Vojtěch Johaník: Snil jsem o tom, že jednou v tom velkém kamenném baráku budu hrát divadlo pro lidi

Tvůj syn je už pátý Vojtěch v pořadí vašeho rodu Johaníků. Tatínek je novinář, děda byl zvěrolékař. Máš v rukávu nějakou vtipnou příhodu, kdy si vás někdo spletl?

Když jsem byl ještě ve Zlíně, tak mě pozvali na besedu, kterou organizoval Klub přátel divadla. Prostě s námi chodili poklábosit diváci. Většinou to byly jenom důchodkyně (smích)… Byla tam jedna paní, která se na mě evidentně hodně připravovala a celou diskuzi začala větou „Vy jste vášnivý mykolog.“ Odpověděl jsem, že určitě nejsem, že s bídou poznám praváka, a to ještě jenom někdy. Ona se ale nevzdávala a začala, že o mně četla na internetu, že jsem opravdu vášnivým mykologem. Jenže ona si mě spletla s taťkou. Můj otec rád sbírá houby. Tím, že je novinář, tak o nich i sem tam píše, takže jsem jasně té paní řekl, že vše, co najde ve spojení Johaník a houby, je spojeno s mým tátou. Bylo vidět, že jsem jí naprosto rozbil celý večer, protože se evidentně se mnou chtěla bavit jenom o hřibech. (smích)

Můžu tě uklidnit. Na téma houby nemám připravenou žádnou otázku.

Nech být! Může přijít něco horšího (smích)…

Narodil ses se v Uherském Hradišti, což je malebné město nedaleko Zlína s bohatě rozvinutou kulturou a přátelskou atmosférou. Táhlo tě to k divadlu odmalička?

Mám dojem, že Uherské Hradiště takhle působí snad na každého. Neznám nikoho, kdo by tohle město navštívil a řekl, že je tam nuda. Uherské Hradiště naprosto miluju. Říká se, že člověk má na duši otisk místa, kde se narodil. U mě to platí stoprocentně. Slovácko je hrdý region. Už náš učitel zeměpisu ve škole říkal, že až odejdeme na studia a vrátíme se potom do rodného kraje, překročíme Buchlovské hory a pod námi se rozprostře Hradiště, tak uroníme slzu. A je to tak, někdy uroním i dvě. Kultura je v Hradišti opravdu hluboce zakořeněná. Funguje tam třeba cimbálovka Harafica, což jsou moji vrstevníci. Ti, když hrajou na náměstí, tak je absolutně plno. Přijde víc lidí než na někoho celorepublikově známého. Herci ze Slováckého divadla taky různě vystupují v krojích a s cimbálovkou. Obecně si myslím, že ten region je nastaven tak, že tam lidi až tolik nezajímá materiální stránka života, prostě žijou. K divadlu mě to nicméně odmalička netáhlo. Byl jsem takový kluk samorost, pořád jsem rodičům někam padal a pořád něco rozbíjel, nebyl jsem vůbec vyhraněný v tom, co chci dělat. Mám to tak, že trochu čekám, až mě život kopne do zadnice, a teprve začnu něco dělat. Jako dítě jsem hrál na flétnu, ale nevydržel jsem u toho. S vůli mám ostatně velký problém dodnes (smích)… Chodil jsem pak na technickou střední školu jako mechanik číslicově řízených strojů. Kdybych se tím živil, tak mám dneska možná barák a dvě auta, ale dělám to, co mě baví. Zhruba v šestnácti jsem začal zjišťovat, že mi v životě něco chybí. Mluvil jsem o tom tenkrát s kamarádkou, která mi řekla, že chodí do dramaťáku, ať jdu někdy s ní. Vedla to tam tehdy Hanka Nemravová a já se do divadla zamiloval. Najednou jsem měl pocit, že už nejde dělat nic jiného.

Vojtěch Johaník. (Foto: archiv umělce)

Známe všichni ty příběhy, jak jde někdo náhodou kolem školy, tam se konají přijímačky na herectví a oni ho na první pokus vezmou. To ale nebyl úplně tvůj případ. Jak ses k profesionálnímu divadlu dostal?

To rozhodně nebyl můj případ (smích)… Na herectví jsem se hlásil snad čtyřikrát a nevzali mě. První rok mě nevzali ani na dramatickou výchovu, tak jsem šel na jazykovku, abych se zlepšil v angličtině. Po roce jsem se znova hlásil na herectví i dramatickou výchovu. Herectví zase nevyšlo, i když jsem se tak nějak pokaždé dostával do těch užších výběrů, ale Johaníka prostě ne! Jak by řekla Matulka (herečka DPB Markéta Matulová – pozn. red.), já jsem nikdy nebyl loktař, že bych se uměl prodat – teď a tady v pěti minutách ukázat, že jsem někdo – to mi asi uškodilo. Ale pozor, dramatická výchova na JAMU vyšla! Dodnes mám z JAMU spoustu přátel i mezi herci, nezanevřel jsem ani na systém. JAMU má jednu obrovskou výhodu, že je to spíše taková rodinka. Pochopitelně tam jistá hierarchie mezi obory a ročníky je, ale všichni se spolu baví, navzájem si vypomáhají v projektech, takže jsem docela často hrával se studenty herectví, i když třeba šlo jen o nějaký štěk, brávali mě na různá scénická čtení, určitě vzpomenu třeba režiséra Víťu Větrovce, se kterým jsme spolupracovali, a mého nejbližšího kamaráda Tomáše Davida, který studoval herectví a teď působí v Národním divadle Brno. Bylo to tam moc fajn. Byť jsem studoval dramatickou výchovu, snil jsem o herectví, snil jsem o tom, že jednou v tom velkém kamenném baráku budu hrát pro lidi a šel jsem si za tím.

Jak to tedy bylo dál po studiích?

Hostoval jsem v olomouckém divadle Tramtarie, kde jsem dostal roli v inscenaci Tropical Islands, ale ještě jsem o sobě nikde neprohlašoval, že jsem herec, protože herectví je řemeslo a až ve chvíli, kdy se jím živíš, tak jsi asi hercem. V Tramtarii mi pak ale nabídli, abych tam zůstal, takže jsem byl v sedmém nebi. Tam jsem vydržel pár let, než se konal konkurz na herce ve Zlíně, kvůli kterému mě a dalších několik herců přímo oslovila tamní umělecká šéfka Hana Kovaříková-Mikolášková. Jak to tak bývá u mé maličkosti, nevzali mě (smích)… Asi rok poté jsme se potkali s uměleckou šéfkou znovu s tím, že by mě do angažmá chtěli, což jsem už před schůzkou tak nějak tušil, protože jsem věděl, že jim jeden mladý herec odchází. Ona mi na schůzce řekla, že bych měl hrát Oněgina. Spadla mi brada, ale byl jsem nesmírně šťastný. Vůbec jsem si ani nepřipouštěl žádné pochybnosti, prostě jsem pociťoval jen čistou radost. Ve Zlíně jsem měl obecně štěstí na velké a krásné role.

Vojtěch Johaník. (Foto: archiv umělce)

Jak ses cítil, když najednou přiletělo laso z Divadla Petra Bezruče?

Abych řekl pravdu, tak jsem registroval, jaký boom Bezruči zažívali, ale bylo to spíše z doslechu od kolegů. Osobně sleduji spíše jen svoje nejbližší okolí. To, co se děje jinde, moc nevnímám. Prostě na to nějak nemám kapacitu. Když jsem se dozvěděl o zájmu Bezručů, tak jsem k tomu přistupoval dosti racionálně a vedl jsem dlouhé debaty na toto téma s dramaturgyní Katkou Menclerovou, bavil jsem se o tom třeba se zkušenějším kolegou Ráďou Králem, kterého si nesmírně vážím, ten mi radil, abych do Ostravy šel. Mluvil jsem o tom i s tehdejším ředitelem ve Zlíně a nynějším rektorem JAMU Petrem Michálkem. Na to nezapomenu, protože mi povídá: „Jako kamoš ti říkám, běž, jako ředitel ti říkám nechoď.“. Víš, já byl ve Zlíně opravdu šťastný, dostával jsem velké role, byla tam úžasná parta, takže to rozhodování bylo hodně složité. Všichni mi ale ve finále radili, abych k Bezručům šel. Pamatuju si na poslední den ve Zlíně v mém malém hereckém bytečku, jak jsem byl smutný. S brekem jsem šel vrátit klíče našemu vrátnému Standovi, potkal jsem se i s ředitelem, oba viděli, že nemá smysl se se mnou vůbec bavit. Nasedl jsem do auta a jel jsem totálně rozhozený na první zkoušku do Ostravy. Během jízdy jsem si strašně nadával, že jsem do toho šel. Dorazil jsem k Bezručům na první čtenou a vše se otočilo. Poznal jsem skvělou partičku lidí, hned jsem tenkrát věděl, že to bude fungovat. Zase bylo dobře. Ano, připadal jsem si jako žena v jednom nejmenovaném týdnu v měsíci. Takový byl můj přesun ze Zlína do Ostravy. (smích)

Takže se na začátku jednalo o strach z přestupu k Bezručům?

Nebyl to strach. Už dlouho nemám strach jako takový z nějakých zásadních rozhodnutí. Změny život přináší. Jediné, čeho se bojím, je určitě ztráta blízkých, jinak strach v životě nemám. To je taková filozofie, kterou jsem převzal z jedné knížky o divadle. Strach tady s námi byl, je a bude. Když ho máš za zády, tak tě může pohltit, ale jen když je před tebou a díváš se na něj, tak ho můžeš porazit. Do Ostravy jsem se těšil na novou životní výzvu, ale tím, že jsem se těšil do Ostravy, prostě nezmizel smutek, že opouštím Zlín. V Ostravě jsou lidé takoví hrubozrnní a velmi autentičtí. V tom je Ostrava perfektní. Zkrátka jsem jednu rodinu opustil a našel druhou.

Vojtěch Johaník na snímku ze soukromí. (Foto: archiv umělce)

Když jsme domlouvali rozhovor, dvakrát jsme si telefonovali a vždy zaznělo, že se zeptáš své polovičky. Je tvoje partnerka takový Vojtův kalendář?

Jasně, protože je divadelní produkční! To je zázrak a prokletí zároveň. Potkali jsme se v Olomouci a přetáhl jsem ji do Ostravy. Sice je na mateřské, ale vypomáhá jako produkční ve Studiu G, takže se dostává i k mým fermanům, tak si to umíš představit. (smích)

Poprvé jsem tě registroval před lety na Streamu, kde jsi hrál hlavní postavu v takovém temném seriálu Pěstírna. V Česku takový formát moc k vidění nebývá. Jak na natáčení vzpomínáš?

Režisér Andy Fehu je fandou takových vlastně béčkových hororových žánrů, ale není to úplně béčkový formát, má to svou kvalitu, je to takové pozlacené. Teď nevím, jestli jsem to úplně vysvětlil. Možná jde o béčkový žánr mezi áčkovými (smích)… Bylo to ovšem fantastické natáčení zhruba čtrnáct dní v kuse uprostřed Prahy v jednom sklepě. Bylo neuvěřitelné, co tam rekviziťáci dokázali vymyslet. A těch historek, co máme. Už jen když tam stěhovali technické konopí do sklepa, tak se zastavovali cizinci na ulici a hulákali s podivem, že prej jestli už to máme v Česku taky povolené. V baráku, kde se natáčelo, bydlel tou dobou jeden německý policajt. Když viděl, jak ty rostlinky kluci stěhují do podzemí, šel se tam podívat a nevěřil vlastním očím, protože tam viděl všechny ty lampy a obří kytky. Volal českým policajtům, ti přijeli, vše se vysvětlilo, měli jsme papíry, že jsme filmaři, tak poklidně odcházeli, jen řekli tomu Němci, že je to v pořádku, a ten vůbec nechápal, jak nás tam můžou nechat. Frajer byl totálně zmatený a myslím si, že je z té situace zmatený dodnes. (smích)

Samotné natáčení se neslo ve skvělé atmosféře, protože Andy Fehu se obklopuje skvělými lidmi, se kterými je radost pracovat. Kdyby to tak nebylo, asi se pozabíjíme, protože nástup byl někdy v sedm ráno, končilo se v deset večer. Byl to super mix lidí i díky vietnamským kolegům. Herecky to byla výborná zkušenost, akorát bych to možná teď hrál trochu jinak. Dneska bych asi na sebe zkusil strhávat o něco více pozornosti, i když to říkám tady a teď od stolu, protože to asi jinak neumím. Jako herec prostě sloužím příběhu a nerad sklouzávám k nějaké laciné sebepropagaci, i když by to asi v tomto případě bylo záhodno. Myslel jsem si, že půjde o seriál, který mi více otevře dveře k dalším projektům před kamerou, což se úplně nestalo.

Nemusíme ale zůstat jen u Pěstírny, máš zkušenosti i z jiných seriálů, které jsou mnohem známější…

…je to tak. Objevil jsem se v Ulici i v Ordinaci v růžové zahradě. Tam jsem byl dokonce opakovaně jako takový surfař, který má nemocné dítě. Hrál jsem v epizodě krimiseriálu Specialisté. A pak jedna novinka. Už se o tom mluví, že Případy prvního oddělení budou mít svoje pokračování, tak tam v jedné epizodě taky budu hrát a musím říct, že v České televizi to fakt dělají všechno pořád hrozně poctivě. Když si vezmu třeba jeden výslech se mnou, který dohromady trvá asi čtyři minuty, tak my jsme ho natáčeli asi čtyři hodiny. Jelo se z různých úhlů a pořád se něco vylepšovalo. Byl jsem tam přímo ve scéně s Filipem Blažkem a Petrem Stachem, tak mě často krotili, abych nikam nespěchal, že je všechno v pohodě. Všechno na profi úrovni. Byl to velký zážitek.

Vojtěch Johaník na archivním snímku. (Foto: archiv umělce)

Mluvil jsi o profesionálním prostředí každým coulem. Co tě ale dokáže na kolezích naštvat?

Už jsem o tom trošku mluvil ve spojitosti s Pěstírnou, ale asi to bude nějaká jevištní sobeckost, kdy nějaký kolega na sebe strhává až moc pozornosti na úkor ostatních a celého představení. To mi skutečně vadí. Naštěstí jsem se s tím dlouho nesetkal. V minulosti sice ano, ale nebylo to nic, co bych tenkrát nedokázal překousnout. Taky nemám rád, když někdo přeceňuje svou pozici a dělá ze sebe někoho, bez koho by se to neobešlo. U Bezručů mě fascinuje ta herecká svoboda, kdy my herci si mezi sebou nikdy nic nevyčítáme. Ještě se nestalo, že by někdo někomu vyčítal, že popletl text, nebo že někdo nedal židli přesně tam, kde měla být. Tohle tam funguje skvěle, protože člověk pak nemá strach a více se na jevišti otevře.

Pokud vím, tak jsi fotbalovým fanouškem, je to pravda?

Sleduju naše Slovácko, to je jasné. Řekl bych, že čím jsem starší, tím sleduju fotbal více. Je to taková pohoda. V zápase jsou i hluchá místa, to se ví, takže člověk může mít fotbal i jako kulisu, projíždí telefon, dá si u toho pivko. Jako dítě jsem chodil na fotbal s tátou. Pamatuju doby, kdy se klub jmenoval ještě Synot, měli jsme nějaký třetí, čtvrtý nejbohatší tým v lize, skvělý mančaft, trenér Jarolím, chodil plný stadion, atmosféra byla hmatatelná a soupeři se k nám báli jezdit. Abych ale nezůstal jen u fotbalu, já jsem dokonce hrával druhou softballovou ligu za Snails Kunovice. To pro mě bylo taky super prostředí. Pořád jsem s těmi borci ve spojení, protože mi ta parta dala strašně moc pozitivního. Je to skupina požitkářů, kteří si užívají života, ale zároveň třeba navštěvují takové nejhorší zaplivané putyky, kde i to pivo chutná strašně. Musím říct, že mě tím nakazili a taky to mám rád. Jeden spoluhráč měl dokonce někde v Přerově pajzl, kde si chodil dávat odpornou gulášovku. Jeli jsme třeba kolem na zápas, byla tam pauza, on si ji objednal, dal si dvě lžíce a šťastný řekl, že je pořád odporná stejně jako dřív (smích)…Ale proč o tom mluvím. V divadle i v softballu pro mě byla a je strašně důležitá parta. Divadlo miluju, živí mě, a softball jsem dělal pro radost. Softballem si totiž člověk nic nevydělá, není z toho ani úžasná postava, takže fakt byla důležitá ta samotná parta. Jednou bych se chtěl do Uherského Hradiště určitě vrátit a třeba si chodit jen tak zaházet za béčko, to by bylo fajn.

Kým by byl Vojtěch Johaník, kdyby nebyl hercem?

V první řadě bych asi byl mnohem smutnějším člověkem. Asi by mě bavilo dělat rozhovory s lidmi a asi by mě celkově lákala novinařina. Chvilku jsem to dělal, táta je novinář, takže to mám nějak v sobě. Mým snem třeba je psát příběhy. Nevím, jestli na to mám, ale mým oblíbeným autorem je Neil Gaiman, kterého obdivuju. On je fantastický vypravěč a doslova si mě jako čtenáře vychoval. On umí navodit pocit, že je jen tím, kdo vypráví nějaký příběh. Strašně moc bych to taky chtěl umět.