Austrálie, Bosna i Sýrie. Nad letním číslem Protimluvu bdí svatý Kryštof, patron poutníků

„Míříme samozřejmě na jih, protože máme rádi teplo, i když s ´cestovkou Protimluv´ si nakrátko odskočíme mj. na sever, do blízké Poznaně, kde žije básnířka Patrycja Sikora,“ nastiňuje cestovní itinerář Jiří Macháček. Na jih se z Ostravy jede samozřejmě přes Brno, kde brněnskou FaVU vystudovala opavsko-ostravská básnířka Nela Bártová. Autorka letos nominovaná na Magnesiu Literu za debut roku. Její prvotinu Na konci chodby je ráno vydalo ostravské nakladatelství Bílý Vigvam.

„Ostrava navždy! Je to domov a potkala jsem tam spoustu lidí, se kterými udržuji kontakt nadále. Vždy se tam ráda vracím a je dobře, že tam hodně šikovných lidí zůstalo a dělají město kulturním,“ říká Nela Bártová v rozhovoru s básníkem a ostravsko-opavským poetou Martinem Šenkyplem. Nela ovšem po brněnské anabázi zakotvila na pražské AVU. A zda se z hlavního města vrátí do Ostravy, to zatím nejspíše nemůže vědět ani ona.

Brno je pro Ostravu něčím jako jižním ostrovem. Moravská metropole je zavěšená nad okapem Balkánu jako štukové boží oko. Krajina dýchá Středomořím, Špilberk to jsou sosny, skalní stepi, suťové lesy a víno. Z Ostravy někdy opravdu stačí výlet pouze do Brna, aby na člověka zavanulo něco prázdninového. Hned po rozhovoru s Nelou Bártovou přináší Protimluv studii o letos osmapadesátiletém básníkovi Petru Motýlovi. Ten žil v Ostravě pouhých patnáct let, nicméně ve svém díle se k zážitkům z „ocelového města“ neustále vrací. „Ostrava v autorovi zanechala intenzivní emoce,“ píše autor studie Vasilios Chaleplis. Jeden ze strůjců nakladatelství Bílý Vigvam a provozovatel Provozu u řeky.

Právě v klubu Provoz u řeky bylo nové číslo Protimluvu pokřtěno. Stalo se tak 1. srpna na závěrečném večeru Měsíce autorského čtení, který byl věnován islandské punkové kapele BSÍ a tématice piva v české poezii. Petr Motýl o pivu píše hodně, zato docela nerad cestuje. A příliš si neoblíbil ani zde velebené Brno. Pivo a Brno se propojuje třeba v jeho rukopisné sbírce Pára pode dveřmi z roku 1993.

PETR MOTÝL
NIKDY SE NEDOSTANU DO BRNA

pár hrozinek
oběd svaté Kateřiny
ticho
a neuskutečněná cesta do Brna
se zase rozmáčí v pivu
v horkých ulicích
a v laciném salámu
spánek
se snem o hořící viole
o zastřižených vlasech
dívky s červeným smyčcem

Z Brna do Bosny a Hercegoviny, tedy hlouběji na Balkán. Tam se v roce 1970 narodil básník Igor Klikovac, který dnes žije ve Velké Británii. „Kvůli neexistenci poštovních spojení / otcovy dopisy přicházejí po / jeho smrti. Běžná, příliš zřejmá / symbolika zániku, kterou dopis obvykle má, / tak vlastně působí obráceně,“ napsal Klikovac v roce 1994 v londýnském exilu na útěku z krvavých a bratrovražedných válek v rozpadající se Jugoslávii.

Od té doby uplynulo 28 let, ale svět se nezlepšil. Bratrovražednou válku teď na Ukrajině rozpoutali Rusové. Z Brna už tak není možné cestovat na milovanou Podkarpatskou Rus, bezpečná pouť na východ nyní končí již na Slovensku. A Slovensko je stejně jako Brno také trochu Balkánem. „Salón, ve kterém Editka pracovala, se nacházel na sídlišti Zahrady, v obchodním středisku Balkán, kde o několik let později vybuchla v restauraci na druhém poschodí bomba,“ píše na stránkách Protimluvu slovenská autorka Iris Kopcsayová (narozena 1967) v povídce Bez lásky.

Z Bratislavy k protinožcům. Markéta Kročilová pořídila rozhovor s havířovskou rodačkou Mínou Krejčí, která žije v Austrálii. V nakladatelství Protimluv letos vydala knížku Ještě pořád můžeme tančit, jež vypráví o její práci s přestárlými pacienty v jednom australském ústavu pro seniory. Je to sugestivní zpráva o posledních chvílích bytosti jménem člověk. Z cestovatelského hlediska nás teď ovšem zajímá, jak se Mína Krejčí dostala právě do Austrálie.

„K protinožcům si mě odvezl můj druhý manžel, Čech, který emigroval do Austrálie v době totalitního režimu. Když směl po revoluci 1989 poprvé navštívit svoji mámu v Havířově, potkal tam mne, matku dvou synů v rozpadajícím se manželství, a zamilovali jsme se,“ vypráví spisovatelka v rozhovoru pro letní Protimluv. Svůj věk ale Mína Krejčí z těžko pochopitelných důvodů tají. Tohle je podivný nešvar a neuctivost ke čtenáři, který prostě musí vědět, jak starý autor k němu promlouvá. Svůj věk se v prvním vydání Šikmého kostela pokusila zatajit i Karin Lednická, pak ale pochopila, že upřímnost je v literatuře skoro povinnost.

Jiřím Macháčkem avizovaná polská básnířka Patrycja Sikora z Poznaně vydává v Protimluvu básně v překladu Petra Ligockého. Chmurné texty o další válce našeho věku. „Malým chlapcům z Allepa je sedmdesát let, / holčičky vozí jejich těla místo panenek, přikrývají je / kameny,“ píše o syrských bojích. I do Sýrie se přitom třeba v sedmdesátých letech jezdilo na dovolenou, a to i s československým Čedokem. Bulváry Damašku tehdy připomínaly Paříž.

„V táboře někdo snil o / chobotnici která přichází na pevninu / svlažena slzami zajatců,“ veršuje v Protimluvu o slovinských vyhnancích z éry II. světové války slovinská básnířka Natalija Milovanović (1995). Války, války a zase války, lidstvo věčně nepoučitelné. Suma sumárum, s novým Protimluvem sice putujeme po světě, ale ten je pořád horším místem k životu. Svatý Kryštof, který zdobí obálku nového Protimluvu, proto není jen patronem poutníků. Jeho stejně významným úkolem je být přímluvcem od nenadálé smrti. A to je při cestování po dnešním rozvráceném světě dosti podstatné.