Vzhůru do galerií! Desítky tipů na výstavy od Pokorného, Buchtelíka, Jůzy, Dostálkové a dalších osobností

Marek Pokorný (1963, galerista, teoretik umění, ředitel městské galerie PLATO v Ostravě): Moje léto je plné mého dalšího potomka, takže jsem neviděl lautr nic. Ale kdybych měl vypsat itinerář toho, co mi uniklo či uniká a co bych měl či chtěl vidět, pak by nechyběla Documenta 15 v Kasselu, přehlídka současného světového umění, která se koná každých pět let a jejíž jednotlivá vydání, v posledních dekádách snad s výjimkou kurátorského gesta Okwui Envezora, provází větší či menší nelibost části odborné či laické veřejnosti. Nejinak je tomu i letos, kdy obvinění kurátorského týmu Ruangrupa z antisemitismu tahají média a experti, vybavení kromě jiného západními slepými skvrnami, z klobouku jako králíky. Že je situace poněkud komplikovanější, velmi dobře popsal A. Dirk Moses pro online časopis Geschichte der Gegenwart, český překlad před několika dny záslužně pořídila platforma Artalk.

Z opakujících se událostí se paralelně koná benátské bienále, jehož hlavní výstavu pod názvem Mléko snů připravila kurátorka Cecilia Alemani a postavila ji ze dvou třetin na tvorbě umělkyň z celého světa. Podle všeho, jak rovněž napovídá název, se ve velké míře obrací k emocím, podvědomí, surrealistickým a parasurrealistickým kořenům současného umění. A pokud bych se do Benátek dostal, rozhodně bych pietně postál před zavřeným česko-slovenským pavilonem a smekl v pavilonu polském, kde vystavují tvorbu Malgorzaty Mirgy Tas, první romské umělkyně, která zastupuje svou zemi v některém z národních pavilonů. USA pak reprezentuje Louise Nevelson (1899 až 1988), umělkyně, která se sice narodila na Ukrajině, ale patří k fundamentálním postavám amerického poválečného umění. Spolu s Lee Kastner, Joan Mitchell a Helen Frankethaler tvoří něco jako paralelní kánon poválečné americké avantgardy. Louise Nevelson je také věnována i první rozsáhlejší evropská prezentace v sálech Procuratie Vecchie na náměstí svatého Marka.

Z výstavy Louise Nevelson Persistence. Foto Bienále Benátky.

Manifesta, evropské bienále, které se koná pokaždé v jiném městě – a vůči jehož byznysovému modelu mám dost výhrad – se letos uchytila v kosovské Prištině. Takže jako záminka vydat se do těchto balkánských končin je to pro profesionála vítaná změna. A samozřejmě bych si nenechal ujít Berlín a jeho bienále. Pokud by mi to zřizovatel umožnil, tak bych si ještě zaskočil do New Yorku, kde se souběžně koná Whitney bienále, které je nejvýznamnější přehlídkou současného amerického umění, anebo do senegalského Dakaru – zdejší bienále je zase zasvěceno současnému umění z Afriky a afrických diaspor.

Z Manifesty v Prištině. (Foto Manifesta)

Pokud bych si ale v zahraničí měl vybrat jednu jedinou výstavu, tak bych zamířil do Amsterdamu, kde ve Van Goghově muzeu představují spolu s obrazy tohoto nesporně geniálního umělce dílo Etel Adnan (1925 až 2021), malířky a básnířky s libanonskými kořeny, jejíž osud a tvorba mě už léta fascinují. Její první knížku v češtině vydává PLATO jako součást svého zahajovacího projektu ve svém novém sídle.

Z domácí scény mi zatím uniklo druhé vydání bienále současného umění Ve věci umění, které hostí Galerie hlavního města Prahy, bývalá prádelna fakultní nemocnice na pražském Karlově náměstí a Šalounův ateliér ve Vršovicích. Těžko také říct, zda se mi alespoň na poslední chvíli podaří zhlédnout výstavu Domov a svět v olomouckém muzeu umění, která – zdá se mi – potvrzuje vzestupnou kvalitu zdejších projektů. A samozřejmě je tu řada menších výstav, festivalů a událostí po celé republice, které bych ani bez závazků nestihnul absolvovat ve zdraví.

Pavel Šmíd (1964, rodák z Krnova, malíř, spoluzakladatel ostravské umělecké skupiny Přirození, absolvent AVU): Výtvarný zážitek. Udělali jsme s manželkou Helenou zásadní chybu, jeli jsme na dovolenou do Chorvatska. Navíc v sezóně. Třeba je v tom Chorvatsko nevinně, tak to nebudu rozpatlávat. Nicméně jsme se dobrovolně stali součástí nekontrolované šílené turistické migrace. V tomto davovém šílenství jsme navštívili Diokleciánův palác ve Splitu. Ve všeobecné mačkanici bylo lhostejné, kde vlastně jsme. Převládala touha uprchnout, nebylo kam. Všude okolo turisti, spalující slunce a Chorvatsko. Proč, proboha, raději všichni nesedíme doma na prdeli?!

Václav Buchtelík (1990, malíř, absolvent malby na FU Ostravské univerzity v ateliéru Daniela Balabána): Několik zajímavých výstav jsem už letos navštívil. Jednou z nich je výstava Jakuba Janovského s názvem Betonová zahrada v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, a to pod kurátorstvím Petra Vaňouse, která skončila již v červnu. Po dlouhé době jsem byl výstavou unešený. Byla perfektní v několika směrech. Skvělá instalace obrazů doplněná o objekty, kterým se Jakub také věnuje. Vytříbené nasvětlení. Výstava pojednává o melancholickém dětství a dospívání uprostřed sídliště. Pro mě adept na výstavu roku.

Výstava Jakuba Ivanovského. (Foto: AJG)

Další výstava, kterou jsem navštívil, je shodou okolností také v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou a jmenuje se Men, mužské tělo ve sbírce Roberta Runtáka (kurátor Jan Kudrna). Obrovská výstava, průřez autorů všech generací. Výstava běží v hlavním traktu zámecké jízdárny. Obrazy, sochy, fotky, objekty, video. Naprostá nálož současného umění, která stojí za vidění a potrvá ještě do 2. října.

Z výstavy Men. (Foto: AJG)

Minulý týden jsem navštívil výstavu Jiřího Příhody s názvem Void v pražském Rudolfinu. Tichá monumentalita. Byl jsem zvědavý, jak to na mě bude působit naživo. A působilo to velmi dobře. Až na poslední, a to pátou část výstavy. Za mě zbytečná instalace zahrnující nákresy a architektonické řešení objektů v prostoru. Mizerná adjustace. Jako divák bych se bez toho obešel. A co se týče plánovaných výstav, chtěl bych navštívit Benátky. Kromě bienále je tam mnoho výstav mimo samotné bienále. Například slovutný Anselm Kiefer v Dóžecím paláci na nám. sv. Marka. V Palazzo Grassi probíhá výstava Marlene Dumas, v institutu Ateneo Veneto uspořádala galerie Thaddaeus Ropac výstavu Danielu Richterovi, který prezentuje nové obrazy z roku 2022, v Museo di Palazzo Grimani pak výstava Georga Baselitze… A to jsem určitě na něco zapomněl.

Anselm Kiefer v Dóžecím paláci. (Foto: Museum Palazzo Ducale)

Josef Kleiner (1989, malíř, absolvent malby na FU Ostravské univerzity): V první půli léta jsem navštívil tři výstavy. Pod vlivem okolností všechny ve vzdálenosti, co by kamenem dohodil od mého stávajícího domova. Anebo nejvýše hodinu jízdy na kole. Tak tedy: Galerie Luxfer Česká Skalice, výstava Petra Kvíčaly, k vidění až do 28. srpna. Výrazný vizuální zážitek, v ostrém světle břitce oranžové půdorysy českých náměstí, mezi nimiž mě jako nespoutaně osamoceného návštěvníka běžné otevírací doby, k zachování mého poklidu, kustodně a důstojně provázela bývalá porodní asistentka.

Z výstavy Petra Kvíčaly. (Foto: Galerie Luxfer)

Druhá výstava je mimo galerijní prostor. Fotograf Adolf Hejna v kavárně Bohatka, také Česká Skalice. Nezměrně tradiční krajinné téma. Už asi pět let se zaměřuje na snímky těsného okolí řeky Úpy, kterou s hlubokým vzorem pod povrch či hladinu tématu zobrazuje jako jedinou trvalou hodnotu hmotného světa. Piktoriálním přístupem ve snímcích černobílých, ne však nebarevných, pracuje s krajinou jako s inscenovaným zátiším. Třetí výstava: Salon Umělecké kolonie v Josefově. Pozoruhodný mišmaš místního spolku, ve kterém vedle sebe vystavují malíři „hobíci“ i akademicky cizelovaní jedinci v osobách sochaře, grafika či umprum keramika, a také textilní tvořivci s výhodou těsného sousedství, čímž se jako nosné poselství výstavy utváří vědomí komunity a povědomí o komunitě. A očekávání do blízké budoucnosti? Zda bude i letos vydatná výstava v rámci hudebního festivalu Brutal Assault.

Jaroslav Malík (1957, fotograf, Absolvent Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě, učitel ve výslužbě Střední uměleckoprůmyslové školy v Ostravě, žije ve Zlatých Horách): Tož su ve Zlatých a výtvarný zážitky žádný. Snad jen jeden ponurý, velmi živý sen (v tlumených matných barvách), který se mi opakuje už 40 let. Prázdný tichý hřbitov, zetlelé listí, podzimní slunko… Hrobka plná rakví a šerosvitu, vlhké hlíny, prorostlých kořenů a nevlídných neúplných nebožtíků. Dokonce i s čichovým, mokrým vjemem. Jsem uvnitř a koukám vypadnout. Nedaří se. Tohle divadlo, banálními řádky popsané, má však svoji pointu. „Místo konání“ jsem objevil, ale uvědomil si až po několika letech od prvního zdání.

Hana Puchová (1966, malířka, absolventka VŠUP u Jiřího Sopka, žije v Ostravě): Markéta Othová ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze a Natálie Schmidtová v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě.

Z výstavy N. Schmidtové v Jihlavě. (Foto: OGV)

Roman Polášek (1966, fotograf a kurátor Fotografické galerie Fiducia): Zrovna jsem se vrátil z jižních Čech, kde jsem navštívil v Alšově jihočeské galerii tři zajímavé výstavy: MEN – kolektivní výstavu s tématem muži, mužské tělo. A výstavy Theodora Pištěka a Michala Škody. A musím říct, že instalace Michala Škody byla nádherná. A ještě bych rád zmínil výstavu v ostravském Domě umění: Bylo nebylo… Je to pokračování interaktivní výstavy Brčko na drátě od Hedviky Dalecké a Lenky Sedlákové. Výstava je pro děti (hlavně) a rodiče. Tak zajímavé, a hlavně veselé propojení obrazů, soch, fotografií ze sbírek GVUO s interaktivními zónami, kde děti mohou tvořit, mi udělalo radost!

Z výstavy T. Pištěka. (Foto: AJG)

Jiří Jůza (1973, kurátor a ředitel Domu umění v Ostravě): Jsem velmi rád, že jsem na poslední chvíli (na začátku prázdnin) stihl výstavu Viktora Pivovarova Zahrady mnicha Rabinoviče v Domě umění města Brna. Autora, jehož tvorba představuje vždy „komplexní“ zážitek. A nyní, velmi čerstvě, vstřebávám zážitky z Barcelony. Výborné byly výstavy v Museum of Contemporary Art in Barcelona – MACBA, ale důležitým osobním zážitkem byla instalace japonského architekta Kengo Kumy v Casa Batlló, protože jinou jeho instalaci bych rád vystavil v Domě umění. Pokud to ale bude technicky vůbec možné.

Z aktuální výstavy C. Marcelle. (Foto: MACBA)

Marek Pražák (1964, performer, hudebník, malíř, sochař, grafik, designér, filmař, scénograf, básník): Výstava čtyř umělců spojených s městem Stari Grad na ostrově Hvar v Chorvatsku. Palča Biankini. Jedná se o stálou expozici průkopníků moderního umění, kteří mají kořeny ve Starém Gradu. Současná malířka Magdaléna Dulčič zemřela v padesáti letech a byla tvůrcem mnoha autorských komiksů. Malíř Bartol Petrič a Jurja Plančič reagovali na současné trendy modernismu. Plančič navazoval na pařížskou školu ve třicátých letech minulého století a zemřel v Paříži na tuberkulózu ve věku 31 let. Pave Dulčič byl první konceptualista v Dalmácii, zemřel ještě velice mlád ve věku 27 let, v roce 1974. Jak vidno umělci na Balkáně dovedou také rychle žít. Jako memento mori je v námořní expozici ve vedlejší místnosti posmrtná maska Napoleona. Příšerný zjev, autorita k přizabití. Kolosální je expozice chorvatského sochaře číslo jedna Ivana Meštroviče v Galerii Meštrovič ve Splitu. Tento sochař, který byl tvůrcem stovek komorních a desítek monumentálních děl v bronzu, kameni a dřevu s výsostně duchovní tématikou. Během druhé světové války odešel do USA, kde pokračoval v tvorbě. V Chicagu se tyčí dva jeho monumenty, jezdecké sochy Indiánů, jeden lučištník a druhý kopiník.

Z výstavy I. Meštroviče. (Foto: GIM)

Linda Dostálková (1977, umělkyně, kurátorka ostravského PLATO, odpovídá i za sestru Danielu): Začátkem léta jsme navštívily retrospektivní výstavu Již brzy Markéty Othové v Národní galerii v Praze. Minulý týden pak v Kunsthalle v Basileji výstavu mexické umělkyně Berenice Olmedo a keňského malíře Michaela Armitage. Dále pak soukromou Nadaci Beyeler ve švýcarské obci Riehen poblíž Basileje a také Muzeum Vitra, které se specializuje na design a výrobu nábytku kultovní značky v německém Weil am Rhein. Zaujala nás také působivá budova Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku navržená architektem Richardem Rogersem, který byl spoluautorem pařížské Centre Pompidou.

Z výstavy Berenice Olmedo. (Foto: Kunsthalle Basel)

Pokud nám to náročné přípravné práce s otevřením výstavy v nové budově PLATO dovolí, rády bychom navštívily Berlínské Bienále a přehlídku Dokumenta 15 v německém Kasselu. Největším zážitkem tohoto léta však pro nás byla návštěva obce Ruta di Camogli, kde v roce 1886 v hotelu s vyhlídkou na východní pobřeží italské riviéry, pobýval německý filozof a spisovatel Friedrich Nietzsche. Doporučujeme také návštěvu přilehlého přístavního města Camogli, nedaleko Janova.

Jaroslav Michna (1983, výtvarný kritik a teoretik, kurátor Domu umění v Ostravě, spolupracovník Ostravan.cz): Nějaké výstavy jsem zhlédl, ale nestojí to za řeč. Já se v létě loudám spíš v krajině a v lesích.

Radim Václavík (1969, ostravský architekt ATOS-6): Kdybych mohl, tak bych rád viděl výstavu Michala Škody.

Zdeněk Kus, (malíř, pedagog výtvarné výchovy ve výslužbě, žije v Ostravě): Radost mi udělala květnová výstava obrazů a kreseb Jaroslava Kapce ze sbírky Lumíra Kota, která proběhla v havířovském KD Radost. A ještě větší radost bych měl, kdyby se podařilo v roce 2024, ke stému výročí narození tohoto pozoruhodného autora, uspořádat reprezentativní přehlídku jeho výtvarného díla.

Z díla J. Kapce. (Foto: GVUO)

Štěpán Kus (student sochařství na AVU): Překvapila mě monumentální výstava Jiřího Příhody s názvem Void v pražském Rudolfinu. Autor vstoupil do tradičního prostoru s intervencemi, které například umožňují návštěvníkovi dotknout se stropu nebo se projít pod imaginární hladinou. Nejedná se se však o prvoplánovou atrakci, celý koncept má především duchovní rozměr. Potěšila mě taky malá výstava Hany Garové, absolventky AVU, ateliéru V. Skrepla, nainstalovaná v Holešovické Šachtě. Expresivní malby s výraznou barevností, ale i abstraktní uhlové kresby byly pro mě objevem.

Z výstavy Hany Garové. (Foto: Holešovická šachta)

Eliška Čabalová (1955, umělecká knihařka, pedagožka FU Ostravské univerzity): Výstava Mařka Adély Marie Jirků na 3. Etáži v Rožnově pod Radhoštěm. Vernisáž 29. července 2022. Skvělá výstava, předznamenávající vydání stejnojmenné knihy v září 2022 v nakladatelství wo-men. Je se na co těšit.

Martin Klimeš (1960, organizátor kulturního života, kurátor, exředitel Domu umění v Opavě): Cele léto jsem v žádné galerii nebyl, pokud nepočítám naši opavskou Cellu. Za výstavami do galerii už ani nechodím, zajímá mne spíš jejich architektura a atmosféra. Tak mám ještě v plánu v brzké době konečně navštívit Slezskou galerii v Katovicích a PLATO v Ostravě, aniž bych věděl, jaké výstavy tam probíhají či se chystají. A těším se na to.

Jiří Kuděla (1976, malíř, spolukurátor Galerie Jáma 10 v Ostravě): Zase odpovídám pozdě, ale přece. Jen namátkou – Pavel Matyska ve Špálovce, Příhoda v Rudolfinu a chystám se začátkem září do Benátek, tam toho inspirativního bude určitě hodně. Skvělým počinem bylo jistě i začlenění Ostravy do projektu Openstudios.