Guttmann, haldy, Masaryk. Zapomenuté dílo Viktora Koláře st. v Galerii Dukla je archivním objevem století

Viktor Kolář starší žil v letech 1898 až 1971. Veřejnost dosud znala jeho syna Viktora Koláře (1941), vyhlášeného fotografa, jehož význam dávno překročil hranice Ostravy i České republiky. Ze strohých zmínek v rozhovorech s mladším z Kolářů sice vyplývalo, že řemeslo tak trochu zdědil po otci, dílo jeho „stvořitele“ ale dosud nikdo neviděl ve výstavní síni. Věděli o něm pouze někteří ostravští archiváři.

Vstup do výstavy Viktora Koláře st. v Galerii Dukla. (Foto: I. Mottýl)

Výstavy se starší z Kolářů dočkal až dvaapadesát let po smrti. „Jeho dílo, uložené dnes z velké části v Archivu města Ostravy, bylo doposud známé jen několika málo odborníkům a pamětníkům,“ potvrzuje kurátor výstavy Lukáš Bártl. Co zřejmě stálo za opomíjením tak vynikajících snímků, o tom později.  Důležité je, že malý výbor z Kolářových snímků právě vystavuje Galerie Dukla. A že se rodí monografie, která fotografa představí mnohem komplexněji.

Zleva kurátor Lukáš Bártl a Viktor Kolář ml. (Foto: Galerie Dukla)

Číšník některé z ostravských kaváren je obtěžkán prázdnými talíři, druhou ruku přesto kyne fotografovi. Je to kavárenské zátiší s hojností roztodivných nápojů na plných stolech, snímku vévodí bonvivánský úsměv pana kelnera. Úsměv, grimasy, emoční pohnutky v obličeji, to je velmi často středobod snímků Viktora Koláře staršího. I komunistický prezident Antonín Zápotocký na jedné jeho fotografii se usmívá jaksi milostiplně.

Fotografie číšníka z třicátých let. (Foto: I. Mottýl)

A co teprve židovský malíř Robert Guttmann, podle kterého se dnes jmenuje galerie v Židovském muzeu v Praze. Nadšený kavárenský filozof a sionista, komentátor v novinách, malíř, karikaturista a bohém. „Jsem absolutně nezávislý a šťasten, že jsem unikl školskému mistrování a že se mohu svobodně vyžít a vyzuřit,“ říkával. A stejná životní filozofie dýchá i z fotky Viktora Koláře z roku 1926. Tímto krédem se Guttmann řídil, dokud do Prahy nevpadli nacisté, aby ho nechali potupně transportovat do židovského ghetta v Lodži, kde o hladu a v útrapách vypustil duši.

Robert Guttmann v roce 1926. (Foto: I. Mottýl)

Po válce Viktor Kolář zaznamenával i budování Poruby a tyhle snímky teď v pasáži Dukla logicky vzbuzují největší pozornost kolemjdoucích. Zrovna Duklou kráčí pár penzistů, pán míří ukazováčkem do středu jedné z porubských fotografií z dob výstavby nejstarší části Leninovy třídy (dnes Hlavní třídy). „Tady bydlíme, mamko,“ říká dojatě a ukazuje na konkrétní okna. Pro dvojici seniorů je to dokument, možná vzpomínka na mládí. Zároveň je to kompozičně vychytané „malířské“ zátiší, navíc s příběhem vpravdě biblickým, byť schovaným za zdi stalinistických činžáků. Gastarbeitři z celého Československa právě doputovali do Ostravy, do země zaslíbené. Na sídliště s teplou vodou v kuchyni, splachovacím záchodem a „plnou penzí“ na šachtě.

Budování Poruby. (Foto: I. Mottýl)

Hodnota Kolářových snímků bude v čase jen strmě stoupat. „Od dvacátých do šedesátých let 20. století vytvářel vizuální kroniku místa, které procházelo po všech stránkách výraznou proměnou a bylo politicky velmi exponované. Fotograf tak měl možnost zachytit návštěvy politiků a státníků, od lokálních zastupitelů po Tomáše G. Masaryka či Nikitu Sergejeviče Chruščova,“ představuje staršího z Kolářů kurátor Lukáš Bártl.

Masaryk v Ostravě.

Expozice patří už během prvních pár dní k nejlépe navštěvovaným výstavám v historii Galerie Dukla. A je otevřeno nonstop, neboť se nachází v pasáži někdejšího oblíbeného porubského kina Dukla. „Fajne, fajne, tak se tu žilo, na haldach se sbíralo uhli, to robila ještě moje babička,“ vysvětloval v neděli odpoledne 7. srpna starší pán, zřejmě své dceři. Oba okouzlila fotografie sběračů uhlí na ostravských haldách, kterou Viktor Kolář pořídil ve dvacátých letech.

Ostravští haldaři.

Na Kolářově snímku z uhelné haldy paběrkuje ostravský synek. Školák, sotva desetiletý. Vybavuje se scéna z črty nejlepšího místního předválečného fejetonisty Josefa Filgase. „Isto si se kajši kulal po travniku a něsbiral nic,“ vyčítá ve fejetonu matka synovi, že na haldě nahrabal málo uhlí. Synek se brání: „Něbuděš věřit, mami, nale něskaj tame teho malo bylo. O potem maš tame tych starych bab a nas enem odstrukuju, bo smy slabi synci.“

Není to jen dokument, Kolář fotí sociální dramata. Emoce hrají hlavní roli. Výmluvný je kamelot, který prodává noviny na Denisově náměstí (dnešní náměstí Edvarda Beneše). Z té fotky je úplně slyšet, jak kamelot vyvolává názvy šťavnatých titulků, nejspíše z deníku České slovo, neboť ostravská redakce těchto novin sídlila právě na Denisově náměstí (Melantrich).

Kamelot Vojkůvka. (Foto: I. Mottýl)

Ohavný zločin z vilnosti. Vlakem roztrhán. Sebevražedná mánie. Browning zmáčknul v pokoji hotelu National. Oběť svou ubil sekerou k smrti. Kdo ví, co má kamelot právě na rtech, díky Kolářovi ale víme, že se jmenoval Vojkůvka. Kolportéři čili kameloti jsou dnes v českých zemích vyhynulým druhem. Ještě v devadesátkách přitom noviny v ulicích měst našeho kraje prodávaly celá hejna děti i dospělých. Pamatuji si na jednoho třináctiletého synka z Karviné, který se při prodeji novin Region Karvinsko ještě musel starat o tříletého bráchu. Prodejem tisku pomáhal mámě vydělat peníze na činži.

Kamelot Vojkůvka. (Foto: I. Mottýl)

Omluva za odbočku, každá fotografie Viktora Koláře staršího ale vyvolává obrovské množství asociací, zvláště u milovníků ostravské historie. Kamelot Vojkůvka prodává noviny zády k Německému domu, který v roce 1945 museli rozebrat ostravští Němci do poslední cihly. Možná už nastal čas postavit repliku Německého domu na znamení smíru a společného soužití českého a německého etnika v Ostravě. A vlastně i židovského, neboť mnoho Židů se hlásilo k němectví. Bohužel, plac po Německém domě na náměstí Edvarda Beneše zůstává nejzanedbanějším místem v celém centru Ostravy.

Viktor Kolář starší. (Foto: I. Mottýl)

Je čas trochu představit i Viktora Koláře, tedy toho staršího. To se děje hned v prvním dvou výkladech, neboť galerii tvoří prosklené výlohy někdejší pyšné pasáže oblíbeného kina. Z výkladu kouká vysmátý fotograf s cigárem v ústech. Od prvního pohledu laskavý šibal, prostě ostravský chachar. I proto dokázal „mačkat“ tak empatické snímky. A zároveň výloha přináší i reklamní poutač Kolářova ostravského ateliéru.

Ví se, že komunistické znárodňování zastihlo Viktora Koláře v Tyršově ulici 14 v centru města, kde provozoval ateliér. „Před válkou přijal nabídku od židovské firmy Foto Oppenheim, když se její majitelé před okupací stěhovali do Palestiny a tátu požádali, zda by jejich majetek a vybavení laboratoří včetně portrétní fotografky nepřevzal pod svou hlavičku Viktor Kolář Foto – Kino. Pak odjeli do Londýna a poté do Palestiny. Sepsali k tomu i smlouvu, ale po válce nastaly už jiné poměry, které směřovaly ke komunistickému režimu, tak už se sem nevrátili,“ prozradil nedávno Viktor Kolář ml. reportérovi Petru Broulíkovi z ostravského měsíčníku Patriot.

Z výstavy Viktora Koláře staršího. (Foto: I. Mottýl)

Mladší z Kolářů si s otcem ne vždy rozuměl, což je typická rodinná anamnéza. A může to být i důvod, proč nenastala potřeba oslavovat tatínkův mimořádný talent pro fotografii. „Nikdo a nic mu nebylo cizí. Fotografoval tak přátele, rodinu, návštěvníky restaurací, nejrůznější oslavy, sokolské slety, prvomájové průvody, zajímal se ale též o sociální témata, lidskou práci, urbanistickou proměnu Ostravy a všední život ve městě,“ míní kurátor výstavy Lukáš Bártl o starším z Kolářů.

Bezruč a Guttmann. (Foto: I. Mottýl)

Kurátor výstavy v Dukle vsadil až téměř na konceptuální instalaci. Nechtěl galerii přehltit a vystačil si s necelou dvacítkou snímků. Ty zvětšil do rozlišení, kdy už ostrost fotografií překrývá jakýsi cigaretový dým. Ve snímcích se odrážejí zářivky i protější výklady a pro návštěvníka je těžké najít úhel pohledu, aby spatřil fotku bez intervencí z bezprostředního okolí.

Nápaditá instalace výstavy. (Foto: I. Mottýl)

S tím vším kurátor zjevně počítal, takže fotky z první poloviny 20. století zcela záměrně prolnul s náhodnými vizuálními vjemy z léta roku 2022. Nápadité jsou i výřezy z okrajů některých snímků, které předsunul na čelní sklo, zatímco vlastní snímek schválně utopil v hlubinách výlohy. Tahle hra s časem a hloubkou ostrosti přítomné diváky zvláštním způsobem mate. Minulost se prolíná ze současností, občas se to všechno slije do jakéhosi ostravského déjà vu.

Budovatelé Poruby. (Foto: I. Mottýl)

Chystaná kniha bude asi jiná, půjde nejspíše o klasickou fotografickou monografii, do které bude koncept z Dukly nepřenositelný. Nevadí. Výstava i kniha jsou poctou fascinujícímu pozorovateli života z ostravského lůna, na nějž dějiny fotografie jaksi zapomněly. Ani to nevadí, nikdy není pozdě! Svět by byl bez podobných uměleckých objevů nesmírně nudný, ale jak už bylo řečeno výše, dalšího Viktora Koláře st. už asi v ostravských archivech (erárních i rodinných) jen tak neobjevíme.

Viktor Kolář st.: Prezidenti, dělníci, umělci a ti další. Galerie Dukla, Ostrava – Poruba. Výstava je k vidění do 2. října 2022.