Albert Čuba: Často přemýšlím, co si jako komik ještě můžu dovolit

Potkáváme se takřka v polovině léta. Jaké jsou vaše prázdniny?

Jsou po dlouhé době takové spíše odpočinkové. Pracovní povinnosti sice mám, ale není toho tolik. V divadle řešíme spíše nějaké vychytávky technického charakteru. Taky mě ještě čeká rodinná dovolená, na kterou se moc těším. Většinou jezdíme tradičně do Chorvatska, ale letos to bude větší. Letíme za velkou louži do Spojených států amerických.

Když už je řeč o prázdninách, tak ty se pojí ještě více ke školákům než k hercům. Učil jste na Janáčkově konzervatoři své budoucí kolegy jevištní pohyb. Co vám přinesla tato životní zkušenost pedagoga?

Byla to moc fajn zkušenost. Mohl jsem celý ten proces výuky vidět z druhé strany pomyslné barikády, než když jsem byl student. Rád jsem se tam vrátil. Bylo zajímavé sledovat u studentů určité věci, které jsem ještě nedávno osobně prožíval. Viděl jsem lidi s různou mírou talentu a píle, byl jsem u toho, jak se vyvíjejí. Učil jsem tam v době, kdy jsem zakládal Divadlo Mír, takže určitě bylo výhodné mít přehled o mladých talentech, které ostravská konzervatoř vypouští do světa. S některými z nich jsme pak začali spolupracovat.

Asi nejsem sám, kdo vás vnímá jako takového všeuměla na ostravské scéně v dobrém smyslu slova. Jste herec, komik, producent, principál divadla, podnikatel, takže předpokládám, že čas je pro vás nedostatkové zboží. Co dělá Albert Čuba, když má volno?

No, tak nějakou dobu nedělám nic, ale opravdu vůbec nic. Třeba jen sedím a koukám do blba. Většinou to ale nevydržím dlouho.

Pardon, to koukáte do blba třeba několik hodin v kuse?

To ne, dávám tomu maximálně tak půl hodiny (smích)… Pak už to nevydržím. Když mám skutečně čas sám pro sebe, tak si většinou čtu, hraju počítačové hry nebo něco píšu, ale psaní jako takové už vlastně zavání prací, i když jde o můj velký koníček.

Jakým počítačovým hrám holdujete?

Mám rád strategie. Nejvíc hraju asi Civilization, ale nepohrdnu ani dobrým RPG. Teď jsem kupříkladu dohrál Cyberpunk.

Jste měrou vrchovatou podepsán pod Divadlem Mír a platformou Tři Tygři. Máte pocit, že jste pracovně na vrcholu?

Víte, pocity se často mění v názory a názory se mnohdy chybně zaměňují za fakta (smích)… Myslím si, že nejsem na vrcholu. Když si řeknete, že jste na vrcholu, může to ve vás evokovat domněnku, že jste v cíli, což by byla chyba. Asi se dá říci, že jsme s Mírem i Třemi Tygry na vrcholu určité etapy našich snah, ale to neznamená, že bych se měl uspokojit, sednout si a nedělat vůbec nic. Lhal bych, kdybych řekl, že se nedaří, ale věřím, že je pořád kam směřovat.

Z inscenace Ráno po tom. (Foto: Jan Lipovský)

Proč vlastně vzniklo Divadlo Mír? Chtěl jste dělat divadlo po svém?

Často jsem vedl přátelské diskuze s jinými divadelníky o tom, jak by mělo fungovat divadlo. Že jsem si divadlo chtěl dělat po svém, je pravdou, ale možná vás překvapí, že mi primárně šlo o jiný přístup v rámci ekonomicko-organizační struktury. Fungování mnoha divadel na oblasti v České republice, to je de facto relikt devadesátých let. Až na pár výjimek jsou z těchto divadel příspěvkové organizace, což bylo asi nejlepší řešení v určité době, ale teď se píše rok 2022 a k žádnému posunu nedošlo. Mnohdy jsem na toto téma hovořil s některými uměleckými šéfy a z jejich úst třeba zaznívala věta, že si nemohou poskládat herecký soubor dle svých představ, protože mají v souboru herce, kterého tam z jakýchkoliv důvodů nechtějí, ale nemůžou ho vyhodit, protože on je zaměstnancem příspěvkové organizace, kde platí nějaké zákonné parametry, takže pokud daný herec „plní“, co má, tak zaměstnavatel má svázané ruce. Mnohdy jsem taky slyšel od uměleckých šéfů, že by si třeba chtěli do souboru vzít nějaké dva herce, se kterými pracovali v jiném divadle, ale do svého souboru je vzít nemůžou, protože pro ně nemají „tabulkové místo“ a nemohou jen tak vyhodit jiného herce, se kterým třeba nejsou spokojeni. Takhle jsem fungovat nechtěl. Herecká práce je super v tom, že s určitými jistotami můžete prožít třeba třicet let pěkného života, ale chtěl jsem zkusit vést divadlo jinak.

Vaše projekty se rozjely díky internetovému boomu v dobách koronavirového lockdownu. Nevybavuji si nikoho dalšího, kdo by během pandemie začal prosperovat v umělecké branži. Najednou se do Míru sjíždějí fandové ze všech koutů republiky i ze Slovenska, tak kam dál?

Máme v hlavě takové tři projekty, které bychom chtěli rozjet, tak uvidíme, zda je stihneme všechny. V Míru nesestavujeme jakési divadelní menu na celou sezonu pro předplatitele, ale jedeme v určitých blocích. Asi mohu prozradit, že první inscenací nové sezony bude Tik Tok, nebo možná Tik Tik, ještě přesně nevím, jaký název zvítězí. Jedná se o takovou bulvární komedii, na kterou jsou naši diváci zvyklí. Zapojit by se měl celý početný ansámbl Divadla Mír a hrát bychom měli až do začátku prosince. Další inscenací bude taky komedie, obsahující ale hlubší téma. Takových komedií je málo, které skýtají jak legraci, tak i určitou vážnou skutečnost bublající pod povrchem. Na konci sezony pak máme v plánu adaptovat do současnosti jistou klasiku, ale to bych zatím nerad odkrýval, protože ono taky záleží na tom, jak budou úspěšné předešlé blokové inscenace.

A když jste zmínil fanoušky i mimo Ostravsko, tak osobně si myslím, že to je možná to nejlepší, co se Ostravě může přihodit. Že se stane cílem návštěvníků. Ostrava skrývá tolik zajímavého. Minimálně to, jak dokáže Ostrava své industriální památky přivádět k životu, je v České republice něco ojedinělého. Pokud třeba rodina z Plzně přijede na víkend do Ostravy, v pátek večer jdou na naše představení a pak objevují Ostravu, nebo třeba zajdou ještě na nějaké jiné představení do jiného divadla, to je přece krásné. Když ještě před covidem byla v Divadle Mír akce Moravskoslezského inovačního centra, které se účastnil i pan primátor a další významní lidé, tak jsem měl na začátku takový malý proslov a říkal jsem, že by bylo super, kdybychom dostali Divadlo Mír časem do pozice Dejvického divadla v Praze, protože Dejvické divadlo je pojem a všude po republice lidé vědí, kdo tam hraje a co se tam hraje. A že bych si to s Mírem přál taky, ale že to bude určitě dlouho trvat. A pak přišel covid. Zareagovali jsme, jak jsme zareagovali, a poměrně brzy si lidé začali Ostravu spojovat s Divadlem Mír, vybavují si některé herce, kteří u nás působí, takže se nám to vlastně do jisté míry daří už teď. Nastalo to rychleji, než jsme čekali, a teď se s tím musíme srovnat. Věřme tomu, že máme před sebou po delší době sezonu, která nebude ověnčena nějakými omezeními, takže uvidíme, jak to bude vypadat v budoucnu.

Máme za sebou premiéru dlouho očekávaného filmu z dílny Tří Tygrů. Je film Jackpot takovým jackpotem, jak jste očekávali? Nemyslím finančně, ale z hlediska nějakých nových poznatků o vlastní tvorbě a podobně.

Určitě je jackpotem, protože jsme se na něm naučili strašně moc věcí z hlediska tvůrčího i produkčního. Jackpot nám ukázal, že v mnoha věcech jsme si mohli věřit ještě více, ale taky ukázal, že v některých věcech je dobře, že jsme si tolik nevěřili a nechali jsme si poradit. Abych byl upřímný, asi jsme doufali, že film vydělá více peněz, abychom se při další tvorbě mohli více rozšoupnout, nicméně náklady se zaplatily. Ale finančně jsou jackpotem spíše jiné filmy jako třeba Top Gun nebo Vyšehrad. (smích)

Ještě bych u herectví před kamerou rád chvilku zůstal. Před časem měl obrovskou odezvu u diváků seriál Devadesátky, kde jste ztvárnil roli ikonického mafiána té doby Františka Mrázka. Budou vás fandové vídat častěji na televizních obrazovkách?

Natočil jsem pár věcí, které z důvodu covidu byly odsunuté, ale jednalo se spíše o drobnější věci z komediálního ranku, takže něco z toho by se mělo objevit v kinech kolem Vánoc. Zmíním třeba film Kdyby radši hořelo, kde jsem se objevil, ale popravdě mě fascinuje, jak zarezonoval Mrázek, protože to byla rozsahem malinká role, já tam byl chvilku, ale dneska jste ji zmínil a nejste zdaleka sám, z čehož mám radost. Aspoň tu scénu alias Mrázek můžu ukazovat režisérům a producentům, abych se lépe prodal. (smích) Víte, komedie jsou velmi vděčným žánrem, ale kdyby se objevila nějaká dramatická role v něčem vážném, tak bych za to byl taky moc rád.

Albert Čuba a Štěpán Kozub. (Foto: Jan Lipovský)

Jak bojujete s popularitou? Myslím tím spíše určité nešvary, které s sebou popularita přináší. 

Myslím, že z našeho souboru se nejvíce musí vyrovnávat s popularitou Štěpán Kozub. Vůbec mu to nezávidím, protože co zažívá, je někdy šílené. Mně se týká zhruba deset procent toho, co prožívá Štěpán, a už to je na mě někdy moc. Vnímám popularitu jako součást naší profese a skýtá zase jiné výhody. Člověk se s tím ale musí naučit nakládat. Záleží na mnoha okolnostech a konkrétní situaci. Když jdu sám po ulici, někdo za mnou s úsměvem přijde a požádá mě o společnou fotku, tak není problém vyhovět. Když zrovna v supermarketu stojím u chlaďáku, vybírám buřty a někdo se chce fotit, to už je méně příjemné, ale taky to není nic hrozného (smích)… Myslím si ale, že většina lidí má odhad, co si mohou dovolit, takže když jsem v restauraci s rodinou na obědě, ještě se mi nestalo, že by někdo přišel a chtěl si povídat nebo prosil o fotku.

A co negativní stránka popularity? S úspěchem přicházejí ruku v ruce i hejtři…

Hejtrům nepřikládám žádnou váhu. Už je to nějakou dobu, co jsem se naučil nečíst komentáře na různých sociálních sítích, protože mnohé názory se objevují hlavně v psané formě na nějakých diskuzích. Názor je názor, nikomu ho neberu, ale nenechám se jím ovlivňovat.

Zažil jste ale přece jen třeba i v divadle něco, co vás šokovalo?

Kdybych měl říct nějakou perličku, tak mě třeba překvapí, jak lidé nedokážou rozlišovat mezi realitou a fikcí. Před nějakou dobou si naše divadlo pronajala televize Šlágr, aby u nás uspořádala koncert pro své publikum. Co si budeme povídat, objevil se v divadle typ diváka, který tam za normálních okolností moc nechodí. Na chodbách Míru máme vyvěšené fotky z našich představení a u jedné takové fotky z inscenace Dva úplně nazí muži se zastavil jeden manželský pár. Kroutili hlavou, něco si mumlali, bylo vidět, že jsou pohoršení. Když přišli pro vstupenku, tak u pokladny říká ta starší paní, že to je hrůza, že soudkyně hraje v divadle, a ještě v něčem takovém. Říkala, že je to znevážení soudcovské funkce. Naše paní na pokladně zprvu nechápala, o čem je řeč. Pak ale pochopila. Na té fotce totiž byla moje kolegyně Pavlína Kafková, která toho času hrála i v Národním divadle moravskoslezském, ale taky hrála v seriálu Soudkyně Barbara. Naše paní za pokladnou se oběma manželům snažila vysvětlit, že Pavlína je herečka a soudkyni v seriálu jen hraje, načež se oba manželé na sebe podívali a ta paní byla v úplném šoku a nevěřila, že ten seriál je jen „jako“, a ještě se obořila na manžela, že prý jestli to věděl. To mi připadá docela jako tragédie, že se tohle děje. Především s ohledem na to, že tito lidé, kteří nejsou schopni rozlišit fikci od reality, mají třeba volební právo.

Z inscenace Kdo je pan Schmitt? (Foto: Jan Lipovský)

Co pro vás znamená formulka „mít smysl pro humor“?

Pokud se jedná o kumštýře, tak je to vlastně snadno měřitelné na základě toho, zda dokáže pobavit publikum. Pokud se bavíme obecně, tak smysl pro humor se podle mě pozná podle toho, jestli je dotyčná osoba schopna udělat si ze sebe srandu a je schopna unést srandu na vlastní účet. To je známka smyslu pro humor.

Ptám se z prostého důvodu. Tři Tygři rozdělují společnost na dvě skupiny. Pro jedny jste borci, kteří jsou skvělí. Mnozí Štěpána Kozuba srovnávají třeba s Vladimírem Menšíkem. Pak se ale objevuje i názor opačný, což je celkem logické. Nikdy se nezavděčíte všem. Mě ale zajímá, jestli osobně vnímáte, že existuje nějaká hranice, z čeho už byste si srandu nedělal.

Abych se přiznal, tak tohle je věc, o které často přemýšlím. Občas mi někdo podobnou otázku položí a je zajímavé, že moje odpověď se časem obměňuje. Teď už jsem v nějaké třetí fázi přemýšlení (smích)… Měl jsem takové období, kdy jsem si říkal, že hranice humoru asi končí tam, kde začíná nějaký velký symbol nebo výjimečný skutek jedince, který se symbolem stal. Jako příklad uvedu Jana Husa a Jana Palacha. Oba jsou velké symboly naší historie, oba skonali v plamenech. Oba jsou prototypem české hrdosti, ale už jsem třeba viděl kreslené vtipy a slyšel anekdoty na Jana Husa. Na Jana Palacha jsem těch vtipů zaslechl podstatně méně. Osobně si neumím představit, že bych já vystoupil před diváky v Míru a čin Jana Palacha použil jako základ nějakého vtipu. Jaký je ale rozdíl mezi vtipy na Husa a na Palacha? Vnímám to i díky generaci svých rodičů. Pro mnoho lidí je prostě čin Jana Palacha stále aktuální téma, oni to zažili, zatímco příběh Jana Husa je dávná historie zaprášená minulostí a tím pádem jsou hrany snesitelnosti obroušené, když slyší vtip na Husa.

Takhle jsem opravdu dříve přemýšlel, ale zase se to trochu pozměnilo, protože se hlavně sám sebe jako komik ptáte, z čeho si vlastně můžete udělat srandu a z čeho už ne. Když jako komik vystoupím na jeviště, tak přece lidi chápou, že je to jenom legrace. A hlavně – kdo a na základě čeho určuje hranici, že tohle se ještě smí, ale tohle už je přes čáru? A odpověď zní – komik sám. On si určuje svou hranici. A nikdo jiný. V dnešní době je to silné téma, takže chápu, že jste se na to zeptal. Abych to uzavřel – komik si může udělat legraci úplně z čehokoliv, pokud ustojí reakce svého publika. A díky tomu vím, kde je moje hranice humoru, protože jsem si vědom, že některé reakce bych prostě neustál.