Herečka Sabina Muchová: Nejsem kariéristka, ale ráda se posouvám kupředu

Hned v září skočíte ve Slezském divadla rovnýma nohama do první sezonní premiéry Můj nejlepší kamarád, což je taková vztahová taškařice. Máte ráda tento typ inscenací?

Takhle nad tím vůbec nepřemýšlím. Nemám vyloženě oblíbený žánr. Člověk si v agažmá ani vybírat nemůže. Kdyby ano, byla by to paráda (smích)… Hlavní je, aby to bavilo diváka, a jestli to bude Můj nejlepší kamarád, tak tím lépe!

Pojďme trošičku navnadit diváky. O čem je Můj nejlepší kamarád?

No, víte, my jsme teď v polovině zkoušení, takže nechci úplně vše prozrazovat, protože se to ještě může různě měnit. Máme před sebou ještě moře práce. Jedná se ale o takovou vztahovou situační komedii. Objevuje se zde typický milostný mnohoúhelník, kde je manželka, milenka nebo nejlepší kamarád hlavní postavy. Hybatelem děje je Bernard, kterého ztvární Daniel Volný. Inscenaci zkoušíme pod vedením slovenského režiséra Michala Spišáka. Myslím, že zkoušení s ním je moc fajn, a věřím, že se nám to podaří potom prodat i před diváky.

Kdybyste mohla mávnout kouzelným proutkem a vybrat si roli dle svého uvážení, co byste si chtěla zahrát?

Začnu obráceně. Nejtěžší pro mě je hrát ušlechtilou, chytrou, krásnou, mladou a seriózní dámu. To mi dělá malinko problémy (smích)… Přece jen se říká, že herečky jsou rády, když mají ztvárnit mrchu. Tady nejsem výjimkou, mám to taky tak. Za negativní postavu se dokážete taky lépe schovat. Navíc naprosto pozitivní lidi přece neexistují ani v životě, tak proč by měli být v divadle? Každý z nás má i stinné stránky, takže abych byla upřímná, jsem ráda, když každá postava je aspoň malinko pokřivená.

Když vás vidím na jevišti, tak si říkám, že ta Muchová je taková motorová myš plná energie. Jak dobíjíte baterky?

Já vám nevím (smích)… Asi tím, že když to jde, tak jsem někde na horách a toulám se přírodou. Chtěla jsem původně říct, že mě nabíjí i četba knih, ale to je blbost, protože čtení mě spíš uspává (smích)… Jsem moc ráda, že na vás na jevišti působím energicky, ale řekla bych, že jsem se o to nijak zvlášť nepřičinila. Jsem taková hyperaktivní odmalička a všude mě bylo plno. Jak ale postupně stárnu, už to taky není to, co to bývalo. (smích)

S Kostasem Zerdaloglu v inscenaci Král Lear. (Foto: Radovan Šťastný)

Pokud vím, tak pocházíte z hudebně založené rodiny. Proč si tedy nepovídám například s klavíristkou Sabinou Muchovou, ale s herečkou Sabinou Muchovou?

V dětství jsem taky samozřejmě hrála na klavír, to byla u nás doma skoro povinnost, ale vůbec mě to nebavilo. Myslím si, že pro tento druh umění nemám úplně nadání. Táta říkával, že budu zpěvačkou, protože jsem jako dítě měla takový nepříjemně pronikavý hlas (smích)… Ten herecký kašpárek mi asi sedí víc. Už na základce jsem se dost předváděla a chodila jsem do dramaťáku a na soukromé hodiny herectví k paní Zoře Rozsypalové, což byla vlastně i taková průprava na přijímačky na konzervatoř, takže se to tak nějak všechno sešlo.

Jednalo se tedy o důkladnou přípravu na konzervatoř, koukám.

No jasně! Kromě dramaťáku jsem chodila taky na logopedii. Ono to celé nebylo úplně jednoduché, protože jsem původně byla první pod čarou. Na konzervatoř mě přijali až díky odvolání. Vidíte, a je to venku. Tohle jsem ještě nikdy veřejně neřekla (smích)… V podstatě ale o nic nejde. Nakonec potom zjistíte, že třeba ti, kteří na přijímačkách byli mezi nejlepšími, teď divadlo vůbec nedělají.

Jste kariéristka?

Nejsem kariéristkou v tom typickém smyslu slova. Rozhodně si myslím, že nejdu přes mrtvoly a nemám ani ostré lokty. Na druhou stranu se ale ráda pořád posouvám kupředu. Je mi docela líto, když v divadle dostanu třikrát za sebou dosti podobné role. Je mi to líto, protože cítím, že se nemůžu nijak více formovat a realizovat. Na škole jsem si to vůbec neuvědomovala a nebrala divadlo tolik vážně. Mám takové období, kdy divadlo beru více vážně, pak ho zase beru někdy méně vážně. Každopádně se vše kolem snažím brát zdravě a sportovně. Myslím tím nějakou konkurenci, myšlenky na kariéru a podobně. I když vám povím, že teď jak nad tím přemýšlím, tak nevím, jestli beru herectví vážně dodneška. Ono to teď zní hrozně, že na divadlo kašlu, ale nekašlu! Myslím to tak, že prostě nejsme doktoři a neoperujeme ledvinu. Divadlo je o seberealizaci a potěšení sebe sama a hlavně diváků.

Považujete se více za Ostravačku, nebo Opavačku?

V Opavě bydlím od svých devatenácti let, což je už dlouho, ale v Ostravě jsem se narodila a chodila tam do školy, takže mám samozřejmě moc ráda obě města. V Ostravě jsem ale žila jen tři roky v dětství. Pak jsme se s rodiči přestěhovali do Bobrovníků u Hlučína, kde jsme měli rodinný domek, takže já v podstatě vyrůstala na vesnici.

S Danielem Volným v inscenaci Cyrano z Bergeracu. (Foto: R. Šťastný)

V angažmá SDO jste od roku 1997, což bych vůbec netipoval. Měla jste někdy zaječí úmysly?

Je to hrůza, jak jsem tam dlouho, ale připadám si pořád, jako bych byla na začátku (smích)… Asi před pěti lety jsem dostala poukázku na nákup v hodnotě tří tisíc korun do jednoho supermarketu jako odměnu za to, že jsem ve Slezském divadle už dvacet let. Připadala jsem si jako důchodkyně. (smích)… A zaječí úmysly má někdy asi každý herec, který je dlouho v jednom angažmá. Měla jsem nějaké nabídky, ale je asi zbytečné o tom mluvit, protože je to minulost, a hlavně se jednalo spíše o slovní nabídky. Nikdy nebylo nic na papíře. To ale každopádně neznamená, že ještě nějaká nabídka nemůže přijít (smích)…

Teď je ale otázkou, jestli byste na ni kývla. Nejste už přece jen bytostně spjata s opavskou scénou?

Určitě bych nad tím přemýšlela. Zrovna ve Slezském divadle těch změn bývá požehnaně, ať už jsou to noví ředitelé, umělečtí šéfové nebo režiséři, takže pocit změny mám, protože každý režisér na vás herecky pohlíží trochu jinak. Pořád se něco děje.

I když zrovna nehrajete, tak se ve volném čase jdete podívat do jiných divadel v našem regionu, takže možná můžete srovnávat. V čem je podle vás Slezské divadlo specifické?

Myslím si, že opavské divadlo je specifické tím, jak je konzervativní. Činohra by si asi mohla dovolit být o něco odvážnější. Myslím si, že divák by to snesl. Ono se právě pořád mluví o tom, že co by na to či ono řekl divák, ale pokud se ke změně neodhodláte, tak nikdy nezjistíte, jestli to byla změna k lepšímu. Chybí možná trochu odvaha dělat nové věci, ale já jsem herečka, takže do těchto věcí nechci úplně zabřednout a přenechám je jiným.

Jaký máte názor na ochotnické divadlo? Slyšel jsem, že si myslíte, že divadlo by neměl dělat úplně každý, kdo si zamane. Je to tak?

Takhle jsem to asi nemyslela. Já mám naopak ochotnická divadla moc ráda, mají šťávu a super pozitivní energii, protože ti lidé dělají divadlo pro radost. Tenkrát jsem se o tom zmínila, protože jsem zažila režiséra, který do menších roliček obsazoval třeba kulisáky nebo lidi z kanceláří, ale kolikrát je obsadil, i když po tom úplně neprahli, to by se asi dít nemělo.

V inscenaci 290 km. (Foto: Radovan Šťastný)

Máte nějaký herecký vzor?

Mám moc ráda Helenu Bonham Carter. Kdybych si pak měla vybrat někoho z českých hereček, tak budu volit v lokálních vodách a jmenuji Danu Fialkovou z Komorní scény Aréna.

Abyste se prý dobře sžila s postavou, musíte mít dobrou náladu a musí u toho být dobrý režisér. Co pro vás znamená pojem „dobrý režisér“?

Je to režisér, díky kterému nemám žádné pochybnosti o své roli. Je to režisér, který mi vše podrobně a jasně vysvětlí a nepustí mě v inscenaci jen tak na tenký led. Zároveň musí mít gule a musí být energický. Nemám ráda uspávače hadů (smích)…

Myslíte si, že pandemie koronaviru nějak změnila divadelní svět?

Myslím si, že koronavirus obecně změnil svět. Určitě vnímám, že ubylo diváků. Jinak asi nepociťuji žádné extra změny. Ono divadlo pro mě ani před covidem nebylo nějakým středobodem vesmíru. Určitě pro mě bylo složité po roce znovu naskočit do nějakého režimu, ale takhle to měl asi každý normální člověk, který se po lockdownu vracel do práce. Rozhodně se ale podle mě ukázaly pravé charaktery některých lidí ve společnosti. Přiznám se, že mě hysterie z koronaviru nijak nepohltila. Nejsem zastánce očkování ani roušek. V tomto ohledu vnímám, že se společnost rozdělila, ale to je asi všechno.

Kým by byla Sabina Muchová, kdyby nebyla herečkou?

Asi bych byla kuchařkou nebo servírkou v pražské hospůdce U Černého vola. To je moc fajn lokál. (smích)… Vždycky si dělám srandu, že bych se mohla živit jako kuchařka, protože vařím prakticky denně a je to pro mě velký relax. Když bych se ale skutečně měla zamyslet nad tím, co bych dělala jiného, tak bych asi jen tak neměnila. Kdyby ta změna byla nutná a musela bych se živit jinak, asi bych se nehroutila, ale jako herečka jsem spokojená.

Podobnou odpověď jsem čekal, protože kolují legendy, že ráda vaříte. Co je váš kulinářský majstrštyk? A jakou máte ráda světovou kuchyni?

Jsem naprosto vděčný strávník. Sním úplně všechno kromě rýžového nákypu (smích)… Jinak vařím úplně běžné věci. Ráda vařím omáčky, ale nedělá mi problém jít do nějakého experimentu podle kuchařky. Taky ujíždím na sushi, ale nechápu, proč bývá kupované sushi lepší než to, které si udělám doma (smích)…