými problémy. Zároveň se umí na tato vážná témata dívat s humorem, mnohdy značně černým.

Sezona 2022-2023 vypadá s ohledem na vámi vyjmenované premiéry velice slibně. Takže zlomte vaz!

Čert vás vem!